Sára Vybíralová: Spoušť

Když ode mě Karin odešla, věděl jsem, že se musím pustit do něčeho, co mi zabrání skočit z kuchyňského okna a rozbít si lebku o čerstvě zaschlý beton našeho zrekonstruovaného vnitrobloku. Že si musím dát nějaký úkol — velký úkol, který se bude skládat z jednotlivých podúkolů, jež bude třeba pravidelně plnit a jimž bude nutné postupně obětovat jednotlivé porce námahy a soustředění. Něco takového pro mě zdaleka nebylo samozřejmé. Už sedmnáct let jsem žil z renty a nepracoval.

Nedělal jsem si iluze o tom, že bych mohl jakkoli zasáhnout do cizích životů, jako cíl mi plně postačovalo udržet se aspoň v tom vlastním nosem nad hladinou. Uvažoval jsem o tom, že bych se začal učit nějaký cizí jazyk, ale odpuzovala mě představa, že si znečišťuju byt tiskárnou páchnoucími fotokopiemi, ze kterých se na mě šklebí nevkusné didaktické ilustrace. Raději nějaký hudební nástroj, rozhodl jsem se: piano. Absurdita té představy mi vyhovovala — já, starý, šeredný, opuštěný podivín budu ve svém zapadlém doupěti truchlivě a nešikovně brnkat na stoické, útrpné piano, které mě bude s ironií pozorovat, než se zhroutím na klaviaturu.

Karin jsem ovšem psal každý den. Někdy častěji — dvakrát, třikrát, čtyřikrát denně, pár řádek, vzkaz, postřeh — a někdy jsem psaním strávil celou noc, vseděv kuchyni, v loužičce žlutého světla neúsporné žárovky. To tehdy, když jsem nemohl spát — do bytu ve vedlejším domě, za zdí mé ložnice, se zřejmě nastěhovali noví nájemníci, nějaká dvojice tam teď souložila takřka bez ustání, bez špetky ohledu a s vytrvalostí, která mě udivovala. 

Celou noc jsem ji přemlouval, aby se vrátila.

Ne vždycky jsem jí poslal, co jsem napsal. Neodpověděla ani jednou, stejně.

Na internetu jsem našel inzerát studentky hudební akademie, která dávala soukromé hodiny hry na klavír. Jmenovala se Viola. To se mi líbilo, Viola. Viola, která hraje na piano. Domluvili jsme se. Koupil jsem si domů malé koncertní křídlo značky Yamaha za sedm set tisíc. 

„Velmi preferovaná volba dobře informovaných klavíristů,“ stálo v popisu produktu. Už dlouho mi utrácení peněz nepřineslo takovou radost. Chlapi ze stěhovací služby se byli u mě v bytě předem podívat. Otevírali a přeměřovali všechny dveře. „Štěstí,“ řekl jeden, „že tady v těch starejch barákách jsou ty dveře dvoukřídlý.“ Druhý nedůvěřivě nahlížel do kuchyně plné odpadků a zbytků. „Tak vy jste klavírista?“ zeptal se s pohledem na druhého. Nechtělo se mi jim cokoli vysvětlovat. „Kupuju to pro přítelkyni,“ řekl jsem. „Karin.“

Viola dávala své hodiny v jednom z těch posledních zanedbaných bytů s regulovaným nájmem, které zbyly na Starém Městě mezi vybydlenými domy, přešitými realitními chirurgy na luxusní ubytovny. V korespondenci se tvářila, že tu bydlí. „U mě,“ psala. Chodil jsem vždycky přímo do velké, prázdné místnosti s okny do ulice, notovými pulty a zašlým kobercem — Viola jí říkala „zkušebna“. Dveře všech ostatních místností bytu vždy zůstávaly úzkostlivě zavřené a nikde, přede dveřmi nebo na chodbě, nebylo ani stopy po něčem, co by prozrazovalo, že byt někdo obývá: zatoulaná přezuvka, odložený deštník, pozapomenutý sáček s odpadky čekající na vynesení: nic. Můj klobouk měl v průběhu hodiny celý věšák pro sebe. 

A já se učil. Jak se dotýkat kláves. Jak klást prsty. Jak číst noty. Viola se ze začátku styděla být direktivní, prokládala svá doporučení samými „ale to určitě víte…“, časem se však osmělila a uplatňovala na mě stejné triky jako na děti v lidušce. Znovu a znovu mi připomínala, že mám mít uvolněná zápěstí. Ostříhané nehty. Rovný krk. „Jak to sedíte?“ rozčilovala se. A málem už napřahovala ruku, že mě praští mezi lopatky.

A tak se můj život změnil. K procházkám podél kolejí tramvají na zasmogovaných třídách, k obědům v tureckém bistru, k pravidelnému krmení labutí na náplavce, k psaní Karin, k prolenošeným temným podzimním odpoledním, k nekonečným hodinám před otupující, zářivou obrazovkou laptopu, u níž jsem osciloval mezi šmírováním cizích problémů v internetových poradnách a trýzněním se při sledování porna, přibylo piano. Mlčenlivě a věrně stálo uprostřed pokoje, ze kterého jsem musel nechat odstěhovat televizi a sedací soupravu. Sedal jsem si k němu, otevíral víko klaviatury, dotýkal se kláves, jež jsem se zatím neodvažoval stisknout, dlouze hladil kapotu křídla. Koupil jsem si prachovku, abych ho mohl čistit a nedopustil, aby se na něm usadilo jediné zrníčko prachu.

