Válmíki: Rámájana

Kdysi před dávnými časy, když ještě vládl na světě řád a spravedlnost a lidé se za to dožívali vysokého věku, zeptal se jednou poustevník Válmíki Nárady, velkého světce, jehož si i sami bozi zvolili často za svého posla k smrtelníkům: „Kdo je na světě ze všech nejctnostnější a nejvíc vyniká mezi lidmi?“ Nárada mu odpověděl bez zaváhání: „Je to král Ráma z rodu Ikšvákuova, syn Dašarathův, který vládne v Ajódhji. Poslechni si však, kolik útrap musel prožít, než mohl usednout na zděděný trůn.“ Nato vyprávěl Nárada Válmíkimu celý Rámův životní příběh, rozloučil se s ním a vznesl se do povětří, aby navštívil nebeské končiny.

Poustevník odešel se svým žákem Bharadvádžou na břeh řeky Tamasy a chystal se ke koupeli v jejích vodách.

Tu nablízku spatřil světec párek sluk, jak poletuje,
skotačí a dovádí a švitořivě namlouvá se,
když tu náhle v skrytu stromů přímo před očima jeho
hříšný lovec vystřelil šíp, jenž samečka srazil na zem.
Sotva zřela mileného druha svého v krvi padnout,
samička se rozzpívala v smutné písni plné bolu.
Světec, vida toho ptáčka ubitého krutým lovcem, 
ve své dobrotivé mysli zachvácen byl velkým žalem. 
Veliká se stala křivda! pomyslil si se soucitem,
pohlédl na zbylou sluku a pronesl tato slova. 
„Nechť nenajdeš pokoj, lovče, a nedojdeš nikdy klidu 
za to, že jsi zabil ptáka zmámeného láskou k družce!“
Sotvaže to dopověděl, podivil se tomu v duchu –
co to řekl ze soucitu s oním zarmouceným ptákem?
Dlouho o tom uvažoval moudrý světec ve svém nitru,
potom zavolal si žáka Bharadvádžu a pravil mu:
„Vyslovil jsem větu v rytmu ze čtyř rovnoměrných částí;
ze zármutku mého vznikla – nechať nese jméno šlóka.“¹ 

Brzy se ukázalo, že tento veršový útvar nevymyslil Válmíki nadarmo. V jeho poustevně ho navštívil sám Stvořitel Brahma a přikázal mu, aby v jeho rytmu složil píseň o Rámovi a jeho osudech, utrpení i konečném vítězství nad zlými démony rákšasy.

Válmíki se ponořil do jógické meditace a v ní spatřil silou svého vnitřního zraku všechno, co musel Ráma prožít, celý jeho příběh se všemi podrobnostmi, o nichž mu ani Nárada nevyprávěl. Nelenil a hned se pustil do díla. V šestnáctislabičných verších složil píseň, které dal jméno Rámájana a jež se podle Náradova proroctví měla stát zdrojem síly a útěchy všemu lidu.

Nedlouho nato přišla na svět dvojčata Kuša a Lava, která vynikala v hudbě a zpěvu, a Válmíki je naučil celé této rozsáhlé písni. Oni pak šli a všude, kam zavítali, ji zpívali před shromážděnými askety, bráhmany i prostými lidmi, až dorazili do královského sídla Ajódhje. Zpráva o tom, že jacísi dva chlapci zpívají příběh o jeho životních osudech, se brzy donesla k Rámovu sluchu. Povolal je na svůj dvůr a vyzval je, aby i jemu přednesli svou podivuhodnou skladbu. A oba bratři, krásní jako nebeští hudebníci gandharvové, rozezvučeli struny svých nástrojů a dali se do zpěvu:

Na březích řeky Sarajú se rozkládá země Kósala oplývající rýží a bohatstvím. Spokojeně v ní žili všichni lidé, konali dobré skutky a vystříhali se hříchů, neboť jim vládl spravedlivý král z Ikšvákuova rodu jménem Dašaratha. Sídlil v městě Ajódhji, které kdysi založil sám praotec lidstva Manu. Dašarathu ctili všichni okolní vladaři, kteří se považovali za jeho vazaly a prokazovali mu všemožné pocty. Tisíce statečných bojovníků kšatrijů ochraňovaly jeho nádherný dvůr a tisíce zbožných kněží bráhmanů tu denně přinášely oběti bohům, aby se králi i všemu jeho lidu dobře dařilo. Skutečnou ozdobou královského sídla byli dva velcí světci, bráhmani Vasištha a Vámadéva, ale stejně moudří a spravedliví byli i královi rádci a úředníci, kteří spravovali jeho rozlehlou říši. Marně bys v ní hledal lháře, podvodníka či svůdce cizí manželky; neboť jaký je vladař, takoví jsou i jeho poddaní.

