Někdy v létě Woody Vašulka oznámil, že naposledy jede do Evropy. "A trumpetu máš?" zeptal se ho předevčírem v pražské Redutě saxofonista Jiří Stivín.

Než se v exilu v USA stal průkopníkem videoartu, Vašulka pomáhal tehdejšímu studentovi FAMU Stivínovi s kameramanským cvičením. A především ho, sám trumpetista, seznámil s jazzem. Na Vašulkovu počest se tak včera v Redutě odehrál zvláštní večer − projekce jeho filmu Art of Memory z 80. let následovaná jazzovou improvizací Stivína s kontrabasistou Miroslavem Vitoušem.

A nebyla to, jak naznačovaly kamery a převážně „famácké“ publikum, soukromá rozlučka. Do Reduty se prodávaly vstupenky už na sedmý koncert dua. Stivín s Vitoušem, staří známí ze 60. let, za poslední dva roky improvizovali v Německu, Srbsku, Maďarsku, vloni dokonce v rezidenci amerického velvyslance v Praze. Nikde už si nemusí zkoušet, jestli se k sobě hudebně hodí.

Společně se hodí zejména do Reduty, kde Stivín v 70. letech každý čtvrtek hrával s kytaristou Rudolfem Daškem takzvané Tandemy − přejímáním postupů free­jazzové improvizace to byly moderní a v době sovětské okupace i z ideologického hlediska "nebezpečně svobodné" večery.

Zato slyšet dnes v Redutě Miroslava Vitouše není jen tak. Někdejší emigrant, který v 70. letech coby spoluzakladatel kapely Weather Report zanechal nejvýraznější českou stopu ve světovém jazzu, žije v Itálii a kvůli vysokým nárokům na honorář vystupuje zřídka. Český posluchač tak za ním musí vyjíždět.

Ale Vitouš byl výtečný v Tel Avivu, kde před pěti roky oživil trio s klavíristou Chickem Coreou a bubeníkem Royem Haynesem, před třemi roky působivý v klubu ve Vídni a před dvěma příliš hudebně pokročilý v Budapešti, kde mu studentský big band nestačil a Maďaři z koncertu odcházeli.

Koncert

Jiří Stivín & Miroslav Vitouš
Woody Vašulka Farewell
30. září, Reduta Jazz Club, Praha

Často Vitouš vystupuje sólově. Když si z notebooku pouští předtočené orchestrální samply, je to vysoce sofistikovaná hra − možná jako když vrcholový šachista táhne sám proti sobě. Ale u některých Vitoušových recitálů se projevuje fyzická únava, možná nedostatek cvičení. Vždy zní zajímavěji, když dostává podněty od spoluhráče − jako když v 70. letech natočil duo se saxofonistou Janem Garbarkem.

Nynější spolupráce sedmašedesátiletého Vitouše s dvaasedmdesátiletým Stivínem těží z generačního porozumění i rozdílných osobností. Přestože zúročuje i praxi z oboru barokní hudby, Stivín je uvolněnější typ, často vtipně trylkující na nástroj či blekotající hlasem, kdežto důstojného Vitouše na hudební legrace neužije. S chutí ale přijímá každou lyrickou frázi nebo rytmickou figuru − jedno, jestli ze saxofonu, příčné a basové flétny nebo píšťal, které si Stivín na koncert typicky přinesl.

Oba hudebníci jsou navíc sebevědomí, ani na okamžik nepochybující o svém přínosu, což v improvizaci vytváří vítané napětí.

Přestože ve středu vycházeli z jazzových standardů − motivů skladeb Someday My Prince Will Come, Autumn Leaves nebo Stella by Starlight −, vždy se jim vzdalovali. Vitouš způsobem, ve kterém je patrné jeho průlomové pojetí kontrabasu jako svobodného, ne doprovodného nástroje, jenž má navíc v mohutných rukách téměř dvoumetrového hudebníka jedinečně tvárný zvuk.

Vitoušovým myšlením emancipovaný a rukama pevně kontrolovaný nástroj má sílu jako saxofon. Pomáhá mu i kytarový efekt, lidově řečený kvákadlo, kterým si basista zesiluje zvuk při hře prsty ve vyšších polohách. A zejména po něm sahá při majestátní hře smyčcem, jeho velké přednosti.

Na osobitém tónu má ale podíl i držení nástroje a technika přenášení váhy v zápěstí, méně už pak to, že Vitouš hraje na upravenou americkou basu s menším tělem.

Stivín po jeho boku zní podnikavěji než v posledních letech. V dravých rozletech je tak přesvědčivý, že se jím i dobrodruh Vitouš nechává vést. Ten přitom sám vyzařuje autoritu − ve středu nejsilněji v sólu, kde v base paralelně udržoval dva hlasy a intuitivně "komponoval během improvizace", jak Vitouš rád stírá rozdíl mezi těmito dvěma pojmy.

A ti dva se k sobě hodí i zvukově − hlavně unisono Vitoušova smyčce a Stivínovy basové flétny znělo originálně.

Navenek se chytali změn dynamiky, nahozených melodií či naznačených směrů toho druhého. Udržovali oční kontakt. Ale pod tím probíhala nepřetržitá reakce, hudba vznikající a zanikající v daný okamžik, esence jazzu. Vitouš se Stivínem, kteří dospívali, když volná improvizace v duu teprve přicházela do módy, v ní dnes zúročují cennou zkušenost. To, jak jimi v Redutě "procházela hudba", bylo osvěžující.

Woody Vašulka kvůli tomu do Evropy asi znovu nepoletí. Ale Stivínův "nový Tandem" si co nejdříve zaslouží pozornost některého velkého českého festivalu.

Související