Stalo se to půl roku před smrtí Rudolfa Firkušného. V prosinci 1993 zasedli v pražském nahrávacím studiu Domovina ke stejnému klavíru jedenaosmdesátiletý hudebník světového jména vedle teprve šestadvacetiletého kolegy na počátku kariéry Igora Ardaševa, aby spolu pro album ze série Janáček: Neznámý nahráli krátkou skladbu Žárlivost. Ardašev se tak stal jediným českým klavíristou, který kdy s Firkušným čtyřručně nahrával.

Oba muže nespojovala jen stejná profese, ale také Brno propojené s jejich životy − podobně jako s působením Leoše Janáčka, objevitele a prvního učitele Rudolfa Firkušného.

Bylo to už druhé setkání Ardaševa s Firkušným. K tomu třetímu, jen symbolickému, dojde 5. listopadu v pražském Rudolfinu. Ardašev tu vystoupí na klavírním festivalu, který byl po Firkušném pojmenován.

koncert

Igor Ardašev
(Pořádá Klavírní festival Rudolfa Firkušného)
5. listopadu, 20 hodin
Dvořákova síň Rudolfina, Praha

Když dnes Igor Ardašev o Rudolfu Firkušném hovoří, je z jeho řeči cítit úcta k noblesnímu člověku, respekt k velkému interpretovi, a dokonce až jakási obava z toho, že vztah k umění jednoho z nejlepších klavíristů 20. století, který většinu života strávil v americkém exilu, vlastně nelze popsat slovy.

Poprvé se sešli v roce 1991 po soutěži královny Alžběty v Bruselu. Firkušný zasedal v porotě, Ardašev postoupil do finále. "Soutěže jsou stresující, a tak setkání s panem Firkušným pro mě bylo uklidněním a vzpruhou. Příznivě se o mé hře vyjadřoval," říká ztišeně, téměř s ostychem Ardašev.

Není vyloučeno, že když mu o dva roky později Supraphon nabídl nahrávání Janáčkovy Žárlivosti, bylo to právě na doporučení Firkušného, který se rozhodoval o svém klavírním partnerovi.

Rudolf Firkušný na rozdíl od Ardaševa patřil ke generaci umělců, v jejichž životopisech se ještě neobjevují ty až nepřehledné seznamy soutěží, ve kterých museli uspět, aby se prosadili na evropské či světové scéně. O směřování už pětiletého "zázračného dítěte" rozhodl Leoš Janáček. "Od první chvíle, kdy jsem viděl tu krásnou šedivou hlavu, byl jsem ochoten dělat, co mi řekne. Janáček mě měl úplně v hrsti," vzpomínal Firkušný před čtvrtstoletím v Českém rozhlasu.

"Rudolf Firkušný by se ale prosadil vždycky, i kdyby se narodil kdekoliv a kdykoliv a studoval u jiných lidí," domnívá se Ardašev. Možná to souvisí s podstatou oněch zázračných dětí, které jsou už v raném věku schopny přesvědčivě zahrát emocionálně i myšlenkově hluboké skladby, k nimž jiní interpreti dlouho dozrávají.

"Je fakt, že naše životní zkušenosti se promítají v naší hře," míní Ardašev o hudebnících obecně, ale zároveň je přesvědčen, že to v případě zázračných dětí může být i naopak: prožívání a interpretace hudby je natolik obohacuje, že už sama o sobě jim přináší vyzrálé emocionální zkušenosti, které by v běžném životě získaly teprve mnohem později.

Do sebe spíš uzavřený a na hudbu plně soustředěný Ardašev ale zázračným dítětem nebyl. A tak "musel" soutěžit. I když soutěže mu potěšení nepřinášely, často v nich uspěl. Bral je však jako profesní nutnost.

"Před více než dvaceti lety se automaticky předpokládalo, že interpret, pokud chce koncertovat, se musí nějaké větší soutěže zúčastnit. Neřešil jsem, zda ano, či ne, věděl jsem, že musím," vysvětluje klavírista. Přesto ještě zažil lepší časy. "Tehdy taková inflace soutěží jako dnes nebyla. Začalo to zejména s nástupem internetu. Trend soutěží a soutěžení exponenciálně roste. A k tomu můžeme připočíst masu hudebníků z Asie, kteří jsou zejména technicky výborně vyzbrojeni. Svět je zaplavován nabídkou interpretů," říká Ardašev k nynějšímu "darwinismu" v klasické hudbě.

Soutěže klavíristovu kariéru ale dobře nastartovaly. Mezi osudová vystoupení patřila účast na prestižní Čajkovského soutěži v Moskvě, kde devatenáctiletý Ardašev v roce 1986 skončil pátý. Díky tomu získal kontakty a začal koncertovat podstatně víc.

S Ruskem je brněnský rodák Ardašev propojen i jednou větví svých předků, zatímco další pocházeli z Německa a Rakouska. A pak také profesorkou klavírní hry Inessou Janíčkovou, která se narodila v někdejším Leningradu a u níž studoval od dětství přes konzervatoř až po brněnskou Janáčkovu akademii.

"Říká se, že je dobré, když člověk má kombinovanější původ, ale to je obecný fakt, který se nevztahuje pouze k hudbě. Co se však k hudbě vztahuje přímo, je mateřský jazyk," zdůrazňuje Ardašev. Proto je podle něho mezi světovou interpretační špičkou tolik ruských hudebníků, neboť jejich mateřština je na rozdíl od češtiny výrazně zpěvnější. A s mnohem větším počtem obyvatel Ruska to souvisí jen zčásti. Obdobně se zpěvná italština projevila třeba v nesmrtelnosti italských veristických oper.

Ostatně když Ardašev studuje klavírní skladbu, často kvůli tomu poslouchá operní pěvce. "Pomáhá to porozumět tomu, jak mám frázovat. Zpěv je jedním ze základních vyjádření hudby a nástroje na jeho zákonitosti navazují," vysvětluje klavírista, který studuje repertoár svým svérázným způsobem − často nejprve bez klavíru, při mnohakilometrových procházkách přírodou. Vypravuje se tam se sluchátky v uších nebo s partiturou a několik dnů si ji čte stále dokola, než si s ní sedne ke klavíru.

"Hudba je svým způsobem zasazena do ticha. Mít k dispozici ticho k tomu, abych si mohl budovat vlastní představu, jak má skladba znít, je pro mě klíčové," říká ke svým samotářským toulkám do přírody, jimiž se s partiturou v ruce vyhýbá brněnskému zvukovému smogu. Při tom se mu v hlavě postupně rozeznívá nová skladba. "Partitura," dodává Igor Ardašev, "je materiál k rozjímání."

Související