Jediný žal trápil srdce krále Dašarathy – žádná z jeho manželek mu dosud neporodila syna a dědice trůnu. I svolal své moudré ministry, poradil se s nimi a rozhodl se, že uspořádá velikou oběť koně,² aby mu bohové splnili toto jediné přání, které zatím zůstávalo nesplněno. Jeho důvěrník a vozataj Sumantra mu pak sdělil, že podle proroctví dopomůže králi k dosažení tohoto cíle světec Ršjašrnga stejně tak, jako pomohl kdysi zažehnat v zemi Anga dlouholeté sucho. Proto se Dašaratha odebral s průvodem ke svému příteli králi Angy a požádal ho, aby poslal svého zetě Ršjašrngu, za něhož po zahnání sucha provdal svou dceru, do jeho sídelního města. Jeho žádost nezůstala oslyšena a slavný světec brzy poctil Ajódhju svou přítomností, aby se spolu s Vasišthou stal hlavním obětníkem při Dašarathově velké koňské oběti.

Jak přikazuje prastarý védský zvyk, vypustila družina králových nejstatečnějších bojovníků statného koně, aby se pod jejich bdělým dohledem po celý rok toulal po zemi; nikdo mu nesměl ublížit, neboť byl představitelem Dašarathovy královské moci. Po roce se kůň vrátil a s předepsanými obřady byl obětován. Bráhmani zatloukli do země jedenadvacet obětních kůlů a sama první královna a Dašarathova nejdražší choť Kausalja srazila koni hlavu. Tři dny trvala velkolepá slavnost. Král rozdal mezi bráhmany tisíce drahokamů a mnoho zlata a stříbra a štědře obdaroval všechny, kdo přišli, aby byli svědky oběti. Bráhmani pak králi požehnali a Ršjašrnga mu slíbil, že se mu narodí ne jeden, ale hned čtyři synové, aby byli pokračovateli slávy a velikosti Ikšvákuova rodu.

V téže době se shromáždili kolem Stvořitele Brahmy všichni bohové; přišli ho poprosit o radu, jak mají ve zvyku vždy, když je postihne nějaká pohroma. Tentokrát jim hrozila z rukou Rávany, mocného vládce démonů rákšasů, který je začal utiskovat a hrozil jim odebrat vládu nad všemi třemi světy. Sami ho zdolat nemohli, neboť kdysi, když Rávana žil ještě ctnostně a spravedlivě a konal přísnou askezi, podařilo se mu získat od Brahmy velikou milost. Vyprosil si na Stvořiteli, aby ho nikdy nemohl zabít žádný bůh, žádný gandharva, jakša³ či jiný polobožský tvor ani žádný démon, a Brahma mu toto přání splnil. Rávana však při pronášení své prosby zapomněl na lidi, které nepovažoval za hodné pouhého pomyšlení, a tak jedině člověk mohl ohrozit jeho život. Na to upozornil Stvořitel bohy, a ukázal jim tak jedinou cestu, která mohla vést ke zničení jejich mocného nepřítele.

V té chvíli přiletěl na shromáždění nebešťanů na svém obřím ptáku Garudovi i bůh Višnu ve žlutém rouchu a s diskem, lasturou a kyjem v rukou. Višnu už nejednou pomohl ostatním bohům v dobách tísně a několikrát zachránil svět před všemi zlými silami, které jej ohrožovaly. Proto se na něho obrátili bohové se svou prosbou i teď a požádali ho, aby se vtělil do některého ze synů Dašarathových manželek a v lidské podobě sprovodil Rávanu ze světa. A dobrotivý Višnu, který nikdy neoslyší ty, kdo se na něho s důvěrou obrátí, slíbil, že tak učiní.

Na závěr Dašarathovy koňské oběti vyvstala z plamenů obětního ohně jakási podivuhodná bytost a tento nadpřirozený tvor podal králi mísu s rýžovou kaší. „Dej ji sníst svým manželkám – každá z nich, které ji dáš, ti porodí mužského potomka,“ slíbil Dašarathovi a zmizel. Vladařovo srdce se naplnilo bezmeznou radostí. Vzal kaši a spěchal s ní do vnitřních komnat svého paláce. Tam ji rozdělil mezi tři ze svých manželek, které byly jeho srdci nejdražší – mezi Kausalju, Kaikéjí a Sumitru. A všechny tři po snědení božského pokrmu počaly.

