Solidní dřevěné dveře tehdy otvíral pomalu. Nenápadně. Ostré polední slunce tak nepadlo prudce dovnitř. Neprozradí kradmý pohled. Nevtáhlo někam, kde je nutné ihned zaujmout nějaký postoj. Být. Kde je třeba někým se stát. Nasadit masku mladého brigádníka.

Nyní stál ve své stárnoucí masce a pozoroval dům. Na první pohled se nezměnil. Výška i šířka jako kdysi. Poloha na konci Nádražní ulice rovněž stejná. A naproti hospoda, to taky sedí. I když dnes vlastně pizzerie. Dnes by ale otvírat dveře pomalu a nenápadně nešlo. Jsou prosklené. A větší. A s kovovým držadlem namísto kliky. Dnes by to opravdu nešlo. Nepatrně stlačit kliku a zvolna rozšiřovat úzkou temnou škvíru. Tak akorát na pohled.

Taky hned vklouzne do protáhlé místnosti s vysokým stropem. Letí po tenkém pruhu světla natahujícím se ze škvíry. Skrze cáry namodralého baldachýnu z cigaretového kouře, okolo zaprášené žárovky na konci prověšené elektrické šňůry. Odrazí se od protější stěny do okolního pološera a rychle objede celou místnost. Špínou zčernalé parkety, závěje pilin, dlouhý oprýskaný pult, kladiva, dláta a hoblíky, dřevěný svěrák, závitnici omotanou stuhami popelavých krajek, barvou pokaňhané plechovky a noviny, hospodský půllitr zježený štětkami, zrezivělá kamna, uhlák bez víka, vybledlý váleček na stěnách, vlnovky a kosočtverce, mosaznou okenní kličku se zavěšeným otvírákem na pivo, robustní almaru, prošívaný vaťák na věšáku, dvě židle, bednu, zkřížené nohy dřevěných koz podložené pivními tácky, jednu hotovou, jednu nedokončenou rakev.

Znehybní. Blýskavá čerň po okrajích oblepená šedivou krajkou. Bělostný lesk čerstvě ohoblovaných prken. Zkoumá oba předměty a vpíjí se. Černá a bílá.

 

Kniha

Jaroslav Formánek

Škrábanice

2015, Revolver Revue, 112 stran, 210 korun

Odtrhl zrak od prosklených dveří s kovovým držadlem. Právě je otevřela nějaká žena a vešla dovnitř. Zamířil ke stolečku na chodníku před pizzerií. Posadil se a pohodlně si natáhl nohy. Na symetrickou mozaiku z okrasné dlažby vzápětí dopadl krátký stín číšníka.

„Je tam rakvár?“ Trhne sebou. Solidní dřevěné dveře zapadnou a klika lehce cvakne. Na chodníku z popraskaných betonových kachlů stojí cikán v obnošeném tmavém obleku a zablácených polobotkách. Vybledlou košili má zapnutou až po hubený krk. Zpoza rozedřených okrajů límečku mu čouhají dlouhé chlupy. Bílá a černá.

„Je tam rakvár?“ Zahnutým ukazováčkem ukáže na dveře a svraští vysoké čelo nad vyholenou tváří. Linie vrásek splyne s pokroucenou stříškou tmavého klobouku a pramínky přečnívajících vlasů.

„Spí. Je poledne.“

„Chcem s nim hovoriť.“

„Je poledne.“

Klika opět cvakne a dveře se otevřou dokořán. Zaprášená žárovka na prověšené elektrické šňůře, teplá vůně hoblin, puch laciného tabáku, barev a ředidla. Široký pruh jasného světla rozdělí místnost na dvě části.

„Kde je rakvár?“

Dveře s vrznutím zapadnou a uvnitř zavládne pološero.

„Vždyť jsem to říkal. Spí!“

„Kde?“ Cikán se nejistě rozhlíží. Náhle zkoprní.

„Preboha, rakvár umrel.“ Znamení kříže na propadlé hrudi.

„Neumřel. Spí, je poledne.“

„Tam…“ Zahnutým ukazováčkem namíří před sebe. V hotové rakvi s šedivou krajkou leží menší muž zavalité postavy bez obličeje, který supluje hnědá rádionka posetá pilinami.

„Vstávejte. Mistře, vstávejte.“

„Je po ňom.“ Cikán vzdychne a sedne si na bednu od ředidla.

„Kdepak, každé poledne si takto zdřímne. Mistře!“ Nehybné tělo konečně zareaguje.

„Vidíte, žije.“

„Rakvár, vstávaj, potrebujem urobiť truhlu.“

Spáč zakašle a protáhne si paže. Po chvilce se posadí. Rádionka mu spadne do klína. Otupěle mžourá okolo sebe. Nakonec zaostří na cikána a zkoumavě si ho prohlíží. Mezerou mezi předními zuby při tom několikrát nasaje vzduch, což horní ret pod šedivým knírkem zmuchlá do odpudivých šklebů. Poslední písklavé syčení utne rozvážným mlasknutím. Pak si ulízne mastné vlasy a nasadí si rádionku.

„Přinesls pivo?“

„Ano.“

„Tak ho otevři.“

Upatlaný otvírák na mosazné okenní kličce.

„Rakvár…“ Cikán vstane a zamíří k sedící postavě. Očima ostražitě sleduje černý předmět na kozách.

