David Sedaris: Jsi ďábel

Jednou z věcí, které mě na celoamerické debatě o zdravotním pojištění zarážely, byly všecky ty řeči o polosocialistickém zdravotnictví a jeho údajné neúčinnosti. Kanadský systém byl přirovnáván ke genocidě, ale ještě horší to bylo v Evropě, kde pacienti chřadli na ušpiněných lůžkách a čekali, až někdo vynalezne acylpyrin.

Nevím, o co se takové názory opíraly, ale moje zkušenosti z Francie, kde posledních třináct let s přestávkami žiju, jsou veskrze kladné. Domácí návštěva lékaře přijde v Paříži asi na padesát dolarů. Když mě naposled potrápil ledvinový kámen, byl jsem v pokušení si ji objednat, ale čekat byť deset minut se mi zdálo nemožné, a radši jsem tedy sjel metrem do nejbližší nemocnice. V centru města, kde jsme si s trochou štěstí pořídili byt, mám většinu služeb na dosah ruky. Lékárna je hned za rohem a o dvě ulice dál má ordinaci můj praktický lékař doktor Médioni.

Dvakrát jsem mu volal v sobotu dopoledne, a on, poté co osobně zvedl telefon, mi dvakrát řekl, ať jednoduše přijdu.

I tyhle návštěvy mě stály zhruba padesát dolarů. Když jsem u něj byl naposled, přetínal mi celé levé oko červený blesk.

Doktor mu věnoval letmý pohled a pak se usadil za stolem. „Být vámi, vůbec bych se tím netrápil,“ řekl. „Takovéhle věci obvykle během pár dnů zmizí.“

„No ale jak se mi to přihodilo?“ zeptal jsem se. „Kde jsem k tomu přišel?“

„Kde přicházíme k většině věcí?“ opáčil.

„V obchodě?“

Předminule jsem zase ležel v posteli a napravo jsem si nahmatal bulku – tam, kde mi končí hrudník. Jako by mi někdo pod kůži vecpal vajíčko natvrdo. Rakovina, napadlo mě. Popadnul jsem telefon a do dvaceti minut jsem ležel s vystrčenou košilí na lehátku.

„To nic není,“ odtušil doktor. „Malá tuková bulka. Psi je mají v jednom kuse.“

Připomenul jsem si jiné věci, které mají psi a já je mít nechci: například paznehty. Červy. „Mohl bych si ji dát vyoperovat?“

„Patrně ano, ale k čemu by vám to bylo?“

A rázem jsem se cítil pošetile a hloupě, že jsem na něco takového vůbec pomyslel. „Máte pravdu,“ řekl jsem mu. „Prostě si jenom trochu povytáhnu plavky.“

Když jsem se ho zeptal, jestli ta bulka poroste, doktor ji lehce zmáčknul. „Jestli poroste? Jistě, patrně ano.“

„A poroste hodně?“

„To ne.“

„Jak to, že ne?“ zeptal jsem se ho.

A on zničehonic unaveně odvětil: „Co já vím. Proč stromy nerostou do nebes?“

* * *

Médioni má ordinaci v bytě ve třetím poschodí nádherné budovy z 19. století, a když od něj odcházím, vždycky se mi honí hlavou: Počkat. Viděl jsem u něj někde na stěně diplom? Nemůže být „Doktor“ jeho křestní jméno? Není netečný. Problém je zkrátka v tom, že očekávám drobátko víc než: „To zmizí.“ Prasklá žilka mi zmizela přesně tak, jak říkal, a od té doby jsem už potkal desítky lidí, co mají tukové bulky a daří se jim skvěle. Možná je to tím, že jako Američan chci, aby se choroby nazývaly adekvátními jmény. A také očekávám víc vážnosti. Rád bych slyšel něco jako: „Nechal jsem v laboratoři udělat pár testů a zjistilo se, že máte oboustrannou gangliální depresi, neboli laicky řečeno kartoidální rupturu venálního septra. Psi to mají v jednom kuse, a většinou na to umírají. Proto je třeba, abychom postupovali s maximální opatrností.“