Večer jeho lak zářil do tmy, odráželo se v něm světlo lamp, které mezi závěsy pronikalo z ulice.

Psal jsem Karin. Karin, vrať se. Nedokážu si sedat ke stolu, pod kterým nenahmatám chodidly ta tvoje. Nemůžu si lehnout do postele. Nemůžu jíst, nemůžu si čistit zuby. Bojím se chodit do koupelny, protože nesnesu pohled na tvůj krém na obličej, který sis zapomněla na polici nad umyvadlem.

Zvracím, Karin. Zvracím a chutná to slaně, jako slzy. Jako krev.

A pak jsem si říkal — hovadina. Přeháním. Jsem blázen.

A pak jsem si říkal — jen ať vidí, jaký jsem blázen.

Ať má strach.

A pak jsem si říkal — ani ji nenapadne mít strach. Ani ji nenapadne ty bláboly číst.

Koupil jsem ti piano, Karin, napsal jsem.

Někdy mi Viola na začátku hodiny nabídla kávu. Proklouzla chodbou do dveří, za kterými musela být kuchyně, a já se ocital sám v prázdném pokoji, kde se nedalo dělat nic jiného než se točit kolem své osy na stoličce a dopodrobna si prohlížet skvrny na zdi. Pak přicházela, pohled úzkostlivě upřený na šálky, které nesla v roztřesených rukou, a opatrně se pokoušela zavřít dveře loktem. Přiskočil jsem a dveře za ní zavřel. Viola poté k mé stoličce přisunula laciný konferenční stolek, na který rozložila noty. A mluvila o nich. Vysvětlovala, ptala se mě, pokládala na papír ukazováček a její hezký nehet, zastřižený do špičky, mířil přesně na houslový klíč. V takových chvílích jsem si říkal, že by bylo hezké sejít se s dívkou jako Viola v kavárně, dopoledne nebo brzy po obědě, když tam nikdo není, číst si noviny, než přijde, a pak, když uslyším, že se zastavila u stolku, pomalu zvednout oči od stránek, sledovat ji, jak si svléká kabát, sedá si proti mně…

Byla hezká, samozřejmě. Nechodil bych na hodiny klavíru k dívce, která by nebyla hezká. Jemná a gracilní, s naivním a trochu lítostivým pohledem, s drdůlkem a v propínacím svetříku jak mladá babička. Na takové ženy jsem nebyl zvyklý. Nepotkával jsem je v bankách, na rautech, na recepcích či v obchodech, do nichž jsem chodíval. 

Pokoušel jsem se najít pornofilm s herečkou, která by jí byla trochu podobná — bez odbarvených vlasů a vycpaných prsou. Výsledek nic moc. Vzhledem k tomu, co bylo slyšet od sousedů, už mi stejně porno jako antidepresivum nezabíralo. Jakmile ta holka za zdí začala vzdychat, okno s videem jsem zavíral. Připadal jsem si poníženě a trapně. 

Brával jsem si klobouk a vycházel z bytu. Utéct, i když nebylo kam. Chodil jsem po Plzeňské a okolo autobusového nádraží, procházel jsem uzly křižovatek, tam, kde jezdí nejvíc aut, dýchal jsem karcinogenní vzduch, významně jsem vzhlížel k oknům budovy, která se bůhví proč jmenuje Ženské domovy. Kurvy mě chytaly za rukáv, ale to ne, na to jsem byl zbabělý, ani přes internet jsem si nikdy žádnou dívku neobjednal — tušil jsem, že v soutěži se sousedy nebylo možné zvítězit.

Pak jsem psal Karin. Karin, krvácím. Chodím bezcílně po čtvrti, ze které jsi odešla. Kde jsi mě nechala, i když jsi věděla, že s tebou bych šel kamkoli. Zamávali bychom spolu věžím pivovaru, jejichž pach jsi neměla ráda. Za moje peníze bychom si nechali postavit vilu, kterou bys sama navrhla. Kdekoli. Chodím tam, kde je to ošklivé a smutné jako já. Mrholí a silnice namrzají, Karin. Mám v ruce lahev vodky. Uklouznu. Lidé mě zvedají. Pořezal jsem se. A pak je nechám, aby mi pomohli do tramvaje. Rozepínám si kabát a balím ruku do látky, aby krev nekapala na zem, a kabát, víš, ten bílý tvídový kabát, cos mi vybrala, Karin, nasakuje krví a červená skvrna se zvětšuje a šíří. V tramvaji je světlo, ostré světlo, v němž žádná bolest nejde schovat, mnohem prudší, než jaké je teď kdy u mě doma, kde od té doby, co jsi odešla, rozsvěcím co nejmíň a přes den zatahuju závěsy.

