Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážení milovníci literatury,

Autorka není žádnou podělanou pastýřkou společnosti. Turistickou průvodkyní se zvednutým deštníčkem, co vede stádo svých oveček zodpovědně labyrintem temných chodeb k poznání toho, jak jsou zotročeni systémem, aby se společně a uvědoměle vzbouřily a zatli chobotnici zlého režimu tipec.

Autorka není skautskou vedoucí ani hlasatelkou správného světonázoru. Natož aby jí byl charakter onoho světonázoru kýmkoli definován jako postoj a priori kritický vůči kapitalismu, neoliberalismu či jiného ismu. Klíďo píďo může prohlásit se vší vervou a bouchnutím do stolu, že žijeme v tom nejlepším z možných světů či být v tomto ohledu dráždivě inkonzistentní, nejednoznačná.

Autorka není kazatelkou s darem vzlétavého ducha, co má fabuli za baloňák, pršiplášť či džísku, jimiž obtěžkává věšák svého světonázoru; převlek, kterým halí ramínko své ideologie do barev a textur a cukruje ornamentem uměleckého jazyka.

Autorka není ze své podstaty buditelkou, chodící rukovětí správných postojů. Tvořit neznamená zaujímat příkladné morální či společenské stanovisko. V kontextu české debaty o angažovanosti je možná záhodno připomenout ono stokrát slyšené a sice, že múza s morálkou jsou si lhostejné. Dokonce víc než to.

Kdo ze zásadních autorek žil příkladným morálním životem? Až na výjimky jsme slušnými egomaniaky, to zaprvé. Psát totiž znamená obhájit si sám před sebou aktivitu tak pochybnou, nejistou a nepraktickou, že bez sebedůvěry velkého ega to nejpíš ani není možné. Psát s plným nasazením často znamená odsunout vše ostatní na vedlejší kolej a to ostatní jsou i blízcí lidé a to odsunutí je eufemismem pro bezohlednost. A tak se zanedbávají rodiny a všelijak se chlastá a souloží, neb psaní si žádá zjitřené smysly a rozkývanou půdu pod nohama.

A tohle autorské zvíře, že by mělo sloužit jako světonázorový ukazatel? Anebo jsou morálky dvě? Morálka tam venku v agoře, kde je autorka mentorující mluvící hlavou se společenským přesahem a druhá morálka doma, ta privátní, do níž nikomu nic není? Dva oddělené světy? Jistě. Vždyť to tak sami chápeme. Příkladem buď Ivan Martin Jirous, tak řečený Magor. Špatný otec, známý smilník a přece nesporná morální autorita veřejného prostoru.

Ivan Martin Jirous řečený Magor. Pojďme se, vážení přátelé, bavit o lidech. Jsme lidé se jmény, jenže ta jména skoro nikdy nepadají. Ono to najednou všechno chytá jiný náboj, když je tu konkrétně máme: Václav Kahuda, Emil Hakl, Jaroslav Rudiš, Radka Denemarková, Jáchym Topol, Miloš Urban, Michal Viewegh, Jan Němec, Jana Šrámková, David Zábranský, Petra Soukupová, Kateřina Tučková... jen namátkou z prozaiků.

Kdo z nich se angažuje málo, co? Kdo z těchto autorek by se měl laskavě více anagažovat, psát jinak, s větším ohledem na společnost... Nebuďme poserové, buďme konkrétní... když už.... když už, tak Kahudův Vítr, čas, přítomnost je angažovaný, stejně tak Haklova Skutečná událost, Denemarkové Příspěvek k dějinám radosti, Šindelkova Mapa Anny také, přestože je především o vztazích. O domácích revolucích v kuchyni a v posteli až jindy...

Zpět k tomu, co tu zaznělo na začátku: autorka není nějakou podělanou pastýřkou společnosti. Tedy ačkoli ona zmiňovaná díla Kahudy, Denemarkové a Hakla oním sítem kritéria angažovanosti „psaní proti systému“ bez problémů projdou, co je na nich pozoruhodného, je něco jiného. Je to pootočení perspektivy, na niž jsme zvyklí. Kladení nepříjemných otázek. Ono „jít čtenáři proti srsti, psaní proti zavedeným klišé, atd. atp., od čeho je tu konečně tak nějak obecně intelektuálka.

