Marian Izaguirre: Když život ještě býval náš

Je chladno. Je teprve říjen, ale už to vypadá jako úplná zima. Dnes jsem poprvé vytáhla plášť, a když jsem viděla, že je zataženo a fouká vítr, rozhodla jsem se, že si vezmu na hlavu šátek. Je to starý hedvábný šátek, který občas nosím i kolem krku, k saku od Linton Tweeds. Dřív jsem si stahovala vlasy na šíji. Byla bych ráda měla trochu brilantiny Rosaflor, aby mi žádné vzpurné vlasy neodstávaly, musela jsem se však spokojit s tím, že jsem si přejela vlhkou dlaní po čele a po spáncích. Proč mám takové vlasy? Na můj věk jsou neuvěřitelně bílé. Občas se dívám do zrcadla a vidím nažloutlý odlesk, podobný chmýří kuřátka, který mi připomíná časy, kdy jsem bývala blondýnka.

Je mi pouhých jednapadesát. Narodila jsem se zároveň se stoletím. Nemyslím, že se patří, abych už měla tak bílé vlasy.

Půjdu procházkou k jejich krámku. Ráda chodím. Okolo čtvrté odpoledne, když už mě moje záležitosti unavily, chodívám ven a několik hodin se toulám bez určitého cíle po tomhle městě, které roste stejnou rychlostí, s jakou ubíhají dny. Je mnoho míst, která neznám, i když tu žiju už třináct let. Přijela jsem do Madridu ve svých osmatřiceti; málem se mi ani nechce věřit, jak jsem tenkrát byla mladá a jak mladě jsem se cítila…

Většinou nechodím příliš daleko, ale když mám chuť uvidět něco úplně jiného, najdu si jeden z těch autobusů, co jezdí do předměstských čtvrtí, nasednu do něj, připravená podniknout dlouhou cestu, jako když někdo jede do cizí země, a hltám očima ulice, které vidím za oknem. Na semaforech si prohlížím výlohy obchodů. Mění se s tím, jak se vzdalujeme od středu města. A když zmizí koloniály a krámy s oblečením a začnou se objevovat autoopravny, vím, že jsem hodně daleko.

Myslím, že právě při jedné z takových výprav jsem se s ním seznámila. Právě jsem se vrátila z opačného konce města, byla jsem unavená a chystala jsem se, že půjdu domů, ačkoliv se mi po pravdě příliš nechtělo, protože ještě byl červen a dny byly zářivé a dlouhé. V tu chvíli jsem ho uviděla. Líbilo se mi, že nesl v rukou hromádku knih. Na sobě měl staré sako se záplatami na loktech, které jako by už hodně pamatovalo, stejně jako plášť, který mám dnes. Neměl klobouk, nebyl to však dělník ani vesničan. Možná nějaký profesor, pomyslela jsem si tenkrát. A než jsem si to stačila uvědomit, už jsem ho blok za blokem sledovala ulicemi okrsku Chamberí.

Šel poměrně rychle, takže mi dalo dost práce, abych ho neztratila z dohledu. Nakonec se zastavil u jedněch domovních dveří v ulici Caracas. Zůstala jsem stát několik metrů od něj a předstírala jsem, že něco hledám v kabelce. Vůbec nepostřehl, že ho sleduji. Kdo by si všímal staré bělovlasé ženské? Viděla jsem, jak zacloumal klepadlem. Zabušil na dveře celkem třikrát. Za chvilku se objevila nějaká rozcuchaná žena v zástěře. Muž jí podal dvě z knih, které nesl. Neslyšela jsem, co říká; zato jsem slyšela ženu, která měla poněkud ječivý hlas:

„Copak nepůjdete nahoru? Pan Luis na vás čekal.“

Nato jsem přistoupila o trochu blíž a poprvé jsem uslyšela jeho hlas: příjemný, libozvučný a dost hluboký. Kdyby to byl hudební nástroj, myslím, že by to bylo cello. Nebo v některých chvílích nanejvýš viola.

„Dneska nemůžu, musím doručit ještě jednu objednávku,“ řekl tónem, který přinejmenším mně připadal upřímný. „Pozdravujte ho ode mne a řekněte mu, že ve čtvrtek se na něj určitě přijdu podívat.“ 

Žena za sebou zavřela dveře a muž se otočil k místu, kde jsem stála, podíval se na mě, aniž mě viděl – už jsem tuším říkala, jak my ženy naprosto unikáme pozornosti, když stáří změní náš zevnějšek – a vrátil se touž cestou, kterou přišel.