„Co potřebuješ?“ Muž se natáhne po láhvi. Dřevo zapraská. Cikán se okamžitě zastaví.

„Urob truhlu. Takú malú, detskú. Irenka zomrela.“

„Máš objednávku?“

„Akú objednávku?“

„Od komunálních služeb. A taky úmrtní list.“

„Figu mám!“ Pažemi prudce švihne za hlavu. Poté je pomalu spustí k tělu. Zavalitý muž ho mlčky sleduje.

„Tak se napijme.“ Výmluvným gestem nabídne otevřené pivo. Rakev opět zapraská.

„Doniesol som ti hruškovice!“ Cikán vytáhne z kapsy saka zašpuntovanou flašku od sodovky.

„Ale objednávku nemáš, co?“

„Na čo objednávku? Veď je mrtva.“

„Tak se napijme.“ Po několika hltech narovná zakloněnou hlavu a rukávem otře hrdlo láhve.

„Je teplé.“ Krkne, vyleze z rakve a pivo postaví dovnitř. Na první pohled zmizelo. Po chvilce ale nad černě natřeným okrajem oblepeným šedivou krajkou rozkvete květina z bílých bublinek.

 

Jako vzpomínka, jež celý čas dřímala někde v hlubinách mozku, aby se vynořila, sotva po dlouhých desetiletích zase spatřil dům na konci Nádražní ulice. Přestal si ťukat kávovou lžičkou do rtů a opět se podíval na protější dům. Nová fasáda, dveře i výklad, jenom to okno zůstalo stejné. Elektrické zboží. Hm, pořád se něco děje a mění.

„Kdy umřela?“

„Tejto noci.“

„Tak to je času dost. Vyřiď papíry, rakev bude zítra odpoledne.“

„Potrebujem truhlu hneď, teraz.“

„Nemáš úmrtní list.“

Cikán se vrátí na bednu. Klobouk posune do týlu a odšpuntuje flašku od sodovky.

„Potrebujem truhlu dnes, ráno ju pochováme. Napi sa!“

„Nemůžu dělat rakve bez objednávky. Chyběl by pak materiál. Jak bych to vysvětlil?“

„Detskú truhlu urobíš aj tam z toho.“ Dlaní máchne ke zbytkům prken v rohu místnosti. Nato si přidrží klobouk a napije se. Ohryzek mu několikrát sjede k rozedřenému límečku a rozvlní čouhající chlupy jako vítr obilí.

„Jaká je?“

„Má iskru.“

„Hm. A tvoje dcerka? Jak…“

„Irenka bola veľmi láskavá.“

„Hm. A jak byla velká?“

Cikán se poškrabe za uchem. Polkne a svraští obočí. Za umouněným oknem projede nákladní auto. Otvírák na mosazné kličce slabě cinkne. Popelavé stuhy na svěráku se mírně zachvějí. Postaví láhev na zem a rozpřáhne ruce.

„Taká bola!“

Zavalitý muž ohrne spodní ret, podrbe se pod bradou a zamíří k hruškovici. Cikánovy ruce trčí do vzduchu. Jeho oči jezdí od jedné dlaně k druhé. Nakonec pažemi prudce švihne za hlavu.

„Urobíš truhlu?“

Přidrží si rádionku a skloní se pro flašku. Očichá skleněný otvor a slabě přimhouří víčka.

„Musím dneska dodělat ještě tamtu.“ Palcem ukáže přes rameno na druhou rakev a polkne malý doušek.

„Urobíš truhlu pre Irenku?“

„Ohlásili jste, že umřela?“

„Prečo?“

„To se musí.“

„Starú figu sa musí. Je mŕtva a bude spať v lese za barákom. Keď to nahlásím, pošlú ju na cintorín. Čo z cintorína? Tam to nepoznala, nikdy tam nebola.“

„Ty jsi ze samot po Němcích na planinách?“

„Vyviezli nás tam z východu.“

„Jednou v zimě tam umřel dědek. Do těch kopců se nedalo ničím vyjet, tolik bylo tenkrát všude sněhu. Mladí ho dali do sklepa, prý než přijde obleva. Zmrzl jak kus mokrého hadru, na kost. Když jsme pak pro něho konečně přijeli, odnesli jsme ho pod paží jako fošnu. Hm, to je už dávno.“

„Tata se tam utrápil k smrti. Bez koní, bez ozajstných pustých hôr. Zomrel ale koncom léta. Napi sa, rakvár.“ Zahnutým ukazováčkem dvakrát bodne směrem k hruškovici. Zavalitý muž změří flašku netečným pohledem. Nato palcem ucpe hrdlo a tekutinou zatřepe. Když se hladina vyrovná, obtáčí ji korálek ze stříbrných bublin.

„Zdá se, že je dobrá. Má opravdu jiskru.“ Olízne palec a pořádně si přihne. Oči se mu rozšíří a zalesknou. Úlevně vydechne. Láhev pak postaví na zem a strčí ruce do kapes. Ozve se tlumený cinkot mincí, chrastění zápalek. Otočí se.

„Buď té dobroty a skoč mně do trafiky pro paklík.“

„A to je kto?“

„Ále, brigádník.“ Odpoví a zamíří k plechovkám s barvami.

Související