Moskva hledá cesty do zahraniční politiky

Kardinální otázku, která se stala téměř fatálním problémem čs. zahraniční politiky v jejím úsilí o zajištění bezpečnosti státu, nadhodil v roce 1918 T. G. Masaryk ve svém memorandu o uspořádání našeho prostoru, nazvaném Nová Evropa. Napsal v něm, že státy, vzniklé z bývalého Rakousko-Uherska, se mohou udržet jen za dvou podmínek – a) bude-li je podporovat některá velmoc, a on tehdy uvažoval o Rusku, přirozeně demokratickém; b) budou-li těsně hospodářsky spolupracovat. O této druhé podmínce se jednalo i při mírových rozhovorech v Paříži a do smlouvy saintgermainské (mírová smlouva s Rakousko-Uherskem ze září 1919 uzavřená v Saint-Germain a stanovující mj. hranice nástupnických států, též Československa) bylo dokonce vtěleno usnesení, že tyto státy si mají po dobu pěti let poskytovat preferenční úlevy, respektive nepoužívat vůči sobě celní opatření. Nikdy toto rozumné rozhodnutí nebylo realizováno, neboť vlna poválečného nacionalismu zasáhla i zahraniční obchod.

Podmínka první – opření čs. bezpečnosti o spojenecký svazek s velmocí – se pak v průběhu let stala nejzávažnější otázkou čs. zahraniční politiky.

Tu původní Masarykovu představu, že by to mohlo být Rusko, v prvních poválečných letech těžko bylo možno uskutečnit, když se tato slovanská říše ponořila do revolučních zmatků. Nicméně po dvou třech letech se novému Československu naskytla možnost hospodářských a průmyslových kontaktů s tímto prostorem, poznamenaných sice kompromisy, ale i náznakem určité možné realizovatelné perspektivy.

Kniha

Jaroslav Šedivý

Osudné spojenectví - Praha a Moskva 1920 - 1948

2015, Mladá fronta, 288 stran, 289 korun

Abychom mohli lépe a přesněji zhodnotit a pochopit pokusy československých průmyslových kruhů usadit se na perspektivně se rýsujícím novém trhu v Evropě, bude třeba vysvětlit, kdy a proč nové ruské bolševické vedení státu začalo ustupovat od revolučního dogmatismu směrem k racionálnější zahraniční politice, jaké obraty ve své počáteční fanatické politice muselo učinit, chtělo-li být postupně uznáno nejen fakticky, ale i právně v rámci nově se formující Evropy. To podstatné se odehrálo v dějinném oblouku od konce roku 1917 do roku 1922.

Možná, že by bylo přesnější položit otázku jinak – mohla mít „revoluční“ zahraniční politika Ruska i jiné cíle než internacionální, tj. revoluční ve světovém měřítku? Už první měsíce existence sovětské moci ukázaly, že i revoluční zahraniční politika se nevyhne národním zájmům.

Lenin se v prvních fázích proletářské revoluce v Rusku ani na chvíli nedomníval, že by tato revoluce mohla mít trvalý úspěch, nebude-li následována revolučním hnutím i ve vyspělých kapitalistických státech, zejména v Německu. Jestliže revoluce měla přinést člověku víc v jeho lidských potřebách, mohla tak podle Lenina učinit spíše revoluce v hospodářsky vyspělém státu než v zaostalém Rusku. Jak se ale pustit do hospodářské rekonstrukce, když se bolševici dostali k moci v rozvrácené zemi, ve válečném stavu s Německem a jeho spojenci ve Čtyřspolku a bez vlastní armády, když propukala občanská válka a na ruském území byla nepřátelská vojska, která mohla nový režim kdykoli zlikvidovat?

Lenin také z tohoto hlediska uvažoval o poslání a účelu prvního dekretu nové sovětské vlády, vydaném 8. listopadu 1917, dekretu o míru. V něm se sice sovětská vláda obracela k národům a vládám bojujících mocností a navrhovala zahájit ihned jednání o ukončení války a uzavření míru bez anexí a kontribucí, ale v komentáři k němu řekl Lenin, že se v něm sovětská vláda obrací spíše k uvědomělým dělníkům tří nejvyspělejších národů v lidské společnosti, tří největších států, bojujících v této válce, k dělníkům Anglie, Francie a Německa. Ještě přesněji to vyjádřil slovy: „Doufáme, že revoluce brzy vypukne v bojujících státech. [...] Jestliže německý proletariát pochopí, že jsme připraveni uvažovat o všech nabídkách míru, bude to opravdu poslední kapka vody, kterou přeteče číše. Revoluce vypukne v Německu.“ 

Dekret o míru z listopadu 1917 byl přijat na II. všeruském sjezdu sovětů jednomyslně, zpívala se Internacionála, ale v zahraničí příliš pozornosti nevzbudil. Jenom jedna mocnost ho vzala na vědomí, a tou bylo Německo. A tady začíná hra diplomacie obou států, které využívaly jeden druhého k nátlaku na státy třetí. Sovětská vláda mír potřebovala, Německu se eventuální příměří na východní frontě hodilo.

