Dům na prérii

Máma mi řekla, že odteď budu její synovec a že ji mám oslovovat teta Dora. Řekla, že pro nás bude lepší, když nebude mít syna, kterému už je osmnáct a ještě ke všemu vypadá na dvacet. Řekni teta Dora, nařídila mi. Řekl jsem to. Ale nebyla spokojená. Musel jsem to zopakovat ještě několikrát. Řekla mi, že když to říkám, musím opravdu věřit, že se mě ujala po smrti svého ovdovělého bratra Horáce. Nevěděl jsem, že máš nějakého bratra Horáce, řekl jsem. To se ví, že nemám, podívala se na mě s pobaveným úsměvem. Ale určitě to zní věrohodně, když mi to spolkl i jeho syn.

Neurazil jsem se a jen jsem se díval, jak se před zrcadlem upravuje a čechrá si vlasy, jak to ženy dělávají, i když potom nikdy není vidět, co se vlastně změnilo.

Za peníze z životní pojistky pro nás koupila farmu, padesát mil na západ od města. Koho by tam mohlo zajímat, jestli jsem její vlastní syn, nebo ne? Ale ona měla své plány a myslela do budoucna. Já jsem žádné plány neměl. Nikdy jsem neměl žádné plány – jen někdy chuť něco dělat, vlastně ani nevím co. Nahrbil jsem se a začal sestupovat ze schodů, s druhým kufrem na provaze na zádech.

KNIHA

E. L. Doctorow

Povídky o skvělé zemi

2010, Mladá fronta, přeložila Zuzana Mayerová, 176 stran, 249 korun

Venku pod verandou číhal houf dětí s odřenými koleny a podkolenkami shrnutými u kotníků. Prozpěvovaly si neslušná slova v rytmu dětské říkanky. Kšá, rozehnal jsem je a na chvíli se s křikem rozutekly, ale když jsem se vydal do schodů pro zbývající věci, samozřejmě se zase vrátily.

Máma stála u nezakrytého arkýřového okna. Buď tě soudí porotci, řekla, nebo sousedi. Na venkově nikdo nedělá ukvapené závěry, dodala. Dveře můžeš nechat dokořán a rolety vytažené. Na slunci je všechno nevinné a čisté.

To všechno jsem chápal, jenže mně se z Chicaga nechtělo, byly tam nádherné hotely a restaurace a široké dlážděné ulice s alejemi a krásnými domy. Celé Chicago samozřejmě takové nebylo. Z oken ve druhém patře jsme měli výhled leda na řadu nájemních domků na protější straně ulice. A taky je pravda, že v létě si tady nóbl lidi mohli stěžovat na zápach z jatek, i když mně to nevadilo.

Mně nevadila ani zima. Mráz mě nikdy netrápil. V zimě foukal od jezera vítr a zvedal ženským sukně, jako by jim kolem kotníků tancoval sám čert. A v zimě nebo v létě se tu dalo jezdit tramvají, když jste neměli nic lepšího na práci. Ze všeho nejradši jsem měl město kvůli tomu, že v něm bylo plno lidského hemžení a taky klapot kopyt a rachocení kočárů a spousty povozů a valníků a kramářů a dunění a hřmot nákladních vlaků na kolejích. A když od západu připluly černé mraky a spustila se bouřka, která všechen ten lidský křik a klení přehlušila, to se mi líbilo úplně nejvíc. Chicago se umělo vzepřít i té nejhorší pohromě, kterou se na ni Bůh uráčil seslat. Já dobře vím, proč to město vybudovali – samosebou kvůli obchodu, všechny ty železnice a lodě a tak, ale hlavně abychom měli všichni společně sílu vzdorovat, sílu, kterou nám nemůže dát osamělý dům na prérii. A z prérie se tyhle bouřky vždycky přihnaly.

Kromě toho se mi bude stýskat po mé kamarádce Winifred Czerwinské, která teď stála před svým bytem, když jsem scházel po schodech s kufry. Pojď sem na chvilku, řekla, chci ti něco dát. Šel jsem dovnitř a ona za mnou zavřela dveře.

Můžeš si to odložit, řekla a myslela ty kufry.