Za svých padesát dolarů chci z ordinace vyjít v slzách, ale místo toho vypochoduju s pocitem, že jsem hypochondr, což je ve skutečnosti jedna z mála představ, kterou netrpím. Je-li můj francouzský praktik tak trochu zklamáním, francouzský specialista na ozubici mi ho bohatě vynahradí. Na doktora Guiga pěji jen samou chválu – co se dásní týče, doslova mě zachránil před pádem do propasti. Během našeho desetiletého vztahu mi v ústech dvakrát provedl chirurgický zákrok. A loni mi vytrhl čtyři dolní řezáky, povrtal se mi v čelisti a zasadil do ní dva můstky. Nejprve si mě však posadil a celou proceduru mi vysvětlil – s použitím četných nabubřelých slov, která mi umožnila cítit se důležitě a tragicky. „Ten zákrok provedu v úterý v devět ráno a nebude trvat déle než tři hodiny,“ pronesl – všechno, jako obvykle, ve francouzštině. „V šest večer si skočíte k zubaři pro dočasný umělý chrup, ale přesto bych rád, kdybyste si na to vyhradil celý den.“

Když jsem se vrátil domů, otázal jsem se svého přítele Hugha: „Kam si asi myslel, že si vyrazím – bez čtyř zubů?“

K doktoru Guigovi chodím na zákroky a na konzultace, ale pravidelného hloubkového čištění dvakrát do roka se ujímá jeho společnice, žena jménem doktorka Barrasová. Co mi provádí v puse je nevýslovné, a protože se při tom potím, zvykl jsem si s sebou nosit náhradní šatstvo, do kterého se před odchodem převleču na záchodě. „Ale Monsieur Sedaris,“ uchechtne se. „Vy jste ale dětina.“ Když jsem se k ní dostavil před rokem, oznámil jsem jí, že od minulé návštěvy jsem večer co večer používal dentální nit. Doufal jsem, že z ní vyloudím trochu chvály –„Vy jste mi ale pilný a pečlivý!“ –, ale místo toho řekla: „Ale to přece není potřeba.“

Tehdy jsem si taky postěžoval na všecky ty mezery mezi zuby. „Když jsem byl malý, nosil jsem rovnátka, ale možná je potřebuju zas,“ oznámil jsem jí. Americký zubař by mě odkázal na ortodoncii, ale v očích MUDr. Barrasové jsem byl prostě hysterický. „Máte to, čemu ve Francii říkáme pohodářské zuby,“ odtušila. „Proč byste na nich chtěl proboha něco měnit?“

„Uhmm, protože bych místo dentální nitě klidně mohl používat pásek od županu?“

„Heleďte,“ řekla, „dejte už s tou dentální nití pokoj. Večery přece můžete trávit i jinak.“

Co tím myslela, když prý mám ty pohodářské zuby, bůh suď.

MUDr. Barrasová má nemocnou matku a siamského kocoura jménem Andy. A jak tam tak ležím v potu a s pusou dokořán, rejdí mi elektrickým háčkem pod okrajem dásní a referuje, co je u ní od mé poslední návštěvy nového. Vždycky odcházím s hubou plnou krve, a přece se vždycky těším na další sezení. Ona a MUDr. Guig jsou moji lidé, s Hughem nemají vůbec nic do činění – a třebaže by bylo přehnané nazývat je přáteli, věřím, že bych jim chyběl, kdybych umřel na tukovou bulku.

Něco podobného se odehrává i u mého zubaře, MUDr. Granata. Nezhotovil mi sice umělý chrup – to byla práce laboranta –, ale sňal mi otisky a bděl nad tím, aby mi zuby seděly. Toho se dosáhlo během pěti sezení v zimě roku 2011. Jednou týdně jsem se u něj zjevil v ordinaci a vyškrábal se do křesla. Pak jsem se uvelebil a otevřel jsem pusu. „Ça va?“ ptal se mě zhruba co pět minut, čímž chtěl říct: „Všecko v pohodě?“ A ze mě vyšel tichý zvuk. Jako domovní zvonek. „E – um.“

Umělý chrup se vyrábí ve dvou sadách. Ta první, kterou vám přišroubují, je dočasná, zuby jsou hranaté a neladí barva. Ta druhá je vybroušenější a nějakým způsobem buď nalakovaná nebo nabarvená, aby splynula s okolím. Mé čtyři falešné řezáky jsou spojeny v jediný blok a na místo je přichytí opravdický šroubovák. Protože zuby ovlivňují váš skus, musí sedět přesně, a tak mi je zubař nandával a zase vyndával, aby je poupravil. Dovnitř, ven. A zas a zas. V té chvíli jsem už žádnou bolest nevnímal, a tak jsem tam jen ležel a snažil se být hodný pacient.

