Tam pod ním leží Švédsko. Hluboko pod ním. Asi deset kilometrů pod jeho nohama se táhne dlouhé švédské pobřeží.

Je nádherný letní den. Vidí zřetelně celé Švédsko, celou Skandinávii. Vrací se domů. Ale tohle domů je už jiné.

Bolí ho břicho.

Mladý muž se pokouší pochopit. Pokouší se pochopit všechno to nové. Všechno, co se stalo. Začte se do tlustého štosu papírů a pokouší se pochopit, co ten svatojánský týden znamenal.

Vše, co s sebou přinesl.

Vše, co proměnil.

Vše, co napravil.

Život ještě dokáže překvapit, pomyslí si – překvapeně. Odcestoval jsem jako někdo a vracím se domů jako jiný člověk.

A jiné je i to domů.

Obrátí pozornost zpět k papírům.

A uvědomí si, že nikdy nic není dokončené.

 

Země, kde jsou celé krátké léto noci jen temnější a temnější. A tahle země je moje.

A přesně taková myšlenka byla zapovězená.

Už to nešlo dál. Takhle nemohly věci pokračovat. Dnes v noci, této světlé letní noci se vše změní. Ať už bude ta změna jakákoli.

Kniha

Arne Dahl

Sen noci svatojánské

2015, Mladá fronta, přeložila Linda Kaprová, 344 stran, 299 korun

Nechtěla se vyjít ven vystavit drtivé severské úzkosti krásné letní noci. Nadpozemsky nádherné, líbezně trýznivé bolesti, která proniká až do morku kostí.

Melancholii.

Ještě ne.

Zůstala stát a vyhlédla ven oknem vestibulu. Trochu zpovzdálí. Ze strany. Zatím zvenčí. Jako by se dívala na obraz.

A jediným motivem tohoto obrazu bylo nahé, čisté svatojánské světlo.

A to světlo je moje, pomyslela si. Zasloužila jsem si ho. Mám na něj právo. Alespoň světlo mě přivítalo.

A vykročila do bílé noci.

Světlé a čisté. A chladné. Chvíli zůstala stát a nechala se jí prostoupit. Dokud se nezachvěla. Zachvění ji uvedlo do pohybu. Brzy nastane nejsvětlejší noc v roce. Brzy se dny zase začnou krátit. A přitom se tomu ještě ani nedalo říkat léto. Ještě ne tak docela. Tuhle ledovou zimu nemůže přece nikdo ve vší vážnosti nazývat létem. Její tělo si alespoň pamatovalo úplně jiná léta. Chtěla jen žít dál svůj život. Svůj vlastní. Nic víc. A právě to nesměla.

Nedim. Zmocnil se jí smutek. Vší silou.

Musela se zastavit. Srdce ztuhlo v kus ledu.

Nedim. Bratr. Nedim a Naska. Pouhý rok od sebe. Vždy spolu.

Vždy jeden pro druhého. Vždy na dosah ruky. Tak blízko, jak se jen člověk dokáže druhému přiblížit. Malí sourozenci.

Tak podobní jsme si byli.

Tak neuvěřitelně podobní.

Ale už nejsme.

Kráčela dál liduprázdným sídlištěm. Bylo za deset minut půl třetí ráno a vládlo světlo jako ve dne. Jako by se svět vyprázdnil. Jako by z něj zbylo jen nesmírně jasné světlo.

A ona.

Nedime, proč se to muselo stát? Proč to nemohlo skončit? Vždyť já nechci nic jiného než žít.

Útisk utiskovaných.

Nové jméno, nové telefonní číslo, nová adresa, nové město – nic nestačilo. Úsilí, které jsi vynaložil, abys mě našel.

Nedime, dá se v tom spatřovat láska? Pokřivená bratrská láska?

Stockholm mě měl pohltit, ale tys mě našel. Hledal jsi jehlu v kupce sena a objevil jsi ji. Jenže tahle jehla tě píchne.

Musí jen bodnout jako první. Protože slova nikdy nebudou stačit.

Slova s tím nemají nic společného. On slova nepoužíval takhle. K rozhovoru. K dialogu. 

Včerejší večerní telefonát. Moc slov nepadlo. Slova jako kamufláž. Jako kdyby s ní vedl dialog.

„Musíme se vidět, Nasko.“

„Nejsem Naska. Jsem Rosa.“

V příkopu rostla spousta květin. Jednu utrhla a prohlížela si ji. Měla fialovou barvu a divně voněla.

Sedm květů pod polštářem a svatojánská noc získá čarovnou moc. Zvláštní slova písně: přijď, lilie a orlíčku, přijď, růžičko a šalvěji, přijď, máto líbezná, srdce potěšení.

Co je orlíček?

Asfaltové kvítky budou muset stačit, pomyslela si a trpce se usmála. Utrhla jeden povadlý modrý. Ještě pět a její přání se vyplní, svět se promění.

Noc získá čarovnou moc.

Svým způsobem ji už měla. Tíseň. Kámen v břiše. Světlo, které zbloudilo v krku.

Pro možnost, že snad přežije dnešní noc, mluvila jen jediná věc.

A nebyl to nůž. Legrační švýcarská kudlička v kabelce, kterou by ještě ke všemu musela nejdřív otevřít, než by ji mohla použít. Utrhla další kvítek, dost zubožený, žlutý. Však ona ten nožík otevře. Jen co si do kabelky bude moct schovat sedm druhů květů.

Dřív ne.

