Hrušínského jsem se odmítl vzdát. Věděl jsem, že každý večer chodí po představení do pivnice Zlatá husa na Václavském náměstí, tam měl své přátele, mezi kterými se cítil dobře a popíjel s nimi pivo. Začal jsem tedy do Zlaté husy chodit také. Vždycky když přišel Hrušínský, vzal jsem si židli, sedl si za něj a začal do něj hučet: „Pane Hrušínský, rozmyslete si to... Já to bez vás točit nebudu...“

Otravoval jsem ho tak dlouho, že to vzdal: „No tak dobře, já to tedy vezmu, ale nechte mě aspoň dopít to pivo!“

Ani pak jsem ale neměl vyhráno. Těsně před natáčením mi vzkázal režisér Otakar Vávra, že se mnou chce mluvit v barrandovské restauraci, které se říkalo U Kouby, protože ji snad od založení barrandovských ateliérů let vedl pan Kouba.

Juraj Herz: Autopsie

Jakmile jsem měl potvrzeného Rudolfa Hrušínského, mohli jsme začít točit. Roli bordelmamá skvěle zahrála prvorepubliková hvězda Nataša Gollová.

 

Sedli jsme si ke stolu a Vávra začal: „Pane kolego, potřeboval bych pana Hrušínského na osmnáct dnů.“

„Kdy?“

Řekl mi datum.

„Tak to nejde. Pan Hrušínský se mnou dělá Spalovače mrtvol.“ V tu dobu už jsem byl s Hrušínským domluven. „Já ho nemůžu pustit ani na jeden den, protože on nesleze z plátna, on tam je pořád.“

„Ale já ho potřebuju na osmnáct dnů.“

„Já tomu rozumím, ale dát vám ho nemůžu.“

Ještě několikrát mi připomněl, že ho potřebuje na osmnáct dnů, a když jsem trval na svém, tak řekl: „Tak se sejdeme zítra.“

„Zítra vám řeknu totéž.“

„Ne, ne, sejdeme se zítra.“

Druhý den jsme se sešli U Kouby a začalo to znovu. „Pane kolego, potřeboval bych pana Hrušínského na osmnáct dnů.“

„Já vím, to už jste mi říkal, ale já vám ho nemůžu dát.“

Juraj Herz: Autopsie

Předlohou náborového letáku pro vstup k nacistům mi byl sovětský leták lákající ke vstupu do komunistické strany.

Juraj Herz: Autopsie

„Co abych tě, drahá, oběsil?“

 

Takhle to pokračovalo skoro týden. Vávra mi s absolutním klidem řekl, že ho potřebuje, a já mu s absolutním klidem odpověděl, že mu ho nemůžu dát. Ptal jsem se Rudolfa Hrušínského, co mám dělat, že takhle to přece dál nejde.

„Já vím, já vím, ale nedej mě. Nedej mě!“ Hrušínskému se s Vávrou dělat nechtělo, ale zároveň mu to nechtěl ani přímo odmítnout. Nakonec to Vávra vzdal a tu roli, co byla pro Hrušínského, hrál Martin Růžek. Šlo o film Třináctá komnata.

To bylo mé první a naštěstí také poslední setkání s Otakarem Vávrou. Jako profesor FAMU byl u studentů velmi oblíben, ale já jsem ho nesnášel. Pro mě to byl naprostý chameleon, který vycházel s každou vládou a s každým režimem. První republika, Němci, Rusové, osmašedesátý, normalizace, vždy proplul, kluzký jako úhoř. Dodnes jsem přesvědčen, že kdyby nebyl zrovna osmašedesátý rok, nikdy bych Rudolfa neuhájil.

Ostatní role jsem už měl obsazené, od okamžiku, kdy jsem poznal Milotovu manželku Vlastu Chramostovou, jsem si byl jistý, že bude dokonalá paní Kopfrkinglová. Jakmile jsem měl potvrzeného Rudolfa Hrušínského, mohli jsme začít točit.

První natáčecí dny byl Hrušínský vysloveně nerudný a myslím, že litoval, že tu roli vzal. Byl si jistý, že z toho nic pořádného nebude.