Když jsem byl s Winifred, vždycky se mi rozbušilo srdce. Cítil jsem to i teď a ona to věděla a dělalo jí to dobře. Položila mi ruku na prsa a pak se postavila na špičky a políbila mě, a rukou pod košilí cítila, jak mi pumpuje srdce.

Podívejme se na něho, jak se nám vyparádil, v saku a kravatě. Božínku, řekla a v očích se jí zaleskly slzy, co si jen počnu bez svýho Earla? Přitom se ale usmívala.

Winifred se vůbec nepodobala mojí mámě. Byla malá a hubená, a když šla dolů po schodech, jako by hopsal ptáček.

Nepoužívala žádný pudr ani voňavku, jen někdy na sobě mívala moučkový cukr z pekárny, kde pracovala jako prodavačka. Měla sladké chladivé rty a jedno oční víčko se jí úplně nedovíralo, takže nebyla tak hezká, jak by mohla být. A taky neměla žádný kozičky, co by stály za řeč.

Můžeš mi třeba poslat dopis a já ti odepíšu, řekl jsem.

A copak bys mi napsal?

Já už něco vymyslím, řekl jsem.

Zatáhla mě do kuchyně a tam se rozkročila a opřela se předloktími o židli, abych jí mohl vyhrnout sukni a ošukat ji, jak to měla ráda. Netrvalo to dlouho, ale i tak, mezitím co se kroutila a občas zakňourala jako kočka, jsem slyšel, jak mě shora volá máma, kam jsem se poděl.

Měli jsme objednaný náklaďák, kterým jsme chtěli jet společně se zavazadly, místo abychom je poslali lacinější železnicí a sami jeli na nádraží koňkou. To nebyl můj nápad, ale kolik nám zbylo, když máma koupila ten dům, to přesně věděla jen ona.

Sestoupila dolů po schodech, na hlavě klobouk se širokou krempou a černým závojem, a zvedla si sukně nad svršky bot, zatímco jí šofér pomáhal nastoupit do kabiny.

Byl to velkolepý odjezd. To byla celá máma, jak si odhrnula závoj a přezíravě si změřila všechny sousedy vyložené z oken. I ti rozjívení haranti úplně ztichli před naší vznešeností.

Vyhoupl jsem se vedle ní a přibouchl dvířka. Na její radu jsem rozhodil na chodník hrst drobných a pak jsem se díval, jak se děti za odjíždějícím vozem perou a strkají a plazí po kolenou.

Sotva jsme zahnuli za roh, otevřela máma krabici na klobouky, kterou jsem předtím položil na sedadlo. Sundala si černý klobouk a místo něj si nasadila modrý, s umělými květinami. Přes smuteční šaty si přehodila lesklý šátek s duhovými pruhy. Tak, řekla. Teď se cítím mnohem líp. Je ti dobře, Earle?

Ano, mámo, řekl jsem.

Teto Doro.

Ano, teto Doro.

Kéž bys pobral trochu víc rozumu, Earle. Měl jsi víc poslouchat Doktora, dokud byl naživu. Občas to mezi námi neklapalo, ale na chlapa nebyl tak úplně hloupý.

~

Železniční stanici v La Ville tvořilo jen betonové nástupiště a přístřešek místo čekárny, nebyla tam ani pokladna.

Když jste vystoupili, táhlo se přímo před vámi stromořadí, na jehož konci jste mohli zahlédnout zdejší hlavní třídu.

Na hlavní třídě byl koloniál, pošta, bílý dřevěný kostel, kamenná banka a galanterie, na náměstí pak třípatrový hotel a uprostřed náměstí na trávníku socha vojáka Unie. Všechno tu bylo po jednom. Našli jsme muže s povozem, který byl ochoten nás svézt. Projeli jsme několika ulicemi, v nichž stály docela pěkné domy a další jeden nebo dva kostely, ale jak jsme pokračovali dál ze středu města, míjeli jsme stále ošuntělejší přízemní šindelové domky s malými tmavými verandami a zahrádkami a s prádelními šňůrami na dvorcích oddělených jen úzkými uličkami.