Literátka ovšem není intelektuálka. Respektive intelektuálkou je i filozofka, socioložka, historička nebo filmařka. Literátka ale jako jediná pracuje s literárními fikčními světy. Se slovem, zapřaženým v kočáru imaginace. S jazykem. O něm je třeba hovořit vždy, když hovoříme o literárním díle. Nejen o myšlenkách a příběhu. Kniha přece není film. Ten má taky myšlenky a příběh. Banality, jistě, ale zapomíná se na ně. Že stejně jako kamera a střih přímo tvoří smysl a význam filmu a nejde jen o nějakou pentličku, dělá totéž s knihou jazyk, kterým je napsána. Tím je literatura výjimečná. Ne myšlenkami nebo příběhem, to dělají i jiní. Ale slovem. Jazykem. My jediní jsme tu s prominutím speciálně přes ten, ehm, umělecký jazyk.

Český jazyk. Zní to jako vyučovací hodina. Úča s třídou plnou otrávených žáků. Kdo si pod tím vybaví něco jiného? V jiném sousloví než v tom otravně školním uslyšíte výraz „český jazyk“ málokdy.

Cítím, jak mi rostou drápy, oči se mi podlévají krví, pod čepicí mi hřmí a mám sto chutí začít něco řvát. Asi, že od toho jsme tu kurva v tomhle státě důležitý. Jako síla, která má český jazyk jako svůj dům – laboratoř jazyka. Podpora literatury jako podpora základního výzkumu. Jako zvyšování šance, že někdo přijde s něčím zajímavým. Spolu s těmi významy jako zrcadlo společnosti, která by měla reflexi zevnitř vítat. Tenhle audit je normální službou veřejnému prostoru. Hodnota literatury.

Jenže hodnota literatury je v něčem, co není obecně bráno jako něco, co by nějakou zvláštní hodnotu skutečně mělo, ani ten jazyk, ani to kritické zrcadlo společnosti. A příběhy, které se literatuře přiznávají nejraději a na něž je literatura často mylně redukována, a to i samotnými literáty (říkejme tomu medvědí služba oboru) je možné prožít skrz filmy, sociální sítě a počítačové hry.

Navíc - dout do někoho o podstatnosti jazyka je ve své bezmoci nevyfutrované tlakem ekonomické lobby, kterou na rozdíl od literátů filmaři i vědci mají, ponejvíce dojemné. Dojemné proto, že je nesené pouhou apelativností. Apelem na ono jakoby archaické a školometské, starosvětské staromódní sousloví „český jazyk“ a jeho hodnota. Jazyk je jako vzduch, který dýcháme. Ne že by měli být literáti nějakými čističkami jazyka. Spíš kustody v té jazykové galerii.

Podívejte se na tu vatu z frází a tohle, tohle je jazyk manipulace a tenhle, tenhle se vás snaží dokonale oblbnout a tady to vypadá na sebekritiku, ale je to jen korporátní opíjení rohlíkem a takhle to dělají mačisti. Vzduch už si jakousi péči vymohl. No, jazyk v tom vzduchu teprve visí, nějak se mluvilo a psalo, mluví a píše, mluvit a psát se bude, tak jaképak copak. Navíc takový nárok na podporu „základního výzkumu“ smrdí nárokováním si jakýchsi dávných přežitých privilegií z dob, kdy byla literatura div ne monopolním nosičem kultury, což, hehehe, bylo způsobeno jen tím, že lidé neměli, s nadsázkou řečeno, kromě čtení do čeho píchnout.

Pozice zdůrazňující v literatuře jazyk je, přiznejme si, spíše okrajová. Hřímám tu jako generálka bez vojska. Málokdo otevře knihu především „kvůli jazyku“. Ten je ovšem podstatným černým pasažérem jako vitamín v jablku, které jíme kvůli chuti na jablko, jehož důležitost pro organismus ovšem spočívá právě v oněch vitamínech, nikoli v té jablkové chuti. Pouštím se tu na tenkou půdu, jsem si toho vědoma, i s ohledem na to, že dělám „nafoukaně“ obecnou hodnotu z něčeho, co je podstatné pro mě samotnou a elitářsky mentoruji čtenářku, že to, proč knihu čte, není to, v čem spočívá jedinečná kvalita literatury per se, a stavím se tak nad ni, dívám se na ni z patra.

