V Leninových kasárnách v Barceloně, den před tím, než jsem nastoupil k milici, jsem uviděl jednoho italského milicionáře, jak stojí před důstojnickým stolem.

Byl to mladík asi pětadvacetiletý, s tvrdým výrazem, světle rezavými vlasy a širokými rameny. Zašpičatělou koženou čapku měl staženou nízko přes oko. Byl ke mně obrácen profilem, bradu opřenou o prsa, vyjeveně se mračil na mapu, kterou jeden z důstojníků na stole rozložil. Něco v jeho tváři mne silně upoutalo. Byla to tvář člověka, který by pro přítele dokázal zabít i nechat se zabít – tvář, jakou byste očekávali u anarchisty, ačkoliv to zrovna tak mohl být i komunista. Byla v ní jak upřímnost, tak divokost; a také až dojemná úcta, jakou chovají nevzdělaní lidé ke svým nadřízeným. Nepochybně z té mapy nebyl nijak moudrý; nepochybně považoval čtení z mapy za omračující intelektuální výkon. Těžko bych mohl vysvětlit proč, ale málokdy jsem se setkal s někým, ke komu bych pocítil tak okamžitou sympatii. Během hovoru, který se vedl kolem stolu, z nějaké poznámky vyplynulo, že jsem cizinec. Ital zvedl hlavu a rychle řekl:

„Italiano?“

Odpověděl jsem špatnou španělštinou:

„No, Inglés. Y tú?“

„Italiano.“

Když jsme odcházeli, přešel přes místnost a silně mi stiskl ruku. Je až s podivem, jaký cit můžeme chovat k cizímu člověku! Bylo to, jako by jeho a moje myšlení na okamžik překlenula bariéru jazyka a tradice a setkala se v úplném soukromí. Doufal jsem, že jsem mu byl zrovna tak sympatický jako on mně. Věděl jsem však také, že abych si mohl uchovat tento první dojem, nikdy se s ním již nesmím setkat; a netřeba dodávat, že jsem se s ním také již nikdy nesetkal. Ve Španělsku se podobné známosti navazovaly v jednom kuse.

Zmiňuji se o tomto italském milicionáři proto, že se mi živě zapsal do paměti. Otrhanou uniformou a živou jímavou tváří mi ztělesňuje zvláštní atmosféru oné doby. Je spojen se všemi mými vzpomínkami na ono válečné období – rudé vlajky v Barceloně, omšelé vlaky plné otrhaných vojáků, které se pomalu vlekly na frontu, šedivá, válkou poznamenaná města podél trati, blátivé a mrazivé zákopy v horách.

To vše bylo koncem prosince roku 1936, před méně než sedmi měsíci od chvíle, kdy toto píši – a přece je to období, které se již propadá do daleké minulosti. Pozdější události je vymazaly dokonaleji, než mohly vymazat třeba rok 1935 nebo 1905. Přišel jsem do Španělska s úmyslem napsat pár článků pro noviny; téměř okamžitě jsem však vstoupil do milice, protože v tehdejší době a tehdejší atmosféře se to zdálo být jedinou věcí, která se dala učinit. Anarchisté stále měli pod kontrolou prakticky celé Katalánsko a revoluce byla ještě pořád v pohybu. Každému, kdo tu byl od začátku, se patrně zdálo již v prosinci či lednu, že revoluční období končí; jestliže jste však přijeli přímo z Anglie, atmosféra v Barceloně byla podmaňující a neodolatelná. Bylo to poprvé, co jsem byl ve městě, ve kterém vládla dělnická třída. Prakticky všechny větší budovy byly obsazeny dělníky a byly na nich vztyčeny rudé vlajky, nebo rudočerné vlajky anarchistů; na všech zdech byly iniciály revolučních stran a srpy s kladivy; téměř všechny kostely byly zpustošeny a jejich vnitřky vypáleny. Kostely byly systematicky ničeny skupinami dělníků. Všechny obchody a kavárny byly polepeny vyhláškami, které oznamovaly, že jsou kolektivizovány; dokonce i čističi bot byli kolektivizováni a jejich bedny byly přemalovány rudou a černou. Číšníci a prodavači se vám dívali zpříma do tváře a jednali s vámi jako se sobě rovnými. Ponížené, či dokonce formální způsoby oslovování dočasně zmizely.