MUDr. Granat má u stropu připevněnou malou televizi, a kdykoli k němu přijdu, má na ní bez zvuku puštěný francouzský cestopisný kanál – jmenuje se Voyage. Jednou jsem sledoval, jak skupinka horalů zdobí jaka. Neobmotali ho sice žárovčičkami, ale jinak se na něm pěkně vyřádili: měl na sobě stužky, zvonečky a na konečcích rohů stříbrné kryty.

„Ça va?“

„E – um.“

Příští týden jsme se ocitli někde v Africe, kde se pětičlenná rodina šťourala v zemi a vyhrabala cosi, co vypadalo jako doupě plné myší. Do ordinace vešla sestřička a na něco se MUDr. Granata zeptala, a když jsem se zadíval zpátky na obrazovku, myši byly stažené z kůže a napíchané na špičatých klacíkách jako kebab. Pak přišlo další rozptýlení, a když jsem se podíval zas, ta africká rodinka si grilovala myši nad táborákem a rukama je jedla.

„Ça va?“ otázal se mě MUDr. Granat a já jsem zvedl ruku, což je v mezinárodním zubařském jazyce znak pro: „Musím vám něco důležitého říct.“ MUDr. Granat mi vyňal z úst šroubovák a já jsem ukázal na obrazovku. „Ils ont mangé des souris en brochette,“ oznámil jsem mu a myslel tím: „Oni ty myši snědli jako špíz.“

A on se zahleděl na maličkou obrazovku. „Ah, oui?“

MUDr. Granat sleduje cestopisný kanál pravidelně, a tak ho nic nepřekvapí. Všechno už to viděl a sám je poměrně zcestovalý. MUDr. Guig také. MUDr. Barrasová do žádných exotických končin poslední dobou nezavítala, ale jak by taky s tou churavějící matkou mohla? Když se mi o chrup stará tolik odborníků, jeden by myslel, že bych nemusel vypadat jako vydlabaná dýně. Myslel by, že se s klidem zakousnu do kukuřičného klasu nebo přinejmenším rvu kuřecí maso z kosti, ale to se v nejbližších pár letech nestane – dokud se nevypořádáme s těmi dvěma předními zuby a rozviklanými řezáky, které je podpírají ze stran. „Ale až to bude hotové, pořád budu muset chodit na pravidelné prohlídky, že?“ tážu se MUDr. Guiga téměř zoufale. „Dásně přece vyléčené nemám, viďte, že ne?“

Od strachu ze zubařů a jim podobným jsem se dopracoval až k tomu, že mě přitahují jako magnet – ne že bych prahnul po hollywoodském úsměvu, ale rád trávím čas v jejich společnosti. V jejich čekárnách s konferenčními stolky zavalenými časopisy jako Gala a Madame Figaro jsem zkrátka šťastný. Mám rád tu jejich mumlavou francouzštinu linoucí se zpod chirurgické roušky. Nikdo z nich mě nikdy neoslovil Davide, ačkoli jsem je o to tolikrát žádal. Jsem pro ně Monsieur Sedaris – ne jako můj otec, ale menší, kontinentální verze. Monsieur Sedaris se čtyřmi falešnými zuby dole. Monsieur Sedaris s pohodářskými zuby, jenž se potí tak mohutně, že z ordinace odchází o dvě kila lehčí. To jsem já, to já ukazuju ke kočičímu záchodu a ptám se recepční, jestli u nich můžu jít na písek, to já se courám po schodech v náhradním oblečení a se sladkobolným úsměvem chmurně potřísněným krví. A to já počítám dny, než se sem budu moct vrátit a znovu se odevzdat té podivné, polosocialistické péči.