Edward St Aubyn: Marně hledám slov

Když za ním přišel sir David Hampshire, dosluhující to vykopávka z doby studené války, a nabídl mu místo předsedy poroty Elysejské ceny, vyžádal si Malcolm Craig čtyřiadvacet hodin na rozmyšlenou. Hampshira z duše nenáviděl, byl pro něho ztělesněním mandarína ze soukromé internátní školy, ostatně stálým tajemníkem na ministerstvu zahraničí byl ještě v době, kdy se Malcolm stal poslancem.

Po odchodu do penze působil Hampshire na různých neexekutivních pozicích v dozorčích radách, jak to u lidí jeho typu bývá, včetně dozorčí rady společnosti Elysian Group, kde mu jakousi záhadou připadl úkol vybrat výbor pro udělení literární ceny. Jako důvod se uváděly jeho rozsáhlé zkušenosti a skvělé kontakty, nicméně skutečnost byla taková, že David prostě miloval moc v jakékoli podobě; moc vlivu, moc peněz a moc povýšenosti.

Se svými pochybnostmi se Malcolm Hampshirovi nesvěřil. Elysian Group byla vysoce inovativní, leč značně kontroverzní zemědělská společnost. Mezi její produkty patřila řada těch nejagresivnějších herbicidů a pesticidů na světě a společnost byla leaderem v oblasti geneticky upravených plodin, například křížila pšenici s treskou arktickou, aby byla odolná proti mrazu, anebo citrony s jihoamerickými mravenci rodu Paraponera clavata, aby měly větší říz. Její žirafí mrkve významně usnadnily práci ženám v domácnosti, neboť těm teď k nedělnímu obědu stačilo oloupat jednu jedinou mrkev namísto celého svazku.

Ekologové ovšem napadali jeden její výrobek za druhým, mimo jiné tvrdili, že způsobují rakovinu, narušují potravinový řetězec, ničí celá včelstva nebo způsobují kanibalismus u dobytka. Jak se začala utahovat smyčka britské, evropské i americké legislativy, stanula společnost před úkolem najít si nové trhy v méně hystericky regulovaných zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky.

A právě zde do hry vstoupilo ministerstvo zahraničí a v úzké spolupráci s ministerstvem průmyslu a obchodu nabídlo své zkušenosti s vývozem a diplomacií. Hlavně na tu pak významně došlo po několika politováníhodných sebevraždách indických farmářů, jimž se dramaticky propadla úroda poté, co si zakoupili tresčí pšenici, vyšlechtěnou speciálně do kanadských a norských podmínek, nikoli však do výhně indické náhorní plošiny. Ačkoli Elysian Group odmítala jakoukoli odpovědnost, jako velmi dobrý tah se ukázala mimořádně štědrá dodávka mločí pšenice, takže společnost dokonce mohla v jedné ze svých reklamních kampaní použít záběr na vděčně mávající vesničany, jimž se ve víru vzduchu z odlétajícího vrtulníku k elegantně pohublým tělům tiskly pestré šaty.

Agrozbraně vyvíjené společností Elysian Malcolm poprvé zaregistroval, když zasedl ve vládním výboru pro „Checkout“. Checkout byl vzduchem rozprašovaný agens, který po dopadu na jakoukoli vegetaci okamžitě způsobuje vznícení, čímž lze nepřátelské vojáky vytlačit do otevřené krajiny, kde je lze poté zničit konvenčními zbraněmi. Debaty vedené ohledně Checkoutu samozřejmě zůstávaly v režimu utajení, a široká veřejnost si tak spojovala jméno společnosti Elysian téměř výlučně s literární cenou po ní pojmenovanou.

Přijmout předsednictví Malcolma nakonec přiměla nuda života řadového poslance. Pokud si chtěl zajistit aspoň trochu slušnou míru mediální pozornosti, potřeboval jako neznámý opoziční poslanec spoustu mimoparlamentních aktivit. Dosud bylo vrcholem jeho kariéry místo na bledém kaledonském slunci, které získal jako ministerský náměstek pro Skotsko; při té příležitosti taky vyvrcholil jeho sklon k sebedestrukci, alespoň v to doufal. O tu pozici totiž přišel v důsledku neuváženého výroku ohledně skotské nezávislosti, kdy se vyslovil přímo proti oficiální stranické linii, načež byl nucen rezignovat. Doufal, že jednoho dne se do někdejší funkce bude moci vrátit, nicméně teď bylo na čase odložit státní záležitosti a věnovat se dětinskostem, abstrahovat od reality – nad dlouhým obědem. Když tu dobrou zprávu telefonoval Hampshirovi, nedokázal se nezeptat, proč je cena omezena na imperiální smetiště jménem Společenství národů.

„To jsou prostě podmínky sponzora,“ dostalo se mu suché odpovědi. „Co se týče obecnější roviny, tedy proč tak duchaprázdná a nesourodá organizace jako Společenství vůbec nadále existuje, odpověděl bych takto: královna z toho má radost, což je dostatečný důvod danou organizaci dál držet.“

„Díky, tato odpověď mi bohatě dostačuje,“ ujistil ho Malcolm, pak taktně počkal, až Hampshire zavěsí, načež dodal: „Ty starej pitomče.“

Obecně vzato svého rozhodnutí nelitoval. Jeho sekretářka měla najednou mnohem víc práce, než byla za poslední dobu zvyklá, sbírala výstřižky z novin, nahrávky z rozhlasových rozhovorů. Též mu neušlo, že se mu ve sněmovně dostává větší pozornosti a že rozhovory na večírcích nabývají zajímavé příchuti. Jedinou nepříjemností byla Hampshirova neochota konzultovat s ním výběr dalších členů poroty.