V zahraniční politice sovětského Ruska požadavek míru snad znamenal její novou proklamovanou konstantu, v německé politice byl taktickým manévrem. A chce-li někdo pochopit sovětskou zahraniční politiku následujících let, měl by vědět i to, co se odehrálo v souvislosti s mírovým jednáním mezi sovětským Ruskem a Centrálními mocnostmi, sdruženými kolem Německa, v tehdy ještě polském městě Brestu Litevském počátkem roku 1918. V dané chvíli a v dané situaci to byla jedna z možných cest, jak zachránit ruskou revoluci, ale v pozdějších letech při budování imperiálního Ruska byl brestlitevský mír prohlášen za katastrofu poznamenanou ztrátou ruského vlivu v Pobaltí a jinde.

Ruskou delegaci do tohoto malého posádkového města, kde byl štáb německé východní armády, vedl nejprve zástupce ministerstva zahraničí Joffe, později se jednání ujal sám první sovětský ministr zahraničí Trockij. Před zahájením jednání definoval Trockij pro domo jejich cíl: 1) dosáhnout co nejrychleji zastavení krvavých jatek v Evropě; 2) všemi prostředky pomoci dělnické třídě ve všech zemích, aby zvrátila panství kapitálu a převzala politickou moc. Trockij, podobně jako „levá opozice“ ve vedení bolševické strany, viděl hlavně ideologickou stránku vedených jednání a eventuálního míru.

Ale Lenin chtěl uzavřít skutečný mír mezi sovětským Ruskem a centrálními mocnostmi, tj. především Německem. Zatím Trockij pronášel v Brest Litevsku revoluční projevy. Nechyběla v nich ani výzva k osvobození národů z područí rakousko-uherské monarchie. Jmenoval i Čechy a Slováky.

18. ledna 1918 byla jednání přerušena a Trockij odjel k poradám do Petrohradu. Levé křídlo bolševiků, vedené Bucharinem, spolu s levými esery, kteří se tehdy ještě zúčastnili vlády, trvalo na odmítnutí potupného míru s Němci. Lenin realisticky trval na jeho uzavření. „Nikdo nepochybuje“ – poznamenal Lenin – „že socialistická revoluce musí nastat v Evropě a že nastane. [...] Ale bylo by velkou chybou zakládat taktiku socialistické vlády v Rusku na pokusech kalkulovat, zda socialistická revoluce v Evropě a zvláště v Německu nastane do šesti měsíců.“

Avšak německý generál Kühlmann po návratu k jednání v Brestu Litevském předložil Trockému nečekané teritoriální požadavky. Zatím revoluce v Evropě nijak nepokročila. To, co se zdálo být jejím počátkem v Německu – generální stávka –, skončilo kompromisem. A německá vojska začala v únoru opět útočit. Lenin naléhal – je třeba mír. Německé požadavky se stupňovaly.

Nakonec se uzavřely dvě mírové smlouvy. Jednu podepsal Trockij 9. února 1918 s Německem a Rakousko-Uherskem a druhá mírová smlouva byla podepsána 3. března 1918 mezi Sovětským Ruskem a Ukrajinskou lidovou republikou. Obě smlouvy vstoupily v platnost 15. března 1918. Trockij podepsal příměří za daleko horších podmínek, než Němci na začátku stanovili. Pak odstoupil z funkce ministra zahraničních věcí a věnoval se organizování nové Rudé armády jako lidový komisař obrany. Ministrem zahraničí se stal jeho spolupracovník Čičerin, diplomat z povolání, který před válkou sloužil na ruském vyslanectví v Londýně a tam se přidal k bolševikům. S tímto mužem se pak setkáváme ve dvacátých letech při různých otázkách čs.-sovětských vztahů. 

V Brestu Litevském zpočátku mluvil Trockij i za ostatní porobené národy a příměří spojoval s požadavkem jejich osvobození. V pozadí jeho taktiky a nakonec i Leninovy taktiky bylo očekávání, že revoluce musí každou chvíli v Evropě, přinejmenším v Německu, vypuknout. Sovětská politika chtěla tuto revoluci podpořit. Ale jakmile se ukázala tato očekávání nereálná, rozhodla se vzít sovětská vláda v úvahu především zájem ruské revoluce, jenž v této chvíli byl již jmenován mezi zájmy národními, a učinit první velký kompromis: uzavřít zmíněné příměří s centrálními mocnostmi, tj. především s Německem, v únoru 1918.

Brestlitevský mír podepsaný v roce 1918 je klíčem k pochopení zahraničně politické činnosti SSSR v průběhu celého meziválečného období. V postupu sovětské zahraniční politiky při těchto jednáních jsou obsaženy všechny podstatné elementy působící v sovětské politice nejen v letech mezi válkami, ale i v letech poválečných. Bez ohledu na ideologická hlediska, nepřipouštějící možnost trvalé a dlouhodobé mírové spolupráce „socialistického státu s kapitalistickou velmocí“ – a tyto ideologické momenty na prvním místě podmiňovaly vystoupení představitelů tzv. „levé opozice“ proti podepsání brestlitevského míru – byl tento mír uzavřen, stal se dokonce životní nezbytností. Byl ale vůči novému revolučnímu Rusku nanejvýš tvrdý.