Král neměl ovšem ani tušení, že bohové a polobohové zatím zplodili tisíce synů v opičí podobě, aby v budoucnu pomohli jeho synovi, do jehož těla vstoupil sám Višnu, zničit krále démonů. Na Brahmovu radu zplodil král bohů Indra Válího, obrovitého jako hora, bůh slunce Súrja jeho bratra Sugrívu, Brhaspati silného opičáka Táru, řemeslník a stavitel bohů Višvakarman obratného Nalu, bůh ohně Agni statečného Nílu a bůh větru Váju ze všech nejmoudřejšího Hanumána. A všechny tyto opice se usadily v jižních horách, aby tu vyčkaly času, až je Ráma povolá do svých služeb.

Veliká radost zavládla v královském paláci a jásot se rozlehl v ulicích města Ajódhje, když jeden po druhém přišli na svět čtyři Dašarathovi synové. Jako první porodila Kausalja Rámu obdařeného všemi příznivými znaménky; měl oči jako růže, silné paže, rudý spodní ret a hlas mocný jako dunění velkého bubnu. Po něm spatřil světlo světa Bharata, syn Kaikéjí, a nakonec dvojčata Lakšmana a Šatrughna, kteří se narodili Sumitře. Jejich narození neoslavovali jenom lidé; z nebes zazněly božské bubny a z oblohy se sypal na zem déšť květů.

Celé město se rozezvučelo hudbou a radostnými písněmi a král znovu obdaroval zbožné bráhmany štědrými dary. Po jedenácti dnech dostali chlapci jména, a sotva trochu odrostli, svěřil je otec do péče moudrých a zkušených učitelů, aby je naučili všemu, co má znát syn z vladařského rodu, od moudrosti véd až po ovládání zbraní a jízdu na koni i na slonu. Všichni čtyři prospívali velmi dobře, ale ve všem vynikal nad ostatní Ráma. Už od útlého dětství se stal jeho nejvěrnějším druhem a obdivovatelem bratr Lakšmana, který se od Rámy nehnul na krok; a stejně oddaně lnul k Bharatovi druhý z bratří-dvojčat Šatrughna. Otec se nemohl nasytit radosti z nich, všechny je vřele miloval, ale nejdražší ze všech mu byl Ráma jako prvorozený, už od počátku předurčený k tomu, aby jednou vystřídal otce na trůně.

Léta plynula, a když už začal Dašaratha uvažovat, kde by měl hledat pro své zdárné syny nevěsty, objevil se na královském dvoře v Ajódhji vzácný host a vyzval dveřníky: „Ohlašte králi, že přišel asketa Višvámitra, syn Gádhiho z rodu Kušova, a přeje si s ním mluvit.“ Chvatně a s mnoha projevy nejhlubší úcty uvedli služebníci slavného asketu ke králi. Ten ho srdečně uvítal, nabídl hostu vodu k umytí nohou a osvěžení, usadil ho na čestné místo, pohostil ho ovocem, a když si vyměnili obvyklé zdvořilosti, otázal se ho na příčinu jeho nečekaného příchodu; už předem mu slíbil splnit jakékoli přání, které Višvámitra vysloví.

Asketa mu řekl: „Dva démonští rákšasové, Máríča a Subáhu, kteří dovedou měnit podobu podle libosti, ruší stále mé meditace a znečišťují můj obětní oheň masem a krví. Proto jsem za tebou přišel, králi. Pošli se mnou svého syna Rámu, který je s mou ochranou a pomocí jediný schopen tyto démony zničit. Dostane se mu za to mého požehnání. Jen na deset dní se rozluč se svým milovaným synem – potom ti ho přivedu ve zdraví zase zpět.“

Velký strach a zármutek se zmocnil Dašarathy při těchto světcových slovech. „Nežádej na mně mého syna!“ prosil asketu se sepjatýma rukama. „Není mu ještě ani šestnáct a je příliš mladý a nezkušený, než aby stačil na tak strašné démony. Sám půjdu v čele svého vojska a zaženu rákšasy, abys mohl nerušeně pokračovat v plnění svých vznešených a svatých povinností. Ráma je tím nejdražším, co na světě mám – ušetř ho!“

Višvámitra, proslulý svou netrpělivostí a popudlivostí, se zachmuřil – i země se zachvěla v obavách z výbuchu jeho hněvu. „Slíbils, že mi mé přání splníš, králi, ať je jakékoli,“ připomněl Dašarathovi varovně. Také králův duchovní učitel a rádce Vasištha mu domlouval: „Vladař musí splnit daný slib za všech okolností. O Rámu se nemusíš bát – jeho ctnosti mu budou tou nejlepší ochranou a nikdo ho nemůže zaštítit bezpečněji než Višvámitra.“ A tak králi nezbylo než s těžkým srdcem souhlasit a svěřit milovaného syna do rukou mocného askety.