Díky tomu byly první natáčecí dny dost komplikované. Na Betlémském náměstí bylo malé rámařství, měli tam hotové, zarámované kýčovité obrazy, zrcadla a podobné věci. Ve scénáři byla předepsána spousta záběrů, ve filmu jsou z nich montáže. Asi po třech dnech ale začal Hrušínský chápat, že v tom filmu má naopak hodně co hrát, a byl úplně geniální. Byl s ním jen jeden problém, že se nerad učil text. Natáčení tedy probíhalo tak, že si vytrhl ze scénáře stránku s textem a zeptal se mě, jak bude vypadat záběr.

„Přijdeš tady k tomu stolu, Rudolfe, řekneš tohle, potom přejdeš sem, tady dialog pokračuje a pak dojdeš k oknu. Tady dialog končí.“ On si ten dialog roztrhal na kousky a text, který měl říkat, si položil vždycky na místo, kam měl dojít. V záběru pak chodil od textu k textu. Hrušínský byl tak dokonalý herec, že to vůbec nebylo poznat. Jeho dokonalost ale přinášela jiný problém. Nejlepší byl vždycky hned v první klapce. Ve druhé už byl horší a ve třetí ještě horší, protože už ho to nebavilo. Nakonec jsem zjistil, že Hrušínský je zdaleka nejlepší, když vůbec nezkoušíme. Stačí, když si jenom u stolu řekneme, jak by to mělo vypadat, nejlépe i se Stanislavem Milotou, aby přesně věděl, co kde bude Hrušínský dělat, a hned první klapky byly od Rudolfa skvělé. Maximálně jsem mu řekl: „Tady trochu přidej, tady uber a tady bys mohl udělat tohle...“ On všechno rovnou dělal, jako by byl Kopfrkingl. Většina toho, co diváci ve Spalovači vidí, Rudolf Hrušínský zahrál hned napoprvé.

Juraj Herz: Autopsie

Nakonec jsem zjistil, že Hrušínský je zdaleka nejlepší, když vůbec nezkoušíme.

Juraj Herz: Autopsie

Přemluvit někoho, aby šel pracovat jako spalovač do krematoria, je nesmírně obtížné.

 

Tímhle způsobem natáčení ale vyvstal jiný problém. Vlasta Chramostová byla sice vynikající, ale typicky divadelní herečka. To znamená, že naopak žádala, aby se zkoušelo co nejvíc. Ona si prostě stejně jako v divadle potřebovala najít svoji přesnou polohu. Na denních pracích bylo úplně jasně vidět, že čím víc klapek se točí, tím je Vlasta lepší a lepší.

Hrušínský s Chramostovou tak spolu prakticky vůbec nemohli točit. Buď se bude Rudolf zhoršovat a Vlasta bude lepší, nebo Vlasta nebude dobrá, ale Rudla bude vynikající. Řešil jsem to tedy tak, že jsem začal záběry rozdělovat. Několikrát jsme natočili scénu s Vlastou a potom jednou s Rudolfem, samozřejmě pokud nenastal nějaký technický problém. Společných záběrů, kde by byli oba, není ve filmu moc. V tomto smyslu to bylo dost zvláštní natáčení. Naštěstí ostatní herci byli natolik dobří, že se přizpůsobili podle potřeby, buď Vlastě, když hráli s ní, nebo Rudolfovi, když přihrávali jemu.

Díky tomu, že jsme málo opakovali záběry a technický scénář měli připravený do posledního detailu, šlo natáčení velice rychle. Ve tři hodiny odpoledne jsme už většinou byli hotoví. To těšilo všechny především proto, že bylo léto a natáčeli jsme ve třech krematoriích.

Během natáčení Ládík Fuks prosil, jestli by se mohl přijít podívat na plac. Nejvíc se zajímal o mrtvoly, stále se ptal, jak je budeme točit a jestli budou pravé. Byl úplně u vytržení, když zjistil, že v rakvích, které v záběru zůstávají zavřené, pravé mrtvoly samozřejmě budou, protože je nebylo kam dát. V rakvích, které jsme otevírali, leželi komparsisté. Ti měli strašný strach, aby si je skuteční zaměstnanci krematoria nespletli, protože v některých záběrech se odvážely rakve ke spálení.

Skuteční zřízenci, kteří pracovali v krematoriích, to byla nesmírně zvláštní sorta lidí. Jednoho ředitele jsem se zeptal, odkud je má.

