Tore Renberg: Tak zítra

Oči jako by měl plné písku. 
Jako by rohovku pokrývala tenká vrstva zrníček písku. Už to tak má několik týdnů. Nic nepomáhá, oční kapky, mastičky, ne a ne to zmizet. Zrníčka drásají rohovku. Jestli to takhle půjde dál, protrhnou kamínky povrch oka a on se jednoho dne probudí neschopný vidět svět.

Třeba je to jedno.
 Dělá se mu z toho špatně.
 To snad nikdy nepřestane, nebo co?

Pål přejede hadrem přes vodovodní baterii, přeloží ho a pak ho na ni pověsí. Opře ruce o desku kuchyňské linky a vdechne vzduch do plic, jako by to mohlo něčemu pomoct. Zaposlouchá se do hučení bojleru o patro výš a vydechne, zadívá se na psa. Černá a bílá kolie odpočívá na dece u krbu.

„Co, Zito? Je to jedno, co?“

Hučení bojleru ustane a v domě se rozhostí ticho. Stejně jako venku, kde se nepohnou ani listy na stromech zalité žlutým světlem pouličních lamp. Ani kus provázku zavěšený na větvi, kam holky vždycky přivázaly krabici od mléka, do které vyřízly otvory a prostrčily jimi klacík, aby si tam sýkorky mohly sednout a zobat.

Krabice od mléka je pryč, žena je pryč, holky tu prozatím zůstaly a zatím je tu i kus provázku.

Tati? Můžeme si vzít pár rozinek? Chutnají ptáčkům rozinky?

Pål zavře pravé oko a na víčko si přitiskne rozechvělý ukazováček. Zapne rádio. P4. Coldplay. Tahle písnička byla před pár lety hit. Jak se jmenuje? To je otrava, když název není součástí textu. Now in the morning I sleep alone. Vypne rádio. Všechno jako by bylo o něm a už mu to leze na nervy. Nedokáže se dívat na televizi, nemůže číst noviny, sedí s románem v ruce, už po šestnácté čte tutéž stránku a stejně nechápe, co se tam píše.

Snese jedině ticho. I pořádně sžíravé.

Podzim se letos dostavil brzo. První zářijové týdny kropil déšť a bičoval vítr, ale teď najednou přišlo několik slunečných dní. Jako by léto chtělo dát poslední sbohem. Nízko na otevřeném nebi visí doběla rozpálené slunce. Od časného odpoledne vrhá do ulic dlouhé stíny. Je tak ostré, až to vypadá, že spálí celé nebe a potom i sebe sama.

Tak co, Zito? Myslíš, že to táta zvládne?

Jednu přední tlapu má složenou pod hrudníkem, druhá volně leží podél skoro vlčího čumáku. Když Zita spí takhle roztažená na dece, vypadá dost legračně. Elegantní uši splývají po stranách hlavy.

Je to spolehlivý pes, a krásný, a nemá ani tušení, co se děje s jeho páníčkem. Zita zkrátka je. Spí. Hraje si. Běhá. Žere. Den za dnem stále stejně odevzdaně stojí po boku Påla, vrtí ocasem, kroutí zadkem, olizuje ho.

Vyhlédne z okna na zahradu. Teď se stmívá rychle. Už v půl osmé se rozsvítí pouliční lampy, tou dobou přichází soumrak a za nějakou půlhodinu je úplná tma.

Léto se začalo loučit před měsícem. Lidi ještě nosili trička a kraťasy. Jenže pak léto pro tentokrát skočilo. Bříza zežloutla, rododendron zčervenal, listí na stromech najednou začalo opadávat. Ženy vytáhly z šatníků dlouhé kabáty, svět se přebarvil do šeda, do okrova a do hněda, najednou byly všude vidět čepice. Lidi si vzali šály a šátky, odložili letní obuv, děti oblékly flísové mikiny a pláštěnky.

Ale jo, ptáčkům můžete dát rozinky, rádi si je sezobou. Vrátí se máma, tati? 
Ne, myslím, že se nevrátí.
 Už je to dávno.

Teplota klesala, večery se ochladily. Jednoho rána viděl souseda oškrabovat čelní sklo auta. Ještě že on má garáž.

Takhle nepřirozeně světlé dny jsou ale jen na dluh. Je to poslední záchvěv léta, nebude mít dlouhého trvání. Tělo se zkrátka musí přenastavit na novou roční dobu, na dlouhou temnotu, která už je za dveřmi, na měsíce zimy a tmy. Končetiny tuhnou, tělo těžkne, spánek si žádá více prostoru.