Sledovala jsem ho, protože jsem věděla, že ještě musí doručit zbytek knih. Kdo to je? Čím se zabývá? Hodnou chvíli – musím přiznat, že mě bavilo těžit z té výhody – jsem na úzkém chodníku v ulici Zurbano šla přímo vedle něj. Na krátký okamžik jsme se téměř dotkli pažemi. Kvapně jsem se podívala na knihy, které nesl. Nebyly ani zdaleka nové, názvy jsem však neviděla. Je to zřízenec nějaké veřejné knihovny? Nebo zaměstnanec knihkupectví? Jak jsem předpokládala, ještě pořád si mě vůbec nevšiml; pro všechny případy jsem ho nechala, aby mě předešel, až se zastavil u dalších domovních dveří. Tentokrát nezabušil klepadlem, protože domovník právě zametal chodník. Domyslela jsem si, že se chvíli zdrží, takže jsem se posadila na lavičku a čekala jsem na něj.

Co na té lavičce vlastně dělám? zeptala jsem se sama sebe, když čekání vneslo do mého zaujetí špetku zdravého rozumu. Jak jsem už říkala, je mi jednapadesát, nejsem žádná holčička.

Chystám se odejít, ale neudělám to. Chci se dozvědět víc o muži, který roznáší po domech knihy.

Krátím si čas myšlenkami na jiné věci a jiná místa, na auto, které mi Henry dal nastříkat na žluto. Na to, jak ráda jsem celé odpoledne jezdívala úplně sama po silnicích Východního Sussexu a vracela jsem se domů až na večeři, uřícená, ale spokojená, a viděla jsem ho, jak na mě čeká s novinami přeloženými v půli a sklenicí whisky na stole v prosklené verandě… Myslím na hnědé vlasy, které mu padaly do čela, a na proměnlivé moře za okny. Na Henryho, jenž na mě s úsměvem hledíval přes brýle, a potom zmizel…

Myslím na to, abych si to čekání zkrátila a abych nedostala chuť to vzdát. Myslím si také, že dělám opravdovou hloupost, místo abych jako nekňuba vysedávala na téhle lavičce deset metrů ode dveří, kde nevím, kdo ksakru bydlí, mohla bych být doma s nohama nahoře a číst nějakou povídku Katherine Mansfileldové nebo nějakou báseň Emily Dickinsonové; to totiž obvykle dělám, když mě unaví vnější svět.

Ne, nebudu si nic nalhávat. Sleduji toho neznámého, poněvadž jsem stará husa, která nemá nic jiného na práci. Proto.

Vyšel ven s rukama v kapsách kalhot. Nato přidal do kroku a musela jsem se hodně snažit, abych ho neztratila z dohledu. Přešli jsme ulici Génova, a když jsme přecházeli Orellanovu, málem mě porazilo auto, které hlasitě zahoukalo; díky tomu se otočil, myslím ale, že si ještě pořád ničeho nevšiml. Kus po ulici Argensola jsem šla deset metrů za ním tak rychle, jak jsem mohla, a nakonec jsem viděla, že zašel do slepé uličky mezi ulicí Fernanda VI. a ulicí Barquillo. Tam se mi ztratil.

Jak víme, zda je něco důležité, nebo ne? Například taková maličkost, jako sledovat po madridských ulicích asi čtyřicetiletého muže v podstatě proto, abyste zabili čas za slunečného červnového odpoledne, kdy se vám nechce vysedávat doma. Když se mi ztratil, mohla jsem se otočit, ale neudělala jsem to; vešla jsem do uličky – nesmyslného místa na to, aby tam někdo měl obchod, poněvadž kdo k čertu půjde po ulici, která nikam nevede? – a v tu chvíli, kdy jsem uviděla ten krámek, antikvariát s výlohou plnou barevných tužek, pastelových barev a knih Julese Vernea, právě v tu chvíli jsem pochopila, že se děje něco podivného a že záleží na mně, jaký význam to bude mít do budoucna. Mohla jsem se otočit a na všechno zapomenout. Nebo jsem mohla vejít do těch dveří a promluvit si s ním.

Vešla jsem dovnitř.