„Přemluvit někoho, aby šel pracovat jako spalovač do krematoria, je nesmírně obtížné. Většinou se to dělá tak, že když je amnestie, tak my, ředitelé krematorií, chodíme hledat adepty před vězení. Čerstvě propuštění vězni většinou nemají žádný výhled, že by je někdo zaměstnal, a tak máme snazší práci, když je chceme přesvědčit, aby u nás nastoupili.“

S tímhle vědomím jsem si všechny zřízence prohlížel a uvědomil jsem si, že tak trochu jako vězňové vypadají. Většina z nich měla různá tetování, což v roce 1968 nebylo zdaleka tak běžné jako dnes.

Spalovači rádi dělali vtípky. Hned na začátku při obhlídkách pozvali našeho architekta Zbyňka Hlocha do „chladničky“ na panáka. Tam stály plné, ještě nespálené rakve. Na jednu postavil spalovač lahev rumu a jiný vytáhl skleničky. Zbyněk, který byl velmi citlivý gay, se s odporem díval na ne zrovna čisté skleničky. Na to spalovači čekali. Další z nich rychle otevřel nejbližší rakev, kde ležel mrtvý starý pán, vytáhl mu z kalhot kus košile a začal s ní sklenky čistit. Zbyňkovi se zatočila hlava a šel k zemi.

Juraj Herz: Autopsie

„Jen se nebojte, pojďte, pane...“

Juraj Herz: Autopsie

S architektem Zbyňkem Hlochem a kameramanem Stanislavem Milotou. V rakvi neznámý mrtvý.

 

Jedinou výjimkou, kterou jsem v těch krematoriích viděl, byl takový mladý, sotva osmnáctiletý blonďáček s andělskou tváří a modrýma očima. Vůbec nemluvil, jen se krčil v rohu a mlčky se na nás díval. Prý ho měly moc rády mladé dívky, protože jim na rande vždy nosil květiny. Samozřejmě vůbec netušily, že je bral z rakví po oficiálním konci obřadu. Jak mi nevadili potetovaní bývalí vězňové, neměl jsem z nich nepříjemný pocit, tak v přítomnosti toho blonďáka mi nebylo moc dobře po těle.

Natáčení v krematoriích mělo tu nevýhodu, že tam byl velmi špatný vzduch. Toho léta vozila pohřební služba velké množství utopených z Bulharska a Rumunska, ve kterých ještě pracovaly plyny. V Plzni, těsně předtím, než jsme šli do krematoria točit, byla stěna ohozená zbytky utopence, který doslova explodoval při spalování. Produkční, který nás chtěl ochránit před tím mrtvolným pachem, přivezl spreje s lesní vůní a vždycky před natáčením nechal celé krematorium vystříkat a navonět.

Juraj Herz: Autopsie

V rakvích, které jsme otevírali, leželi komparsisté. Ti měli strašný strach, aby si je skuteční zaměstnanci krematoria nespletli, protože v některých záběrech se odvážely rakve ke spálení.

Juraj Herz: Autopsie

 

Jednu dobu se v kinech před promítáním používaly stejné spreje, to jsem vůbec nemohl chodit na filmy, protože se mi okamžitě udělalo špatně. Krematorium, to je pro mě chemická lesní vůně.

Rudolf Hrušínský měl s produkcí domluveno, že bude mít volný celý srpen. Hrál v divadle, natáčel filmy a věděl, že si bude muset odpočinout. Za normálních okolností samozřejmě není moc dobré, když se na měsíc přeruší natáčení, ale u Spalovače mrtvol to vlastně tolik nevadilo. Měl jsem tak možnost sestříhat natočený materiál a podívat se, jestli to vychází tak, jak jsem si představoval. Navíc jsme do konce července dotočili všechny reály a zbýval už jen Kopfrkinglův byt, který se stavěl v ateliéru. Se stavbou se tedy nemuselo spěchat, byl na ni měsíc čas. Na konci července 1968 jsem se tedy rozloučil se štábem s tím, že se sejdeme na začátku září. A jednadvacátého srpna přijely ruské tanky.

V noci mě vzbudil telefon. Na druhém konci linky se ozval kluk, kterého jsem znal od jeho deseti let. Moje manželka bydlela u jeho rodičů v podnájmu, když jsme spolu začali chodit. V osmašedesátém mu bylo osmnáct a byl to jeden z mých příštích producentů Karel Dirka.

Související