Pål si promne ruce, které má teď po létě suché, a podívá se na Zitu. Dýchá pomalu a dlouze. Kdo ví, jestli Zita za tím svým pěkným čelem o něčem sní,

Dělá se mu z toho neuvěřitelně špatně.

Mlaskne a jde blíž ke spícímu psovi. Zita sebou trhne, postaví se na všechny čtyři, zívne a protáhne se. Ocas se střelhbitě rozvrtí, jazyk se vyvalí z tlamy, ve které se hned začnou sbíhat sliny.

„No jen pojď, Zito, pojď.“

Jde směrem do chodby, Zita běží s ním a plete se mu pod nohama. Pål si zřetelně odkašle. Obzvlášť nahlas řekne: „Ale no jo,“ z nejhořejší zásuvky vezme vodítko a vidí, jak se jí zablýskne v očích.

Tohle nedopadne dobře. Anebo jo?
 Holky.
 Ocásek sebou šije jako čamrda, Zita se před ním vesele kroutí. Pål si protře oči, pak se nakloní dopředu a cítí, jak se mu do hlavy hrne krev, jako by hlava byla skleněná baňka a všechno se řídilo zemskou přitažlivostí. Podrbe Zitu pod bradou, podívá se jí do očí a přijme bezbřehou důvěru, kterou je vždycky připravena ho zahrnout.

Pål slyší bouchnout dveře o patro výš. Oblékne si podzimní bundu, strčí nohy do bot. Sáhne do náprsní kapsy, aby se přesvědčil, že je tam obálka, a je tam.

Kolie jsou bystří psi. Inteligentní. Když ho opouštěla žena a on jí řekl, že si pořídí psa, navrhovala mu setra, aby mohl vyrazit na lov jako ostatní chlapi. Myslíš, jo, ujišťoval se Pål. Setři, rozvedla to Christine obdivně, ti, když na to dojde, klidně běží, dokud nepadnou vyčerpáním. Kolie, na to Pål, jsou krásní psi a hlídači, a zrovna takového psa chci já.

Jenom běžet. Rozletět se na tisíc kusů, zmizet.

To by chtěl ze všeho nejvíc. Tak to poslední dobou hodně často cítil. Běžet, rozletět se, zmizet. A k tomu ještě vnímal otupělost a úzkost a stud; nikdo neví, co vlastně dělám.

„Můžu jít s tebou, tati?“

Kroky na koberci o patro výš.
Nejhorší jsou na tom ty děti. Připadalo mu, že Tiril a Malene jsou to jediné, co stojí v cestě mezi ním a tím, co se chystá udělat. A úplně nejhorší je Malene. Tátova holčička.

Teď schází ze schodů, její kroky zná jako svoje prohnilé srdce. „Tak co? Můžu jít taky?“

„To ne.“ Nedokáže se jí podívat do očí. „Dělej si radši úkoly.“

„Už je mám hotové.“

Pål se bezradně pousměje. „To jsem si tě asi spletl s někým, kdo nikdy nedělá úkoly. Kde je Tiril?“

„V práci přece.“

„No jo, jasně.“

Malene svraští obočí. Tak zvláštně zkrabatí pusu, jak to dělala už jako miminko a jak přitom vypadá jako E. T. A jemu se najednou nahrnou slzy do očí.

Dcera se skloní k Zitě, rukama jí lehce přejede od čenichu přes hlavu, až Zita přimhouří oči. Přiblíží k Zitě obličej a fena ji olízne nos. „Nó, hodná Zita, hodná Zita, půjdeš s tátou na procházku?“

Pål si ji prohlíží. Mohutné lícní kosti, které jakoby posunují obličej nahoru. Silné, vytrénované tělo, pružné a rovné. S Malene si nikdo zahrávat nebude. Taková smůla, to poranění. Snad se to brzo spraví. Usměje se a na okamžik zapomene, kdo je a co udělal.

„To s vámi jako nemůžu jít, nebo co?“

Dcera s tebou chce jít na procházku, prosí tě o to. Přál by si, aby to tak zůstalo navěky.

„Ne,“ odmítne ji, „je pozdě. A máš úkoly.“

„Tati, teď jsem ti říkala, už je mám hotové.“

„Výborně,“ řekne. „Ale víš co, bude lepší, když tu budeš, až se vrátí Tiril.“

„Jéé.“ Nasadí uražený výraz a přitáhne k sobě Zitu: „A co ty, chceš ty, aby s tebou šla Malene?“

Růžový, mokrý psí jazyk jí olízne obličej, ocas sebou mrská.

