Brendan Kiely: Zimní evangelium

Abych vám mohl vylíčit, co se doopravdy stalo – to, co ještě nevíte a o čem novináři nepsali –, musím začít u matčina každoročního vánočního večírku. Dva dny předtím to vypadalo, jako by se do její velké show zapojil i vesmír – to když sněhová bouře natřela náš malý kout Connecticutu na bílo. Máma byla nadšená. Elektrické svíčky v oknech, na dveřích věnce, malebné závěje všude kolem domu – všechno bylo prostě „úžasné“, jak by řekli její známí. Povznese to ducha, nebo to tak aspoň mělo vypadat. To byla celá máma – podle její teorie přežijí jen ti nejveselejší – a všichni byli připravení tu její vánoční medicínu pěkně vyzunknout. Měli jsme u nás v domě uvítat nějakých sto padesát hostů, bez ohledu na to, že se pozvánky rozeslaly už na konci října a že na nich hned vedle toho jejího bylo vyraženo i otcovo jméno. Starej Donovan byl ale v Evropě, kde strávil většinu roku a kde teď hodlal zůstat nadobro.

Do pracovny starýho Donovana jsem nikdy předtím nesměl, ale když už se teď doma nevyskytoval, přisvojil jsem si ji. Poflakoval jsem se tak mezi jeho knihami a kuriozitami z celého světa a doufal jsem, že do mě vstoupí nějaké to moudro a přehluší tu hroznou prázdnotu, co ve mně narůstá. Kdyby nebylo večírku, celý večer bych seděl a četl si Frankensteina na hodinu pana Weinsteina, jenže večírek se konal a máma se nahoře chystala, a tak jsem si řekl, že na to seru. Jestli jsem měl přežít, potřeboval jsem něco na rozjezd.

Zamknul jsem dveře od pracovny a posadil se do otáčecího křesla za stolem. Místnost osvětlovaly jen bílé světelné řetězy rozvěšené po keřích venku za okny jako náhrdelníky. Chvíli jsem v tom pološeru seděl a poslouchal, jak po domě pobíhají lidi od cateringu. Potom jsem si rozsvítil malou čtecí lampičku, jenom abych viděl na to, co jsem se chystal udělat.

Denní kalendář nikdo celé týdny neotočil, tak jsem ho tak nechal být, jen jsem ho přisunul přes podložku a otočil ho přední stranou dolů. V záři lampy se zaleskl kovový stojánek. Vytřepal jsem několik pilulí adderallu a položil je na zadní stranu kalendáře. Vzal jsem si jedno z Donovanových těžkých per, rozdrtil pilulky na prášek a udělal z kopičky několik menších hromádek. Pak jsem pero rozšrouboval a nasál tu lajnu prázdnou trubičkou.

V hlavě mi vybuchl gejzír myšlenek a vzpomínek. Představil jsem si, jak se ze tmy vynořuje přízrak starýho Donovana – viděl jsem jeho bílou, holou hlavu i to, jak mě očima rentgenuje. Nakloní se ke mně a spustí jedno ze svých obvyklých kázání:

Chlapče, můžeš si vybrat, kým budeš: buď někým, kdo určuje život ostatním, nebo někým, komu život určují druzí. Starej Donovan je člověk, o němž čítáte v novinách, jeden z těch lidí, kteří se vynoří v Davosu, Pekingu nebo Bombaji, a když si s někým potřesou rukou, má to dopad na světové hospodářství. Mysli globálně, jednej lokálně, měl jsem mu chuť říct, jenže on se doma nikdy nevyskytoval, aby mohl dělat něco na lokální úrovni. Navíc, kdy jsem mu vůbec něco řekl? Kdy se vůbec na něco zeptal?

