Obyčejné pochvaly ani superlativy na Grigorije Sokolova nestačí. Ruský klavírista, který vystoupí v neděli 1. listopadu ve Dvořákově síni Rudolfina, může být srovnáván snad jedině s přírodním úkazem. Je umělcem a vizionářem v jednom, postavou, která bude ve světě klasické hudby jednou označována za legendu.

Zkrátka a dobře: na Sokolova běžná měřítka neplatí. Je "poetický, vulkanický, duchaplný, nebeský, úžasný", čteme jen v nedávných recenzích jeho vystoupení. Ta slova se často opakují, přestože Sokolov žádnou skladbu nezahraje stejně. Asi nejpřesněji dojem z jeho recitálů vystihl časopis International Piano, jehož redaktorka o Sokolovovi napsala: "Když jsem ho viděla, vše, co jsem se naučila, a vše, co jsem si myslela o klavíru a o koncertování, se rozplynulo jako mlha."

Odkud ta nedostižnost? U Sokolova se zřejmě bere z naprostého oddání se umění. Velmi zřídka hraje klavírní koncerty, komorní hudbě se nevěnuje vůbec − tvrdí, že čas, který by mu zabralo zkoušení, by mu ubral z času, jejž musí věnovat přípravě recitálů.

Zkoušení nebere Sokolov na lehkou váhu: psávalo se o něm, že dokáže hodiny "civět" do notového zápisu, než poprvé položí prsty na klaviaturu. A cvičí prý prakticky nepřetržitě. "Pro mě se ta nejdůležitější práce přesto neodehrává u klavíru, nýbrž v hlavě," uvedl ve starším rozhovoru.

Stejně pečlivý je Sokolov před vystoupením. V koncertní síni s technikem a klavírem tráví alespoň celý den, aby si na nástroj zvykl a nechal si ho přesně nastavit. Pokud si klavírem není jistý, často ho začne sám rozebírat. "Je nutné klavíru dobře porozumět, protože každý má svoji osobitost. Interpret nehraje na klavír, nýbrž s ním," vysvětloval.

koncert

Grigorij Sokolov
(Pořádá Klavírní festival Rudolfa Firkušného)
1. listopadu, 20 hodin
Dvořákova síň Rudolfina, Praha

Ty výroky už ale dávno nemusí platit − Sokolov poskytl poslední rozhovor před devíti lety. To přiživuje jeho pověst odtažitého samotáře, stejně jako dojem z vystoupení, kde se Sokolov často šourá ke klavíru se svěšenou hlavou a publikum sotva pozdraví. Pokud k němu za celý večer vůbec otočí hlavu, diváci spatří "muže s tváří medvěda, který se zásadně neusmívá", jak napsal jeden recenzent. Jiní o něm píší jako o "zasněném tulákovi". Přirovnání nepřirovnání, všichni se nakonec shodnou na jediném: když Sokolov začne hrát, v sále se dějí čáry a kouzla.

Letos pětašedesátiletý hudebník vyrůstal v tehdejším Leningradu, kde si prý už jako malý stoupal na stoličku a mával dětskou taktovkou, když rodiče pouštěli nahrávky Beethovena a Mahlera. V sedmi ho poslali do přípravky při Leningradské konzervatoři, ve dvanácti odehrál svůj první recitál a v patnácti zvítězil v národní soutěži. Rok nato jako historicky vůbec nejmladší hráč vyhrál prestižní Mezinárodní Čajkovského soutěž, kde ho v porotě nadšeně podpořil i jeden z nejvýznamnějších sovětských pianistů Emil Gilels.

Na vrcholu studené války měl ale Sokolov omezené možnosti cestovat, a z politických důvodů vystupoval i později ve Spojených státech a Velké Británii jen minimálně. Zbytek Evropy však objíždí rád a intenzivně. Na dotaz, kde žije, kdysi odpověděl: "Teoreticky v Petrohradu, ale prakticky v autě a v letadle. Když pět dnů nekoncertuji, necítím se ve své kůži."

Právě vytrvalé vystupování je tak pilířem Sokolovova díla. Tento muž tvoří u klavíru − nehledá inspiraci jen ve skladbě, kterou hraje, ale také v koncertní síni, v její akustice, v nástroji, ve svých pocitech. Dbá, aby v jeho diskografii převažovaly živé nahrávky, které prý dopadají lépe než studiové záznamy.

Salcburk na desce

Nahrávky ruského klavíristy Grigorije Sokolova se pravidelně dostávají také k tuzemským posluchačům. Například letos v lednu poslal Deutsche Grammophon i do české distribuce Sokolovův recitál ze Salcburského festivalu, za který obdržel cenu ECHO Klassik 2015.

Když měl například roku 1990 natočit Chopinových 24 preludií, vynutil si, aby je nahrál v prázdném divadle v Paříži. "Tři dny po sobě přišel na natáčení ve večerním obleku a choval se, jako by hrál tři recitály," uvedla jeho producentka Yolanta Skurová.

"Inspirace přichází na koncertech, kde se dostávám do zvláštního stavu," vysvětlil Sokolov v rozhovoru pro britský deník The Independent. "Pokud před vystoupením necítím vzrušení, něco je špatně. A tento pocit mi ve studiu schází."

V Praze hrál Grigorij Sokolov naposledy roku 2007, kdy v Rudolfinu uvedl Chopinových 24 preludií a Schubertovu Sonátu c moll.

Ani tentokrát nebylo dlouho jasné, co zařadí do programu letošního pražského recitálu. Interpret se rozhodl až na poslední chvíli − výsada, jakou pořadatelé přiznávají málokomu −, že zahraje Schuberta a Chopina.

Sokolov navíc bývá štědrý na přídavky a nejednou publiku protahuje večer. Dokonce i jeho agent Franco Panozzo, který pro klavíristu pracuje už čtvrtstoletí, se ale bojí cokoliv slibovat na jistotu. "Netroufám si najisto říct, jestli může pražské publikum čekat spoustu přídavků. Ale jestliže rádo poslouchá hudbu i po skončení řádné části koncertu, s maestrem Sokolovem má vysokou šanci, že bude odcházet spokojené," uvedl agent.

Související