Nikdo neříkal seňor nebo don, ba přestalo se i vykat; všichni se navzájem oslovovali „soudruhu“ a tykali si. Místo buenos días se říkalo salud! Mým téměř prvním zážitkem bylo pokárání od ředitele hotelu, kterého se mi dostalo, když jsem chtěl dát spropitné chlapci obsluhujícímu výtah. Nebyla zde žádná soukromá motorová vozidla, všechna byla zrekvírována a všechny tramvaje a taxíky, i většina ostatních dopravních prostředků, byly přemalovány rudou a černou. Revoluční plakáty byly všude, svítily ze zdí jasně rudou a modrou, takže zbývající reklamy či inzerce vypadaly poměrně šedě. Na třídě Rambla, široké centrální tepně města, kde stále proudily sem a tam davy lidí, hřměly přes tlampače bez ustání po celý den až do noci revoluční písně. A nejnápadnější bylo právě vzezření davů. Zvenčí to vypadalo, jako by šlo o město, ve kterém prakticky přestala existovat horní vrstva obyvatelstva. Kromě malého počtu žen a cizinců zde vůbec neexistovali „dobře oblečení“ lidé. Prakticky každý byl oblečen do hrubých dělnických šatů nebo modráků, případně do nějaké varianty uniformy vojska či milice. To všechno bylo zvláštní a strhující. Hodně z toho jsem nechápal, něco se mi dokonce ani nelíbilo, okamžitě jsem to však uznal jako stav věcí, za který stojí za to bojovat. Byl jsem také přesvědčen, že věci jsou skutečně takové, jak se jeví, že to je skutečně dělnický stát a že všechna buržoazie buď uprchla, byla zabita, nebo dobrovolně přešla na stranu dělníků; neuvědomil jsem si, že mnoho příslušníků buržoazie se prostě pro danou chvíli tváří a chová jako proletáři.

Spolu s tím vším zde bylo něco ze zlé válečné atmosféry. Město vypadalo bídně a zuboženě, cesty a budovy byly ve špatném stavu, ulice byly v noci špatně osvětleny z obavy před nálety, obchody byly většinou ošumělé a poloprázdné. Masa bylo málo a mléko prakticky nebylo k dostání, byl nedostatek uhlí, cukru a benzinu, vážně se nedostávalo chleba. I v tomto období byly fronty na chleba často stovky metrů dlouhé. A přesto, pokud se dalo soudit, byli lidé spokojeni. Neexistovala nezaměstnanost a životní náklady byly stále extrémně nízké. Bylo vidět jen velice málo zřetelně chudých lidí a žádné žebráky, kromě cikánů. A především existovala víra v revoluci a v budoucnost, pocit náhlého vynoření se do éry rovnosti a svobody. Lidé se snažili chovat jako lidé, ne jako kola v kapitalistickém stroji. V holičských krámech byly vývěsky anarchistů (holiči byli většinou anarchisté), které slavnostně vysvětlovaly, že holiči již nejsou otroky. Na ulicích byly barevné plakáty, které apelovaly na prostitutky, aby přestaly se svým zaměstnáním. Pro každého, kdo přišel z tvrdé, cynické civilizace anglicky mluvícího světa, bylo cosi dojemného v důslednosti, s jakou tito idealističtí Španělé brali otřepané fráze revoluce. V oné době se na ulicích za pár šestáků prodávaly naprosto naivní balady o proletářském bratrství a zkaženosti Mussoliniho. Často jsem vídal nevzdělané milicionáře, jak si nějakou takovou baladu kupují, pracně luští jednotlivá slova a potom, když se prokousali obsahem, ji začínají na příslušný nápěv zpívat.

Celý ten čas jsem pobýval v Leninových kasárnách, údajně kvůli výcviku pro frontu. Když jsem nastoupil k milici, řekli mi, že budu poslán na frontu hned druhý den; ve skutečnosti jsem ale musel čekat, až se dá dohromady čerstvá setnina. Dělnické milice, které byly překotně ustaveny odborovými organizacemi na počátku války, doposud nebyly organizovány podle vzoru pravidelné armády. Jednotlivé jednotky byly „oddíly“ asi třiceti mužů, setnina měla asi stovku mužů a „kolona“ v praxi znamenala jakýkoliv větší počet mužstva. Leninova kasárna, to byl blok solidních kamenných budov s jízdárnou a obrovským dlážděným nádvořím; kdysi to byla kasárna jezdectva, která byla dobyta během červencových bojů. Moje setnina spala v jedné konírně, pod kamennými koryty, na kterých byla doposud vyryta jména válečných ořů. Všechna zvířata byla poslána na frontu, celý prostor však stále smrděl koňskou močí a shnilým ovsem. V paměti mi zůstává hlavně koňský pach, falešný zvuk polnice (všichni naši trubači byli amatéři – prvně jsem se seznámil se španělským troubením, když jsem mu naslouchal u fašistických linií), dusot okovaných vysokých bot na nádvoří kasáren, dlouhé ranní přehlídky pod zimomřivým sluncem, divoký fotbal ve vyštěrkované jízdárně, kdy na každé straně bylo padesát hráčů. V kasárnách bylo snad tisíc mužů a asi dvacítka žen, kromě manželek milicionářů, které obstarávaly vaření. Byly tu i další ženy, které sloužily v milici, i když jich nebylo mnoho. V prvních střetnutích bojovaly úplně samozřejmě po boku mužů. To je věc, která se v době revoluce zdá být úplně přirozená. Myšlení se však již měnilo. Milicionáři museli být při výcviku žen mimo jízdárnu, protože se ženám posmívali a zlobili je. Před pár měsíci by nikdo neviděl nic komického na ženě, která měla pušku.