Nasál jsem další lajnu. Duch starýho Donovana se svalil do křesla. V místnosti se zhmotnila další vzpomínka. Donovan si čte v čísle Barron’s. Ponožky si nacpal do bot, které leží opodál na podlaze, bosé nohy má položené na otomanu

Vypadají jako průsvitné, bílé rozinky, jsou celé svraštělé, jak si je suší před krbem. Je zpocený a škrábe se ve zbytku vlasů nad ušima. Na stole vedle něj leží hromada složených novin, naštosovaných pod malým popelníkem plným vajglů, které trčí z hromady popela jako nějaké náhrobní kameny. Na široké područce křesla má položenou sklenici. Ještě tam toho je hodně, ale stejně přitiskne svůj velký nos k okraji sklenice a vypije ji do dna. V krku má jako obvykle lepkavý chrchel, tak se ho pokusí vykašlat. Chlapče, budeš mít štěstí, pokud za sebou necháš aspoň nepatrný zářez do dějin. Většina lidí vede nedůležité a bezcenné životy. Já se ti snažím pomoct.

Soustředil jsem se, až mi v hlavě zůstal jenom jeden hlas. Řekl bych, že zněl jako já, přinejmenším povědomě. „Jsem tady v tomhle pokoji,“ pronesl jsem nakonec do prázdna kolem sebe. „Jsem právě tady.“ Jenže jsem tam byl jenom já a to ticho všude kolem a já se v té nicotě bál. Bál jsem se jiných lidí i svého vlastního zatraceného já. Ty obavy mě pohlcovaly, stahovaly se kolem mě jako něco, co stojí blízko a dýchá na vás. Vůbec netuším, jak bych se bez chemického dopingu dokázal soustředit a ten strach překonat. Nasál jsem poslední hromádku adderallu, uklidil stůl, vyklouzl z pracovny ven a konečně měl pocit, že se dokážu nadcházejícímu večeru postavit čelem. Na zábradlí na hlavním schodišti vedoucím ze vstupní haly na galerii byly uvázány čerstvé girlandy. V každé místnosti se nervózně hemžili lidé od cateringu a dolaďovali poslední detaily.

Dva číšníci ve smokingu čechrali pod stromkem v obývacím pokoji nadýchaný umělý sníh. V knihovně vyrovnával barman řady sklenic na provizorní bar, který postavili ke vchodu do kuchyně. Cateringová firma nikdy neposílala k mámě na večírky dvakrát ty samé lidi, ale všichni věděli, co mají dělat. Během večírku se na pokyn vždycky někdo tiše objevil a pak zase zmizel ze scény. Jakmile dorazí hosté, dostanu pokyn, se vynořil z přítmí, ale prozatím to vypadalo, že si mě nikdo nevšímá.

V kuchyni jsem našel Elenu, jak mluví s někým z personálu. Zamračila se, když viděla, jaký dělají nepořádek. Když si mě všimla, hned šla ke mně. Na sobě měla košili s bílým límečkem, kterou nosívala vždy, když máma pořádala večírek. Vlasy měla načesané, a když jsem ji chtěl obejmout, bál jsem se, že jí ty umné kudrny, které spadaly podél knoflíků, nějak pomačkám.

„Hodláš si to dneska užít?“ zeptala se mě španělsky.

„Ani nápad.“

Narovnala mi límeček. „Musíš o sebe víc dbát.“

„Ale od toho jsi tu ty,“ namítl jsem.

„Ale, m’hijo, prosím tě,“ zamumlala. Nikdy mi tak před rodiči neříkala, samozřejmě, ani jsme před nimi nemluvili španělsky. Procvičoval jsem s ní španělštinu, jen když jsme byli doma sami, takže teď, po všech těch letech, jsem už mluvil skoro plynně.

Políbila si prsty a dotkla se jimi mého obličeje. Když se usmála, vypadalo to kvůli plným tvářím, jako by přivírala oči.

„Prosím tě, měj rozum.“

„Jen se na mě podívej,“ řekl jsem a ukázal na sako a kravatu. Byly to přesně ty, které máma chtěla, abych si oblékl.