Na chodbě visí vedle zrcadla stará fotka manželky. Chtěly si ji tam pověsit holky, když se odstěhovala. Obrázek mámy, kvůli dětem. Zvláštní. Jeden rok bys ženské nejradši vydloubal oči a druhý rok se ti po ní málem stýská.

„A vlastně, někdo tu byl.“

Odtrhne se od fotografie. „Zvonili dole,“ pokračuje Malene. „Ptali se po tobě.“

„Řekli, co jsou zač?“ Snaží se působit co možná nezaujatě.

„Ne, ale ještě se tu prý staví.“

„Odpadky,“ slyší říkat Malene, zároveň cítí, jak mu v hlavně houstne mlha, a nejradši by všechno, co drží v rukou, pustil na zem a zhroutil se na podlahu. „Zítra vyvážejí popelnice.“

„Jó, jasně, odpadky,“ řekne. „Co bych si bez tebe počal?“

Malene se postaví, pustí psa. Pokrčí rameny. „No, to by pro tebe byla hotová smrt, tati.“

„Hehe. Kde máš vlastně sestru?“

„V práci. Teď jsem ti to říkala.“

Obrátí oči v sloup a sám nad sebou se pousměje.

„Jsi poslední dobou hrozně roztržitý.“ Zita skáče na Malene, ta ji každou rukou chytne za jednu přední tlapu a tancuje s ní. Vrhne na Påla veselý pohled: „Že by zub času? Co? Otec mi zestárl...“

„Ale ne.“ Rukou si přejede přes oči a neohrabaně jí opětuje úsměv. „Jen toho teď mám hodně, na co musím myslet. V práci a tak. To se srovná. Táta nakonec vždycky všechno zvládne, vždyť to znáš.“

Malene přimhouří oči, lícní kosti se jí ještě víc zakulatí: „Bolí tě to ještě?“

„Jo.“ Zamrká. „Jako bych tam měl písek.“

„Čím to je?“

„Nevím. No. Určitě to přejde.“

„A byl jsi s tím u očaře?“

Už zase nasadila ten dospělý výraz. Když se takhle tváří, vypadá jako Christine.

„Ne, ale půjdu, určitě půjdu k očaři.“ Přiměje se k slabému úsměvu. „Hlavně na to nezapomeň. Jo?“


Vtom Pål ucítí, jak mu drkotají zuby, jak na sebe narážejí okraje očních víček, jak mu z hlavy mizí kyslík. Skloní se. Odstrčí psa, přitáhne k sobě Malene. Ztěžka polkne.

Pevně drží dceru, nic neříká.

Tohle nemůže vyjít, šeptá si v duchu.

„Tati?“
 Prý máš obě děti stejně rád, a je to pravda, i když s Malene je to jiné. V Tiril se nikdy pořádně nevyznal, nikdy pořádně neviděl její oči, jako by byla jinde, vždycky hned někam letí, je k nezastavení. Kdy má to zpívání, ve čtvrtek?

„Tati? Co je?“


Pevně Malene drží. Polkne, popotáhne, zamrká. Pak ji pustí. „Kdy má Tiril to vystoupení? Ve čtvrtek?“

„To přece víš.“

„No jasně,“ řekne a zakroutí hlavou, „není to lehké, mít za tátu takového citlivku, co? Víš ty, co mně napadlo? Iron Maiden ve sportovní hale v Drammenu jsou fajn, to je jasné, ale Iron Maiden v Londýně, Malene, to je špice. Six, six-six, the number of the beast, sacrifice is going on tonight. Hehe. Tátův starý dobrý metal, co? Tvůj trapný otec je už zase sentimentální. Jak je na tom ten tvůj kotník? Ani se nenaděješ, a budeš zase trénovat na žíněnce. Tak, a teď si udělej úkoly, já zatím vyvenčím Zitu.“

Zvláštně se na něho podívá. „Úkoly už mám...“

Pål ji pohladí po vlasech. Chladí ho to na ruce. Má hezkou dceru. Je pyšný na to, jaká je úžasná.

Kdyby to teď řekl. Kdyby jí to teď všechno pověděl.

„Víš co?“ Pohladí Malene po tváři. „Měly byste pověsit novou krabici pro ptáčky. Už je přece podzim.“