Žena, která mi prodala lístek, se pro sebe usmála. Nedokázal jsem poznat, jestli to byl výsměch, nebo naučená slušnost. Úsměv, který by věnovala každému. Dobře se bavte, řekla nakonec. Lístek mi dala do obálky spolu s jízdním řádem a volnou vstupenkou do muzea.

Na Tři krále jsem se vydal na nádraží. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se svezu výtahem, nebo po jezdicích schodech. Člověk vždycky stojí před volbou, i teď, v tak jednoduché situaci. Na první pohled jednoduché, protože každá volba, dokonce i ta zdánlivě banální, má své následky, nepředvídatelné následky.

Před výtahem už stálo poměrně dost lidí. Přitom jeho nosnost byla jen osm set kilogramů, jak jsem se dočetl na dveřích. Pečlivě jsem všechny spočítal. Vyšlo mi, že jich je čtrnáct, samí dospělí. Podle mého odhadu každý z nich vážil kolem osmdesáti kilogramů. Z hlavy jsem vyřešil snadný matematický úkol. Pokud se přidám, naše společná váha bude skoro tisíc dvě stě kilogramů. Uvědomují si ti lidé, že si čistě teoreticky zahrávají se smrtí? Možná jsem tu svědkem setkání čtrnácti sebevrahů, lidí, kteří již dříve rozhodli o svém osudu, dohodli se a k realizaci svého plánu si vybrali výtah spojující Schedifkovo náměstí s pasáží nádraží Vídeň-Meidling?

Kniha

Hubert Klimko-Dobrzaniecki 

Samota 

2015, Větrné mlýny, přeložila Lucie Zakopalová, 136 stran, 249 korun

Tato teorie by byla přijatelná nebýt toho, že se objevila turecká matka se čtyřmi malými dětmi, která se také připojila k frontě čekajících. Bude to ještě víc, než jsem vypočítal. Výtah s lidmi zezdola vyjel nahoru. Čekající se automaticky rozestoupili. Spočítal jsem vystupující. Výtah opustilo jen šest lidí. Když poslední vystoupil, zasklený prostor začali zaplňovat stojící.

Chladným zrakem jsem pozoroval, jak se zařízení navržené k dopravě omezeného počtu kilogramů plní nad svou normu. Jak začíná připomínat krabičku sardinek, která se za chvíli místo toho, aby sjela dolů, může s hukotem zřítit. Prosklené dveře se zavřely a někdo ještě zkoušel zmáčknout knoflík. Jeho ruka se prodírala tunelem z různých látek, až se dostala k blyštícímu se panelu. Výtahem to prudce otřáslo. Nejdřív nahoru, potom dolů, ale byly to jen centimetry, a pak se opět vrátil do výchozí pozice.

Stejná dlaň, nebo se mi to alespoň zdálo, se ještě jednou dotkla panelu. Situace se zopakovala, ačkoli tentokrát se výtah neotřásl, když se však znovu ocitl ve výchozí pozici, uslyšel jsem pištivý zvuk a dveře se otevřely. Zhruba polovina lidí vystoupila, druhá polovina se rozhodla zůstat a ještě jednou zkusit sjet dolů. Po chvíli jsem spatřil mizející vrcholky jejich hlav a uvědomil jsem si, že člověk stojí opravdu každý den před možností výběru. Mohou to být volby banální, jako ty s výtahem a schody. Výběr mezi sjíždějící schránkou a sjíždějícími schody, tak se mu to přinejmenším zdá, ale nakonec je to tak, že stejně někdo předem určil hranice této volby. Nějaký inženýr, úřad pro normalizaci a bůhví kdo a co ještě.

Kdyby chtěl člověk spáchat hromadnou sebevraždu v podobném výtahu, nemá šanci. Alespoň ne v téhle zemi. Když jsem celou tu akci viděl, rozhodl jsem se, že nepojedu výtahem ani po jezdicích schodech. Vždyť i ty se mohou najednou zastavit. V mnoha případech existuje třetí řešení. Můžete si vybrat mezi jedním a druhým, ale ještě něčím dalším. A tak jsem si zvolil procházku kolem zastávky vlaku do Badenu, přes most, z něhož je vidět na perony a odjíždějící vlaky, a po schodech dolů. Trochu oklikou, ale přesto do cíle.

V podzemním průchodu to vonělo kebabem. V kiosku se otáčeli Turci, do teplých housek sázeli nadrobno nakrájené maso a zeleninu a zákazníkům pokládali stále tu stejnou otázku: ostrý, nebo jemný? O čem přemýšlí člověk, který se po dvanácti hodinách práce, kde dvanáct hodin někomu kladl jednu a tu samou otázku, vrací domů?

Měl bych se někdy zeptat, jenže já se nerad ptám. Nerad se ptám jiných lidí, ačkoli sám sobě neustále zadávám otázky, které do značné míry zůstávají bez odpovědi. Sám si zadal otázku a sám si na ni odpověděl... No, tak špatné to snad se mnou ještě není. A jak na tom tedy jsem? Dobře?

Zahnul jsem vlevo a ocitl se v hlavní hale. Nalevo stál bankomat, před nímž se už vytvořila dlouhá fronta lidí, kteří v tom okamžiku jistě mysleli jen na číselné kombinace, aby se nespletli. Za bankomatem, za prosklenými dveřmi, sedělo několik pokladních v uniformách Rakouských státních drah, které čekaly na cestující, ale toho dne, na Tři krále, neměly moc práce, a tak se přes prosklené dveře dívaly, co se za nimi děje. Z té druhé strany jsem stál já a díval se na ně.

