Julian Barnes: Roviny života

Spojíte dva lidi, které nikdo předtím nespojil. Někdy se to podobá prvnímu pokusu zapřáhnout vodíkový balon do balonu horkovzdušného: radši byste shořeli a pak se zřítili k zemi, nebo naopak? Někdy to ale začne fungovat. Vznikne něco zcela nového a svět se změní. Potom, dřív nebo později, z toho či onoho důvodu, se v určitou chvíli jeden z té dvojice odečte. A tenhle odpočet je ve svém úhrnu větší než suma toho, co tu existovalo předtím. Matematicky to asi možné není, citově rozhodně ano.

Po bitvě u Abú Klea ležely všude kolem „hordy mrtvých Arabů“, které „tam bylo nutné nechat ležet nepohřbené“. Každý z nich měl na paži koženou pásku s modlitbou, kterou složil Mahdí. Sliboval v ní, že britské kulky dokáže proměnit ve vodu. Láska nám poskytuje podobný pocit víry a neporazitelnosti.

Někdy, a možná dokonce často, to funguje. Kličkujeme mezi střelami jako Sarah, která tvrdila, že dokáže proběhnout mezi kapkami deště. Jenže vždycky se nám náhle do krku zabodne nějaký oštěp. Každý milostný příběh totiž v sobě skrývá příběh žalu. V raných fázích života se svět rozděluje zhruba na ty, kdo mají pohlavní styk, a na ty, kdo ho nemají. Později se dělí na ty, kdo zažili lásku, a na ty, kdo ji nezažili. A ještě později – tedy v případě, že máme to štěstí (nebo ho naopak nemáme) – na ty, kdo přestáli žal, a na ty, kdo ho nepřestáli. Tyto hranice jsou absolutní – jsou to obratníky, které překračujeme.

Strávili jsme spolu třicet let. Bylo mi dvaatřicet, když jsme se seznámili, a dvaašedesát, když zemřela. Srdce mého života, život mého srdce. Pomyšlení na to, že zestárne, z duše nenáviděla – před třicítkou věřila, že se dožije nejvýš tak čtyřicítky –, zatímco já se radostně těšil na to, jak náš společný život bude pokračovat. Nemohl jsem se dočkat, až se všechno zpomalí a zklidní, až začneme svorně vzpomínat.

Dokázal jsem si představit, jak o ni pečuju. A přestože jsem to nikdy neudělal, byl bych si dokázal představit, že jí jako Nadar odhrnuju vlasy ze skrání hlavy, která ztratila řeč, že se pokouším zvládnout roli zdravotní sestry (a to, že by takovou závislost z duše nenáviděla, s tím vůbec nesouvisí). Místo toho bylo to období od léta do podzimu plné úzkosti, obav, strachu a hrůzy. Od určení diagnózy k naprostému konci to trvalo pouhých sedmatřicet dní. Nikdy jsem se od toho neodvracel – vždycky jsem se na všechno snažil hledět zpříma. Když jsem se večer vracel z nemocnice, většinou jsem se přistihl, jak rozhořčeně zírám na lidi v autobuse, kteří nedělali nic jiného, než že se po pracovním dni vraceli domů. Jak můžou tak nevědomě a nečinně vysedávat a předvádět své lhostejné profily, když se má zanedlouho změnit svět?

Nedovedeme se vyrovnávat s tou jedinečnou banalitou, jakou představuje smrt – už ji nedokážeme včlenit do žádného širšího řádu. Jak to vyjádřil E. M. Forster: „Jedna smrt může odůvodnit samu sebe, ale jinou smrt tím nevysvětlí.“ Žal, který se dostaví, si v důsledku toho nedokážeme představit – nejen jeho délku a hloubku, nýbrž ani jeho tón a strukturu, jeho falešné triky a falešné naděje, jeho sklon k neustálé recidivě. Natož ten počáteční šok – zničehonic se zřítíte do ledového Severního moře a na sobě máte jenom směšnou korkovou vestu, která vás má udržet naživu.

Na tuhle novou skutečnost, do níž jste byli namočeni, se nikdy připravit nedokážete. Znám jednu ženu, která si myslela (nebo spíš doufala), že se jí to povede. Manžel jí dlouhou dobu umíral na rakovinu a ona, jako prakticky založený člověk, si nechala vytvořit příslušný seznam všech klasických textů zabývajících se ztrátou blízkého a truchlením. Když ten okamžik nakonec nastal, jejich četba ničemu neprospěla. Tedy „okamžik“ – přesněji řečeno ten pocit, že to trvá celé měsíce, i když se při bližším ohledání ukáže, že to byly pouhé dny.

Celá léta jsem příležitostně uvažoval nad vyprávěním jisté autorky o smrti jejího staršího manžela, které jsem kdysi četl. Přiznala se, že uprostřed všeho žalu se jí v hlavě ozýval tenounký vnitřní hlas pravdy a našeptával jí: „Jsem svobodná.“ Přesně na to jsem si vzpomněl, když nastal můj čas. Děsil jsem se slov té našeptávající nápovědy, jež by mi zněla jako zrada. Žádný takový hlas a slova jsem ale nezaslechl. Jeden žal nikdy nevysvětlí žal jiný.

Žal, stejně jako smrt, je jedinečná banalita, a tak můžu použít zcela banální přirovnání. Když si koupíte nové auto, začnete si najednou všímat, kolik aut vaší nové značky po silnici jezdí. Náhle se vaší pozornosti nabízejí úplně jiným způsobem než dosud. Když ovdovíte, začnete si najednou všímat všech těch vdov a vdovců, kteří vás míjejí. Předtím byli víceméně neviditelní a pro jiné řidiče, jiné nevdovce, neviditelní i nadále zůstávají.

Žal prožíváme tak, jak je pro naši povahu typické. I to člověku připadá samozřejmé, jenže v takovém období nic samozřejmého nevnímáte ani necítíte. Jeden z mých přátel zemřel a zanechal po sobě manželku a dvě děti. Jak na jeho smrt reagovali? Manželka se rozhodla, že znovu vymaluje dům; syn se uchýlil do otcovy pracovny a vyšel z ní až poté, co si přečetl každou zprávu, každou listinu, každičký náznak svědectví, jež po něm zůstalo; dcera vyrobila lampiony, které pustila po jezeře, kam měl být rozptýlen otcův popel.

Jiný přítel zase zemřel zcela náhle a tragicky – zabil ho pás na výdej zavazadel na jednom zahraničním letišti. Jeho žena šla hledat vozík, a když se vrátila, kolem čehosi se tlačil dav lidí. Rozpáralo to snad nějaký kufr? Ne, rozpáralo to jejího manžela, kterému už nebylo pomoci. O pár let později, po smrti mé ženy, mi napsala toto: „Jde o to, že příroda je tak exaktní – míra bolesti a míra důležitosti truchlení se sobě rovnají, a proto mám dojem, že se člověk určitým způsobem z té bolesti těší. Kdyby na tom nezáleželo, tak na ní přece vůbec nezáleží.“ V těch slovech jsem nacházel útěchu a dlouhou dobu jsem si ten dopis nechával na stole, i když jsem pochyboval, že bych si tu bolest někdy začal vychutnávat. Tehdy jsem ovšem byl na samém počátku.