Přijímací centrum pro uprchlíky ve Skåne. Jí bylo šest, jemu sedm. Zatímco čekali, učili se švédsky. Ale hlavně se chodili koupat. Do jezírka. Do ledové švédské vody. Tam se vždycky tajně vydávali. Nedim s Naskou.

Malí sourozenci.

Proč prostě nezavolá policii? Proč prostě nezařídí, aby přijela na místo setkání? Protože to musí skončit. Protože s ním – navzdory tomu, že neposlouchá – musí promluvit. Musí ho přimět pochopit. Bylo nesmírně důležité, aby pochopil on i jemu podobní. Mladší generace. Dřív nebo později musí začít naslouchat.

A taky proto, že byl – její bratr.

Utrhla podivnou oranžovou rostlinu se střapatými okvětními lístky. Čtyři. Musí se naučit jejich jména.

Uviděla budovu. Byla delší než ostatní. Kulturní dům. Prostory pro občanské spolky. Rakev.

Podívala se na hodinky. Skoro půl třetí. Okamžik smrti.

Vtom ji zachvátila úzkost. Jako by se ji chystala zadusit. Tlačila jí jazyk dolů do hrdla a bránila jí dýchat.

Tohle nejde.

Proč jde vstříc vlastní smrti? Proč? Vždyť tomu mohla zabránit. Copak nezavolal právě proto, aby mu v tom zabránila?

Copak to nebyla ve skutečnosti úpěnlivá prosba: tak mě přece zastav, sám to nedokážu. Staletí tradice mi do ruky tisknou nůž a já sám sebe zastavit nemůžu.

Musíš to udělat za mě, Nasko. Proto ti volám.

Ne, Nedime. Musíš to zastavit sám. Ty sám se musíš rozhodnout, ty sám musíš odvalit balvan staletí a vpustit mezi zatuchlost čerstvý vzduch. Já to za tebe udělat nemůžu.

Kráčím vstříc vlastní smrti, protože spoléhám na to, že dostaneš rozum. Že necháš slova, aby se zase stala slovy.

Protože právě ty, právě teď musíš zlomit rodovou tradici. Žádá to po tobě mé bezbranné tělo. Má slova.

Ačkoli, měla přece ten nůž. Dokud ležel složený v kabelce, byla její argumentace platná. Jakmile ho otevře a vezme do ruky, bude tím říkat něco úplně jiného.

Byla to dvojsečná pouť.

Pokračovala dál. Květin kolem ubývalo. Stihne jich opravdu nasbírat sedm? Stihne se spolehnout na švédskou tradici?

Nevěděla, jestli se drobounká růžová rostlinka, která vykukovala mezi obrubníkem a ulicí, skutečně dá počítat jako květina, ale vytrhla ji a vmáčkla mezi ostatní. Už má pět. Pět květů pod polštář.

Jenže jaký polštář?

Do rakve?

Došla k podlouhlému kulturnímu domu. Kam oko dohlédlo, ani jedna květina. Dokonce ani na záhonku. Jako by jí bylo souzeno, že nedospěje až k cíli.

Dívala se na průchod v budově, klenbu vedoucí k plácku za ním. K místu setkání. Neozval se jediný zvuk, nikde žádný pohyb, jen křišťálově čisté, leptavé noční světlo.

O takové noci je krásné zemřít.

Došla na roh. Chvíli stála přitisknutá ke zdi. Podívala se k nohám. Z asfaltu jí mezi teniskami vyrůstala maličká vínově červená kytička.

Utrhla ji a mdle se usmála. Šest jsem jich nasbírala, pomyslela si a zahnula za roh. Tomu se říká „chybělo málo“.

Seděl na lavičce kousek opodál na dvoře. Shrbenými zády byl otočený k ní, tvář shlížela ke kolenům. Jako by ho tíha celého světa tiskla k zemi.

Plížila se k němu. V ruce nedržela žádný zavírací nůž, jen šest druhů květin v žalostné voničce.

Zbraní byla ona sama. Její zjev. Všechno, o co jím mohla žadonit. Byl její jediná zbraň.

Už byla skoro u něj. Seděl a nehýbal se. Tíha, kterou nesl, se zdála nadlidská.

Za chvíli se otočí. V ruce se mu zablýskne nůž. Nastane rozhodující okamžik.

„Nedime?“ špitla.

Neodpověděl. Seděl dál a vypadal k smrti unavený. „Nedime?“ zopakovala trochu hlasitěji a položila mu ruku na rameno.

Lehce, lehounce.

Zhroutil se dopředu.

Neviditelná tíha ho zatlačila přímo do asfaltu. Spadl, bezvládně, těžce, neohrabaně.

Oči temně zíraly vzhůru do světlé letní noci. Kruhy pod nimi byly úplně černé. Jako by celé měsíce nespal.

Teď bude moct spát věčně.

Dívala se na bratra. V pravé ruce držel veliký nůž s širokou čepelí. Neleskla se.

Bílou košili měl úplně rudou.

A v knoflíkové dírce vězela drobná modrofialová kytička. Vypadala jako krásně tvarovaný zvoneček. Když ji vzala a přidala k ostatním, uvědomila si, že vlastně ví, jak se jmenuje.

Orlíček.

Klidně a vyrovnaně otevřela kabelku a uložila sedm květů ke složenému švýcarskému noži.

Pak ji zavřela.

Chvíli zůstala úplně tiše. Dýchala.

A z hlubin, o kterých si myslela, že už odumřely, se vyřinul pláč a propojil se se světlem švédské svatojánské noci v pravěký žalozpěv přesahující všechny lidské hranice.

Související