První ze jmenovaných, Jo Crossová, známá sloupkařka a mediální celebrita, nebyla od věci, neboť pomůže zvýšit věhlas ceny u veřejnosti. Ukázala se jako skutečný gejzír nápadů, jakmile se však Malcolmovi podařilo dosáhnout toho, aby se soustředila na konkrétní věci, vyšlo najevo, že její vášní je „relevantnost“.

„Při čtení každé z těch knih,“ vysvětlovala, „si budu klást otázku, nakolik je tohle relevantní pro mé čtenáře.“

„Vaše čtenáře?“ zeptal se udivený Malcolm.

„No jistě, to jsou lidé, kterým rozumím a k nimž cítím silnou loajalitu. Vy byste je asi označil za mé voliče.“

„Děkuji, že jste to vyjádřila slovy, které dokážu snadno pochopit,“ reagoval Malcolm, aniž by té namyšlené krávě dal sebemenší náznak, že to myslí ironicky. Přítomnost akademika z Oxfordu nebo Cambridge, v tomto případě v podobě Vanessy Shawové, druhé jmenované členky, byla asi nevyhnutelná. Nakonec ostatně Malcolm dospěl k závěru, že pokud to uklidní veřejnost, nebude na škodu mít v týmu jednoho odborníka na dějiny literatury. Když ji pozval do sněmovny na čaj, neustále opakovala, že ji zajímá „dobré psaní“.

„Jsem si jist, že dobré psaní zajímá nás všechny,“ přitakal Malcolm, „ale zaměřujete se na něco zvláštního?“

„Zvláště na dobré psaní,“ stála si tvrdohlavě na svém Vanessa.

Z členů poroty byla Malcolmovi nejvíc proti srsti Penny Feathersová, jedna z Hampshirových dávných kamarádek z ministerstva zahraničí. Pro její volbu nemluvil ani status celebrity, ani významná veřejná funkce, a chvilka googlování Malcolma přesvědčila o nepodloženosti Hampshirova tvrzení, že je dotyčná dáma „prvotřídní“ autorkou. Nedokázal se na ni podívat, aniž mu hlavou blesklo: „Co sakra děláš ty v mé porotě?“ Vzápětí si musel připomenout, že má jen jeden z pěti hlasů a že mu jde o to, aby hlasovala s ním.

Posledním nominovaným byl herec, o němž Malcolm nikdy neslyšel. Tobias Benedict byl Hampshirův kmotřenec a prý „fanatický čtenář už od dětství“. První dvě schůzky zmeškal kvůli zkouškám, zato poslal dopisem květnatou, ručně psanou omluvu, v níž tvrdil, že je „přítomen duchem, byť nikoli tělem“, že čte jako „šílenec“ a že se „úplně zamiloval“ do románu Svět je jeviště, k němuž se Malcolm sám ještě nedostal. Malcolm vlastně neplánoval přečíst více než jen malý zlomek ze dvou stovek románů předložených porotě. Jeho úlohou bylo inspirovat, vést, shrnovat a především delegovat úkoly. V tomto případě požádal Penny Feathersovou, zda by se nemohla podívat na knihu doporučovanou Tobiasem, neboť měl za to, že je dobré nechat jednoho troubu kontrolovat jiného.

Sekretářku požádal, aby prošla první došlé knihy a vybrala z nich ty, které by mohly zajímat jeho, tedy cokoli týkající se Skotska. Přinesla mu tři romány, z nichž měl zatím čas se podívat pouze na jeden. Román na co vejráš, vole?, drsná, ale nakonec povznášející výpověď o životě na glasgowském sídlišti, nabízela nový hlas, pronikavě popisující starosti obyčejných lidí a kalné hlubiny sociálního státu. Rozhodl se knihu podpořit a rozjet pro ni diskrétní kampaň. Z osobních důvodů ho též potěšilo, že vyhrabala román Alistaira Mackintoshe Namydlené schody, ale tady si musí dát pozor, aby knihu nepodporoval příliš otevřeně.

Co se vedení zasedání týče, volil Malcolm kolegiální přístup: nejlíp si člověk prosadí svou, když ukáže, že je týmový hráč. K tomu je zapotřebí dospět ke konsensu a předložit takovou vizi Británie, jakou by všichni prostřednictvím téhle ceny rádi podpořili: vizi Británie rozmanité, multikulturní, decentralizované a samozřejmě vlídně nakloněné mladým spisovatelům. Koneckonců mladí spisovatelé jsou přece budoucnost, anebo by aspoň budoucnost mohli být – pokud existují a někdo je vydává. S budoucností se prostě člověk nesplete. A to dokonce ani tehdy, když se na budoucnost dívá s jistou dávkou pesimismu. Dokud totiž onen pesimismus nezmírní nevyhnutelný protiproud neočekávaných dobrých zpráv a zkoušek charakteru, zůstává dokonalý, neposkvrněný oním mnohem záludnějším a nebezpečnějším rysem, totiž zklamáním. Příslib mladých autorů je taky dokonalý, tedy než ti autoři vyhoří, zkurví se nebo zhebnou – ale to už se stane za jiné vlády a za jiné poroty.