„Hodlám se zhostit své role.“ Pozoroval jsem dva lidi z obsluhy, jak zápolí s dvěma vestavěnými troubami. Chytil jsem ji za ruku: „Nemohli bysme se prostě schovat u tebe v pokoji?“ zeptal jsem se. „Ani si nevšimne, že jsme zmizeli. Jen se koukni na všechny ty lidi, co najala. Nepotřebuje nás.“

Elena na mě zírala: „Jsi v pořádku? A co to máš s očima?“

„Nic.“

Bylo mi jasné, že mám červené oči, ale ona jen zavrtěla hlavou a jako obvykle se už na nic neptala. Objala mě, pak ustoupila a chytla mě rukama za tváře. „Prosím. Budeš taky pomáhat. Kvůli mámě. Udělej to pro ni.“ Políbila mě a znova mě objala. Úplně mě zabalila do svých paží, jak to často dělávala.

Býval bych tak zůstal ještě déle, kdyby nějaký číšník neshodil z pultu mísu. Rozbila se a sklo se roztříštilo na kuchyňské podlaze. Elena se rychle otočila: „Ay, dios mio.“ Zlostně se do něj zabodla pohledem. „Je jim to fuk,“ zavrčela a vydala se do kumbálu pro koště.

Cítil jsem, jak se mě zmocňuje pocit zodpovědnosti, a tak jsem se vydal hledat mámu. Slyšel jsem, jak volá z obýváku.

„Nemáme Fumé Blanc?“ ptala se. Někdy, když jsem ji slyšel mluvit tímhle pokrouceným hlasem, jsem si vzpomněl na delfíní skřípot. „Nemáme Fumé Blanc?“ Mluvila k nějakému fantomovi, kterého mohla vidět jenom ona. Výstřih sytě rudých šatů jí odhaloval skoro celá záda. „Chardonnay a Fumé Blanc. Y fumé blanc,“ řekl jsem Eleně, „YYY. To, co tu pořádáme, není žádná charita, to je vánoční večírek.

Elegance spočívá v možnosti výběru.“ Máma vždycky dokázala na všem najít mouchy, takže ze vzácného koberce se pak rázem stala hromádka nití. Bylo tu víc vína, než se mohlo vypít. Pokud to bude probíhat stejně jako na všech jejích ostatních večírcích, dokonce i lidi od cateringu do sebe budou klopit otevřené lahve a na konci večera se odpotácejí do svých dodávek.

„Objednala ho,“ řekl jsem, „viděl jsem, jak jich barman pár chladí.“

„Co se tu schováváš za nábytkem?“ zeptala se. „Myslela jsem, že mi dneska pomůžeš.“

„Kdo se kde schovává? Jsem tady. Chci jenom říct, že nemusíš vždycky obviňovat ji.“

„Jako vždycky ji hájíš. Svatá Elena.“

Soustředěně dýchala nosem a počítala, prováděla želví dýchání nebo jak se tomu říkalo, když dělala jógu nebo tai-či nebo pilates nebo protahování duše nebo cokoliv, co bylo zrovna na pořadu dne. „Fajn,“ pronesla novým, jasně znějícím hlasem. „Úsměv. Je to večírek. Budou tu lidi.“

„Však se usmívám.“

„Uvolni se,“ řekla. Dala si ruku v bok. „Zkus vypadat trošku jako tvůj otec, nebuď takovej morous. Všichni jsou to přece přátelé, Aidane.“ Nevybavoval jsem si, že by se starej Donovan, když tu loni vítal hosty, křenil jako politik.

„Já nejsem on,“ namítl jsem.

„Ne,“ špitla, „ale aspoň to předstírej.“ Vykoukla ven z okna na dvůr a vzdychla: „Prosím.“

Chtěl jsem. Chtěl jsem to pro ni udělat.

Na parapetech a stolech se mihotaly plameny svíček. Polena v krbu praskala a létaly z nich jiskry. Slonovinově zbarvené zdi a nábytek dostaly od světla krbu oranžový nádech. Když se na mě zase otočila, dal jsem jí přesně to, po čem toužila.

„Veselé Vánoce,“ pronesl jsem.

„Vidíš? To už je lepší. Přesně tohle chce každý vidět.“

„Tak jdem na to plesání,“ řekl jsem.

Triumfálně se usmála.