Možná že kdybych neměl piano, skončil bych to. Zůstal bych zkrátka ve tmě bytu skrčený pod stolem a čekal bych, až shniju, až se začnu rozkládat. Ale takhle jsem musel chodit ven, na Staré Město k Viole, do CopyGeneral kopírovat si noty a pasáže z Klavírní školy pro začátečníky, musel jsem cvičit, nemohl jsem nemít radost, když se mi povedlo zahrát stupnici o něco lépe. Když jsem se vůbec trefil prsty do kláves.

Před Violou jsem se držel, snažil se, aby na mně nebylo nic znát. Byl jsem korektní, byl jsem uctivý, byl jsem snaživý. Udržoval jsem odstup, mluvil jsem spisovně, vykal jí, tvářil se seriózně, peníze za hodiny pokládal na stůl, aniž bych se na ně díval — tak, aby jí ani na okamžik nepřišlo na mysl, že by mohlo být něco nevhodného na tom, pouštět si do bytu cizího muže. Když jsem doma hladil chladné křídlo Yamahy, napadalo mě, že bych někdy Violu pozval k sobě, že by si třeba na takový nástroj ráda zahrála. Že bych jí zaplatil, aby na něj hrála. Ale když jsem ji pak viděl před sebou, její úzká ramena v bavlněném roláku vyšlém z módy, její nevinný obličej učitelky tolik náchylný k tomu se pohoršit, neodvážil jsem se to zmínit.

Zavolala mi Monika, kamarádka Karin. Jestli bych jí nepohlídal děti, čtyřletá dvojčata. Nevěděla, že už se mnou Karin nežije?

Šel jsem k zrcadlu a prohlížel si svůj odraz. Neumím si představit, říkal jsem si, že bych se mohl sklonit k nějakému dítěti a nevyděsil ho — jsem šeredný, mám tvář utrápeného člověka, suchou a drsnou pleť, zarudlé skvrnky od ekzému, na tvářích a krku zanícená místa, jak jsem se holil tupou, špinavou žiletkou. Vlasy mi takřka všechny vypadaly, z těch zbylých jsem střihacím strojkem udělal krátké, pichlavé ostny. Moje oči se v tom propadlém, pohublém obličeji zdály velké, téměř vykulené.

Zkusil jsem se do zrcadla usmát. Snažil jsem se. Šlo to. Nevypadalo to nic moc, ale šlo to. Možná, řekl jsem si, bych ještě mohl žít. Dýchat, spát, mluvit s lidmi, s dětmi, čas od času se usmát.

Strávil jsem s dvojčaty tři hodiny na dětském hřišti na Letné. Pil jsem kávu v kavárně pro rodiče obklopen rozvernými dvojicemi matek a skrz prosklenou stěnu sledoval, jak svěřenci šplhají po průlezkách. Tobiášovi se spustila krev z nosu, odsával jsem ji ubrouskem, který mi dali ke kávě, a zašpinil si košili. Zavolal jsem Viole a zrušil hodinu klavíru. Nechtěl jsem, aby mě viděla v košili se skvrnami od krve. Navíc už jsem ji toho odpoledne nepotřeboval. Svítilo slunce a mně bylo dobře.

Nepříjemné bylo, že jsem pak Violu toho večera zahlédl, když jsem vyrazil na jednu ze svých nočních procházek. Prošla rychlým krokem okolo mě a zdálo se, že mě nevidí — byl jsem rád, protože jsem jí odpoledne do telefonu řekl, že jsem nemocný. Bylo k půlnoci. Měla sukni tak krátkou, že to hraničilo s vulgaritou, vysoké boty, rozpuštěné vlasy. Otočil jsem se za ní — nešlo mi na rozum, co dělá tady, v mé čtvrti, kde není nic, co by ji mohlo přitáhnout. Žádný bar, kde by se scházeli studenti, žádné divadlo, restaurace, která by pro ni připadala v úvahu. Jen herny, večerky, nonstopy, podniky, kde setančí u tyče. A navíc v tuhle dobu. Šla rychle, chvílemi utíkala a nervózně si přidržovala sukni. Nějaké auto u ní přibrzdilo, ozvaly se opilé hlasy. Ukázala jim zdvižený prostředník. Sledoval jsem ji, dokud nezabočila za roh, přímo do ulice, kde bydlím. Jen co mi zmizela z očí, srazilo na křižovatce, kde jsem stál, projíždějící auto kočku. Auto se skřípěním brzd zastavilo, pak řidič šlápl na plyn a znovu se rozjel. Kočka se roztekla po silnici.

Violin obraz jsem měl před očima, ještě když jsem usínal. Ráno, jen co mě vzbudili sousedi, jsem si sedl ke stolu a vítězoslavně napsal Karin.

Liebste Karin. Právě jsem na tebe devět a tři čtvrtě hodiny nemyslel. Nepomyslel jsem na tebe ani jednou za celou procházku u řeky, když jsem usínal a ani ve spánku.

Přečetl jsem si ty dvě věty ještě jednou, líbily se mi, zapnul jsem počítač, přepsal je a odeslal. Pak jsem zavolal stěhovací službu. Něco mě napadlo.