Můj vlak měl podle jízdního řádu odjet za půl hodiny. Byli tam také lidé, kteří rychle směřovali k podchodu vedoucímu přímo na perony. Tací, jejichž pohled se na chvíli zastavil v hale u modrých obrazovek informujících o odjezdech a příjezdech, ale i takoví, co si zapomněli včera koupit pečivo. Stáli ve frontě před jedinou toho dne legálně otevřenou pekárnou v okolí.

Otočil jsem se zády ke dveřím a na chvíli zůstal stát pod monitorem, stejně jako ostatní, a očima jsem hledal svůj vlak. Čtvrtý řádek na seznamu odjezdů, s poznámkou speciální vlak. Delší pobyt v hale mi přišel nudný, a tak jsem se rozhodl, že zkusím, trochu proto, abych zabil čas, a trochu pro kousek adrenalinu, poškádlit osud. Třeba se den bude odvíjet jinak, než jsem plánoval, třeba bude jiný, než to za mne naplánovali?

Vydal jsem se tedy na cestu zpět, měl jsem přeci ještě dvacet pět minut. Prošel jsem do průchodu a pokračoval směrem k výtahu. Stál jsem tam sám, výtah sjel z Schedifkova náměstí. Nikdo z něj nevystoupil. Byl jsem tam sám. Samota mi není cizí. Samota, to jsem vlastně já. Na Schedifkově náměstí před výtahem nikdo nestál, ale o kousek dál, až o kousek dál vedle zábradlí malý Ind prodával noviny, a tak jsem k němu došel a koupil si sváteční vydání Standardu. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale kromě Inda a mě všichni, kteří ještě před několika desítkami minut v davu směřovali k jezdicím schodům a výtahu, zmizeli.

Nastoupil jsem na jezdicí schody a sjel do pasáže. U vchodu do haly se objevili dva jehovisté. V rukou drželi svoje časopisy a zvali do lepšího světa. Svíral jsem v rukou noviny, popisující ten náš, ne jejich, ale skutečný svět, a na chvíli mě napadlo, že jim navrhnu výměnu. Standard za Strážnou věž. Podíval jsem se však na hodinky a rozhodl se, že nejspíš ne teď, ale až se něco podobného stane jindy, v jiný den. Snad za rok?

Měl jsem na sobě vlněný plášť s hlubokými kapsami jako stvořenými pro vložení srolovaných novin. Jehovisté se se mnou s úsměvem rozloučili, s tím stejným úsměvem, jaký se objevil na tváři ženy, která mi prodala lístek na zvláštní vlak. Opravdu věřili v ten lepší svět, nebo je to jen naučili na jednom z kurzů?

Znovu jsem došel do hlavní haly, ale tentokrát jsem se nezastavil. Vydal jsem se přímo na čtvrtý peron, z něhož měl odjet můj vlak. Teď jsem pochopil, že všichni, kteří zmizeli z výtahu a jezdicích schodů, podchodů a jiných míst, stáli na peronu, na čtvrtém peronu a čekali na můj vlak. V davu jsem si všiml Turkyně s dětmi a dalších lidí z výtahu. Bylo nám tedy souzeno znovu se setkat, a dokonce spolu cestovat?

Po okraj přeplněný peron vybuchoval smíchy, šelestil papírky, chroupal a mlaskal a halil ho cigaretový kouř. Cestující všeobecně nedodržovali zákaz kouření, protože jich bylo tolik, těch kuřáků, že i kdyby chtěli, nemohli by stát na jednom místě, které bylo podle drah určeno pro menšinu, podle mého pozorování však spíše pro většinu. Lidé ve sváteční náladě dokážou prokázat zdravý rozum, a tak jsem na jejich obličejích nezaznamenal ani stud, ani paniku,
když dozorčí a jiné uniformované osoby procházeli kolem a oni i přes zákaz zhluboka šlukovali.

Šum a šelestění v jednom momentu utichlo, protože většina hlav se obrátila směrem k modrým monitorům, které zároveň zobrazily stejnou zprávu. Vlak měl dvacetiminutové zpoždění. Po krátkém tichu bylo možné zaslechnout nesouhlasné mručení, které plynule přešlo do hlasitého stěžování, když hlas z amplionu potvrdil zobrazenou zprávu.

V této zemi tak velké zpoždění hraničilo s nějakou provokací, stejně jako ti, kteří kouřili, a když skončili, si znovu a nervózně zapalovali další cigarety. Děti začaly kašlat, rodiče nekuřáci se dusili cizím dýmem, ale byli i tací, které celá ta situace vůbec netrápila, radostně si otevřeli láhve s pivem a sáhli pro placatky s něčím ostřejším.

Vytáhl jsem z kapsy noviny a chtěl jsem si začít číst, když se mě muž s cizím přízvukem zeptal, jestli to ještě stihne na záchod. Velmi mě ta otázka udivila, protože jsem nevěděl, jak na ni odpovědět. Podíval jsem se na hodiny, pak na něj, a následně na své hodinky, a pak jsem zopakoval ještě jednou to samé a už jsem mu chtěl odpovědět, že asi ano, ačkoli jsem vůbec nebyl přesvědčený o tom, že říkám pravdu, když mě hlas z megafonu z této strašné situace vysvobodil. Vlak měl menší zpoždění a brzy se měl objevit na stanici.

Už to asi nestihnu, řekl cizinec a nechal mě na pokoji. Pokýval jsem hlavou, znovu jsem složil noviny a dal si je do kapsy. Kuřáci nervózně típali cigarety, rodiče uklidňovali děti, nikotinový dým se ve vzduchu rozpouštěl a chroupání a mlaskání úplně utichlo. Teď všichni soustředěně čekali.