Předjímám tu Achillovy paty své argumentace ne jen tak zbůhdarma, ale jako součást přehlídky autorského „myšlení z hlediska druhého“. Psát totiž znamená zakoušet cizí emocionální a názorovou zkušenost jako sobě vlastní. Empatie. Kvalita, jež s sebou nutně nese jistou názorovou paralýzu, protože připouští více paralelních pravd.

Představivost a empatie je nepřítelem „jediných správných“ postojů a jako nutná součást spisovatelčiny výbavy snižuje pravděpodobnost vzniku na tezi redukovatelného angažovaného textu. Nejlepší autorky nejenže nejsou pasačkami společnosti, ale jsou doslova chuligánkami, jež rozkopou cokoli, co se samozřejmě tváří jako autorita, ať už jsou to sebevědomé myšlenky, lidé nebo hodnoty. Ohmatávají území možného, konfrontují nás s tabu, stereotypy a omezeností vlastního myšlení, navrhují nesnesitelná řešení. Provokují, otevírají třinácté komnaty. V tom je zodpovědnost autorky, nikoli ve „vedení týmu“.

Jenže bojovat slovem v prostředí, kde slovo nemá váhu, je jako šermovat v bitvě mečem ze dřeva, jako pokus obarvit moře lahví sirupu, jako uprostřed letícího hejna usilovně mávat křídly jinak.

Slovo dnes – v rámci konzumního kapitalistického světa – ztratilo váhu. Může za to jak prostá kvantita textů, tak všudypřítomná reklama, tunelující dnes a denně naše myšlení. Naučila nás nebrat slovo vážně. Máme to pod kůží a kdo ne, tím hůř pro něj. Otupělost vůči významu je v dnešním zahlcení frázemi otázkou sebezáchovy a tedy věc logická a zdraví prospěšná.

Navíc co se týče role literatury jako zprávy o současnosti, narážíme v případě románu na nekompatibilitu média, které pracuje pomalu a vyžaduje od autorky odstup a nadhled nad světem, který je v permanentním trysku, proměně a těkavosti. Poznat svět znamená ponořit se do něj jako do vany, dnes tedy těkat, spěchat a překlikávat, na vlastní kůži pateticky řečeno „vymáchat si v dnešku čumák“, což lakonicky shrnuto znamená nebýt schopen napsat nic, protože bez pekelného soustředění a v jisté chvíli i nekompromisního uzavření se dalším podnětům (tak cirka na dva až pět let) to nejde.

Mohli bychom to celé ukřivděně uzavřít tím, že próza, tak jak ji známe, se jako způsob účinné reflexe doby jednoduše přežila, respektive má na kahánku a přežije se co nevidět ve prospěch čehosi vizuálního a interaktivně fragmentarizovaného, ale rozeznejme raději ve slabosti sílu.

Neschopnost zrcadlit úprk doby ve všech proměnách a rozklikanosti označme za schopnost stlouci kontinuitu z disparátního, schopnost býti letadlem, co místo políček a roztroušené městské kaše vidí kontinenty. Těm kontinentům dává jména. Nebojme se ničeho a tedy ani patosu. Teprve kontinuita, pomalost a odstup generuje smysl, jehož nejdemokratičtějším nositelem je právě jazyk. A hlad po této kontinuitě, která se z našich životů vytrácí, bude růst. Hlas po ztišení a soustředění, které text bez odkazů přináší, po onom „bytí s knihou“, jež umožňuje ten nejintimnější dialog se sebou samým, tu bude stále.

Heslo tohoto sjezdu „Přepisujeme přítomnost“ chápu jako příležitost k tomu, aby se literatura prostřednictvím především těch, co literaturu dělají, pokusila o to, redefinovat pozici literatury ve změněných podmínkách. Definuj nebo budeš definován. A tak hledáme jazyk, kterým to sdělit (jak nepůsobit jen jako posmutnělá banda těch, co přišli o vliv, jemuž se těšili) a především jazyk, kterým „to“ dělat.

Děkuji za pozornost.

Tento text byl přednesen jako řečnický příspěvek na Sjezdu spisovatelů 2015.

Související