Nevím, odkud to máma věděla, ale řekla mi, že tady žije přes tři tisíce lidí. A potom jsme jeli několik mil krajinou, tu a tam zahlédli obilné silo kousek od rovné silnice vedoucí mezi lány kukuřice přímo na západ a najednou se před námi objevilo něco, co jsem vůbec nečekal, dvoupatrový dům z červených cihel s plochou střechou a kamennými schody k vstupním dveřím, jako by ho sem někdo přenesl rovnou z ulice někde v Chicagu.

Nešlo mi na rozum, jak si mohl někdo postavit takovýhle dům na venkově. V okenních tabulkách se odráželo slunce, až jsem si musel zakrýt oči, abych se ujistil, že mě neklame zrak. Ale bylo to tak, byl to opravdu náš nový domov.

Ne že bych měl čas o tom nějak dumat, protože máma se hned pustila do zařizování. Všude bylo plno pavučin a prachu a páchly tam zvířecí bobky. V nejhořejším patře, kde jsem měl bydlet já, hnízdili kosové. Byla tady spousta práce, ale máma měla brzy všechno zorganizované, protože z města už se blížilo procesí vozů s nábytkem, který poslala po železnici, a dostatek chlapů ochotných nechat se na den najmout v naději na další výdělek u téhle pohledné dámy s rukama obtíženýma prsteny.

A tak brzy stál kolem výběhu pro slepice nový plot, zaplevelená pole za domem byla zoraná, bylo vykopané koryto pro napájení dobytka i jáma na suchý záchod a já jsem si nějaký čas říkal, že máma snad zaměstnává celé illinoiské La Ville.

Ale kdo měl tahat vodu ze studny a prát prádlo a péct chleba? Život na farmě byl pro mě něco úplně nového a někdy jsem ležel pod střechou ve druhém patře na posteli, která byla ještě po celém dni rozpálená, díval se okýnkem na vzdálené hvězdy a připadal si nechráněný, což jsem v civilizovaném světě, odkud jsme odešli, nikdy nezažil. Ano, říkal jsem si, odvrátili jsme se od pokroku, a poprvé jsem si nebyl jist, jestli to máma vymyslela dobře. Putovali jsme ze státu do státu a ona vždycky překonala všechny možné překážky bránící jí v rozletu, takže mě nikdy nenapadlo o jejích rozhodnutích pochybovat. Jenže stejně jako tenhle dům nebyla žádná farma, ani ona nebyla farmářka, natožpak já.

Jednou večer jsme stáli na schodech před domem a dívali se, jak za nízkými kopci v dálce zapadá slunce.

Teto Doro, řekl jsem, proč jsme vlastně tady?

Nech to na mně, Earle. Některé věci prostě chtějí čas.

Všimla si, že se jí dívám na ruce, jak jí celé zčervenaly.

Najala jsem přistěhovalkyni z Wisconsinu. Bude spát v tom pokoji za kuchyní. Měla by přijet asi za týden.

Proč? zeptal jsem se. V La Ville je spousta ženských, manželek všech těch chlapů, kteří sem chodí každý den pracovat, a ty by určitě taky věděly, co s penězi.

Nechci mít v domě osobu, která bude do města vynášet klepy o tom, co tady uvidí a uslyší. Snaž se trochu používat rozum, který ti pánbůh nadělil, Earle.

Já se snažím, mámo.

Teto Doro, sakra.

Teto Doro.

Dobře, řekla. Zvlášť tady v té pustině, kde není široko daleko ani živáčka.

Kvůli horku si svázala husté vlasy a chodila po domě jen ve volných šatech bez spodního prádla, které obvykle ženy nosívají.

Jaký je tady nádherný voňavý vzduch, řekla. Nechám postavit krytou verandu a dám tam pohovku a pár houpacích židlí, abychom se mohli dívat na to velkolepé přírodní divadlo hezky v pohodlí.

Prohrábla mi rukou vlasy. A ty se neštěť, řekla. Možná teď nedoceníš, jaký je tady klid a jak tady zpívají ptáci a skoro nic se neděje. Ale já vím, co dělám, Earle. To mi můžeš věřit.

A tak jsem zůstal klidný.