O čem vlastně pojednával? Jednalo se, jak už tu bylo řečeno, o dvě mírové smlouvy. Jedna byla sjednána mezi Rakousko-Uherskem a Německem z jedné strany a Sovětským Ruskem z druhé strany, a ta byla podepsána 9. února 1918. Ta druhá byla sjednána a podepsána 3. března týmiž Centrálními mocnostmi s Ukrajinskou lidovou republikou a se Sovětským Ruskem. Ukrajina byla od ledna toho roku částečně okupována německým vojskem. Obě smlouvy vstoupily v platnost 15. března 1918. Podle článku 1 první smlouvy prohlásily Centrální mocnosti a Rusko, že válka mezi nimi skončila. Ale pak byly články, které některé vůdčí bolševiky zděsily.

Podle článku 6 se Rusko zavázalo uzavřít mír s Ukrajinskou lidovou republikou a okamžitě stáhnout z jejího území ruskou armádu a Rudé gardy. A též uznat smlouvu této republiky s Centrálními mocnostmi. Baltské státy, Estonsko, Litvu a Lotyšsko, měli též bezodkladně opustit ruští vojáci a Rudé gardy, o pořádek se tam pak měli starat tzv. německé policejní síly. Východní hranice Estonska byla stanovena podél řeky Narvy. Rusové museli též okamžitě propustit uvězněné a deportované občany těchto států. Museli se též stáhnout z Finska, zejména uvolnit finské přístavy.

Obě zmíněné mírové smlouvy se pak anulovaly při podepsání příměří s Německem v listopadu 1918. Baltské státy i Finsko zůstaly svobodné.

Základním kritériem sovětského postupu byl zájem na udržení sovětského Ruska za situace, kdy všeobecně očekávaná proletářská revoluce v západní Evropě nepřicházela. A základní metodou sovětské diplomacie se stalo perspektivně využívání rozporů mezi tak zvanými imperialistickými státy. Nejdůležitější vnější oporou tohoto směřování mělo být mezinárodní dělnické hnutí, což se ovšem příliš nepovedlo. Analýza Leninova postupu v roce 1918 je klíčem k pochopení některých kritických situací vývoje zahraniční politiky SSSR, mezi jiným pak klíčem k pochopení události, v odborné literatuře tak diskutované, jímž bylo sjednání a podepsání sovětsko-německého paktu z roku 1939. I zde objektivní vývoj především mezinárodních vztahů, charakterizovaných ustupováním západních mocností před nacistickým vydíráním (Mnichov!) nutil – bez ohledu na hlediska ideologická – k přijetí opatření, které nebylo původně žádoucí, které se však možná stalo z hlediska existenčních zájmů SSSR nutností. K tomu se ještě dostaneme.

Jenomže do ideologického tápání bolševického vedení v Moskvě o budoucím celosvětovém vítězství proletářské revoluce vložil Lenin naprosto praktickou otázku, jak dál postupovat při řízení hospodářství v rozvráceném státě. A tady je třeba zdůraznit podstatnou podmínku, která ovlivnila vývoj sovětské zahraniční politiky v nejbližších letech. V roce 1918 napsal Lenin stať „Nejbližší úkoly sovětské moci“, která byla v úplnosti publikována až v roce 1962. Lenin v ní uvedl, že úkol zvítězit nad buržoazií vyvstal před sovětskou mocí v nové podobě, „zcela jinak než byl formulován po mnoha a mnoha desetiletí světových zkušeností boje proletariátu proti buržoazii. Pod pojmem vítězství můžeme a musíme rozumět nyní, po vymoženostech dobytých Říjnovou revolucí, po úspěších v občanské válce, již něco mnohem vyššího, byť formou pokojnějšího, totiž, že po vítězství nad buržoazií, když jej bylo dosaženo politicky a bylo utvrzeno vojensky, nyní musí být tohoto vítězství dosaženo v organizaci národního hospodářství, v organizaci výroby, ve všelidové evidenci a kontrole.“

Jak toho však dosáhnout v zaostalém Rusku, navíc zmítaném občanskou válkou?

Je pochopitelné, že tento požadavek se silně projevil v tehdejší sovětské zahraniční politice, která se mimo jiné musela pokusit otevřít sovětskému Rusku cestu z hospodářské blokády a už počátkem dvacátých let se pokoušela vytvářet takové podmínky ve vnějších vztazích, které by dovolovaly alespoň dotyk SSSR s oblastmi nejvyspělejší vědy a techniky. V koncepčních úvahách se objevil pojem alianční politika a různé varianty, jak se z mezinárodního sevření dostat. K realizaci této koncepce se však Moskva dostala až někdy ve třicátých letech minulého století, kdy se Sovětský svaz stal již součástí mezinárodního společenství. Ale to už vstupujeme do nových příběhů.

V těchto zákrutech ruské či sovětské zahraniční politiky bloudilo i Československo ve svých mezinárodněpolitických ambicích.

Související