Zemřel houslista Václav Snítil, byl členem Vlachova kvarteta i Smetanova tria

Ve věku sedmaosmdesáti let v neděli po krátké nemoci v Praze zemřel přední český houslista a vysokoškolský pedagog Václav Snítil. Oznámil to jeho syn, dirigent Jan. Václav Snítil patřil k nejužší špičce českých houslistů 20. století a byl přímým pokračovatelem proslulých učitelů houslové hry - Otakara Ševčíka a Jaroslava Kociana. Pohřeb se bude konat v úterý 28. července od 11 hodin v Husově sboru Církve československé husitské v Praze 4.

Jako uznávaný vysokoškolský pedagog vychoval profesor Snítil řadu uznávaných virtuosů - mezi nimi i Václava Hudečka, Bohuslava Matouška, Jaroslava Svěceného a Pavla Šporcla. Mnoho let byl předsedou poroty Kocianovy houslové soutěže v Ústí nad Orlicí.

Na klasické hudební scéně působil více než pětapadesát let. Byl členem světoznámých komorních souborů – Vlachova kvarteta, Smetanova tria či Českého noneta a také jako sólista hrál s předními českými a zahraničními orchestry.

"Byl to tak úžasný člověk, hodný, který celý život trpěl tím, že byl slušný. Je to smutné," reagoval na zprávu houslista Václav Hudeček, který u Snítila studoval na Akademii múzických umění. Souběžně při tomto studiu jezdil i k slavnému houslistovi Davidu Oistrachovi, který podle Hudečka ohromně oceňoval Snítila jako pedagoga. "Byl absolutní špičkou na komorní muziku,“ dodal Hudeček.

Se jménem Václava Snítila byla spjata vynikající interpretace houslových koncertů soudobých autorů (Bárta, Kalabis, Krejčí, Sommer, Srnka, aj.), některá byla napsána přímo pro něj a byla mu i věnována.

"Hrát soudobé české skladatele je prostě povinnost. Proto jsem jako první hrával koncerty Holečka či Sodomky. Když jel kdysi Ondříček do Ameriky, také tam tehdy uvedl svého současníka Antonína Dvořáka," řekl Snítil, jehož hudební rejstřík je ovšem daleko rozsáhlejší a pestřejší.

Šíře jeho repertoáru sahala od barokních mistrů Bacha, Händela, Telemanna či Vivaldiho přes mladší hudební slohy až do dnešní doby. S klavíristou Janem Panenkou například natočil kompletní Mozartovy sonáty, nevyhýbal se ani kusům Schubertovým, Schumannovým nebo skladbám Dvořáka a Brahmse či Suka a Martinů.

"Odešel jeden z posledních příslušníků generace nezasažené moderními komerčními tlaky, které k naší době už patří zcela automaticky. Člověk nekompromisně opravdových uměleckých názorů a stejně opravdových a pevných lidských postojů, týkajících se práce i rodinného života," dodal muzikolog Petr Veber. O virtuosovi vydal v roce 2008 knihu Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby.

Rodák z Hradce Králové, kde se narodil 1. března 1928, vyrůstal v hudebním prostředí, od osmi let dostával základy houslové hry od učitelky Anny Serbouskové a jako desetiletý účinkoval s otcovou Sokolskou filharmonií. V roce 1942 upoutal pozornost Jaroslava Kociana, který až do své smrti převzal Snítilovu další uměleckou výchovu.

Mladý houslista poté absolvoval v roce 1953 AMU u Jaroslava Pekelského. Kromě toho si doplnil vzdělání soukromým studiem kompozice u Vítězslava Nováka, češtiny na filozofické fakultě a hudební výchovy na pedagogické fakultě.

Koncertně činný byl Snítil od roku 1950, kdy spoluzakládal Vlachovo kvarteto. Výchově špičkových houslistů se na AMU věnoval od roku 1964. "Já jsem na studenty také přísný, ale vždycky jim vysvětluji, že do Říma vede sedm cest. Mně se kupříkladu líbí tato, doporučuji ji, ale samozřejmě nemusí být jediná," vysvětlil jednou Snítil jeden z důvodů svých pedagogických úspěchů.

Houslové kvality dlouholetého předsedy poroty Kocianovy houslové soutěže v Ústí nad Orlicí zhodnotil přesvědčivě Václav Holzknecht již před více než půl stoletím v Hudebních rozhledech: "Snítil dovede hrát skladby různého slohu s jistotu a nezmýlí se ani na nejnovějších věcech, které samy ještě hledají svůj výraz. Je to případ komorního virtuosa, který má řemeslo v malíčku, ale nezaměřuje se na běžné efekty, nýbrž ho zajímá umění."

V říjnu 2003 obdržel Snítil z rukou prezidenta Medaili Za zásluhy druhé stupně. Rodný Hradec Králové mu už v roce 1998 udělil čestné občanství.

Že by rodinná hudební tradice nepokračovala, nehrozí. Jeho dcera Helena Veisová je klavíristkou, syn Jan dirigentem a zeť Daniel Veis uznávaným violoncellovým virtuosem.