Ráma se spolu se svým bratrem a nerozlučným druhem Lakšmanou sklonil v pozdravu k otcovým nohám a pak s lukem v ruce následoval Višvámitru. Asketa jim cestou svěřil zázračnou mantru,⁴ která zbavuje člověka hladu, žízně a únavy a dodává mu bdělosti. Noc strávili na břehu řeky Sarajú a ráno po očistné koupeli a modlitbě pokračovali v cestě. Vedla mnoha svatými místy; na lesní mýtině blízko soutoku Sarajú s Gangou jim světec ukázal poustevnu, kde kdysi konal askezi sám bůh Šiva a kde pohledem svého strašného třetího oka spálil na popel boha milostné touhy Kámu za to, že se odvážil vyrušit ho z jeho meditací.

V lese, který si zvolila za své obydlí strašná démonka Táraka, matka rákšasy Máríči, vyzval Višvámitra Rámu, aby si v boji s ní ověřil své schopnosti bojovníka a osvobodil kraj od její tyranie. I sevřel Ráma ruku v pěst a rozezvučel tětivu svého luku, až se to rozlehlo na všechny světové strany. Brzy se přihnala rozzuřená démonka. Ráma si umínil, že ji nezabije a jenom ji zbaví síly, protože je to koneckonců žena, a ty se nesluší zabíjet. Odrazil svými šípy déšť skal, kterými je zasypala, a dobře mířenými střelami jí ustřelil obě paže. Lakšmana jí usekl uši a nos; začala měnit svou podobu a znovu ohrožovala oba bratry velkými kusy skal.

Tehdy pochopil Ráma, že nezbývá než Táraku zabít, a jedinou ranou jí probodl hruď, až padla mrtva k zemi. I bohové, kteří přihlíželi jeho boji z nebeské výše, uvítali jeho vítězství pochvalným voláním a blahořečením.

A znovu pokračovala naše trojice v cestě, Ráma tentokrát ještě silnější o zázračné zbraně, které mu za zneškodnění nebezpečné démonky dal Višvámitra. Konečně dorazili k cíli, k Višvámitrově poustevně, a oba bratři se okamžitě ujali svého úkolu. Po šest dní a nocí drželi stráž před ášramem, až se konečně ozval z dálky mocný řev, který ohlašoval příchod obou rákšasů i s jejich neméně děsivým doprovodem.

Máríča a Subáhu okamžitě zalili Višvámitrův obětní oltář přívalem krve, ale naši bratři jim na jejich obvyklé řádění mnoho času nedopřáli. Ráma přiložil k luku tupý šíp a zasáhl jím Máríču do prsou takovou silou, že démon odletěl vzduchem sto jódžan* daleko a dopadl až kamsi doprostřed oceánu. Druhou střelou zabil princ Subáhua a spolu se svým bratrem pak brzy pobili i celou družinu rákšasů. Pohroma, která postihla Višvámitrovu poustevnu i celý kraj, byla zažehnána.

¹ Šlóka, nejužívanější metrický útvar staroindické epické a naučné literatury, se skládá ze čtyř pad neboli osmislabičných úseků; tuto formu jsme zachovali i v překladových pasážích našeho převyprávění. Z tohoto sanskrtského slova vzniklo i naše „sloka“. Podobnost s výrazem pro „zármutek“ – šóka – dala vznik lidové etymologii uvedené v textu.
² Velká oběť koně (ašvamédha), o níž se Rámájana zmiňuje několikrát, není fikcí, nýbrž reálnou obětí, historicky doloženou ještě v našem tisíciletí. Mohli ji pořádat jen ti nejmocnější panovníci, kteří si činili nárok na titul „světovládce“, k potvrzení své moci a autority.
³ Gandharvové jsou v hinduistické mytologii polobožští hudebníci a tanečníci na nebeském dvoře králů bohů Indry, jakšové služebníci boha Kuvéry, kteří střeží jeho podzemní poklady.
⁴ Mantra, původně védský verš či výrok obdařený nadpřirozenou mocí, později skupina slov, slovo nebo jen slabika (např. óm), kterým se přisuzuje božská účinnost nebo schopnost probouzet svými vibracemi energie utajené v nitru člověka.