Každý zná nějaký příběh s Cordovou, ať se mu to líbí, nebo ne. Sousedka z bytu odvedle možná kdesi na půdě našla ve staré krabici jeden z jeho filmů a nikdy už sama potmě nevstoupila do místnosti. Váš kamarád se možná chvástal, že na internetu objevil nelegální kopii filmu V noci jsou všichni ptáci černí, ale když si ho pak pustil, nechtěl o tom mluvit, jako by to byla strašná zkouška, kterou tak tak přežil. Ať už je váš názor na Cordovu jakýkoliv, buďte si posedlí anebo lhostejní, jak chcete – Cordova nenechá nikoho chladným. Je to průrva, čern díra, blíže neurčené nebezpečí, neúprosný vpád neznáma do našeho přeexponovaného světa. Skrývá se v podzemí, tušený se rýsuje v temných koutech. Je v řece pod železničním mostem, a s ním i všechny ztracené důkazy a odpovědi, které už nikdy nespatří světlo dne.

Je to mýtus, monstrum, smrtelník.

A přesto věřím, že když ho potřebujete nejvíc, ví, jak zamířit přímo k vám, jako záhadný host, kterého si všimnete na druhé straně přeplněné místnosti na večírku, a než mrknete, stojí přímo vedle vás u mísy ovocného punče, a když se jakoby nic otočíte s otázkou, kolik je hodin, dívá se vám přímo do očí.

Můj cordovovský příběh podruhé začal jedné deštivé říjnové noci. Byl jsem tehdy jen jeden z mnoha lidí, kteří se točí dokola v kruzích, uhánějí nejvyšší rychlostí do nikam. Byly dvě ráno a já šel běhat okolo Nádrže v Central Parku – nebezpečný zvyk, který jsem si vypěstoval v průběhu posledních let, kdy jsem byl příliš napjatý, než abych mohl spát, uštvaný netečností, kterou jsem si neuměl vysvětlit, snad jen nejasným tušením, že nejlepší část života mám za sebou a že pocit neomezených možností, který mi byl kdysi v mládí tak vlastní, je pryč.

Kniha

Marisha Pesslová: Noční film
(Ukázka je z prologu)
2015, Argo, přeložil Pavel Černovský, 580 stran, 498 korun

Byla zima a já jsem byl promočený. Štěrkovou stezku rozrývaly kaluže, černé vody jezera halila mlha. V chuchvalcích se zachycovala v rákosí podél břehů a vzdálené okraje parku úplně smazala, jako by to byl po stranách otrhaný papír. Z ohromných budov na Páté avenue bylo vidět jen pár zlatých světélek, která se propalovala tmou a odrážela se na hladině jako ošuntělé mince hozené na dno. Kdykoliv jsem proběhl pod jednou ze železných lamp, proletěl kolem mě můj stín, pak rychle vybledl a odlepil se – jako by neměl nervy na to, aby zůstal.

Míjel jsem zrovna Jižní bránu, začínal šesté kolečko, když jsem se ohlédl přes rameno a někoho za sebou uviděl.

Před lampou stála nějaká žena, tvář jí halil stín, červený kabát zachycoval světlo za ní a v okolní tmě vypadal jako zářivě rudý řez.

Mladá žena, tady a sama? Zbláznila se?

Otočil jsem se, lehce podrážděný její naivitou – anebo nezodpovědností, či co ji vlastně přivedlo zrovna sem. Ženy z Manhattanu, jakkoliv byly úchvatné, občas zapomínaly, že nejsou nesmrtelné. Do víru páteční noci se vrhaly po hlavě jako konfety, bez jediné myšlenky na to, v jaké díře skončí v sobotu.

Dráha se narovnávala k severu, jehličky deště mě bodaly do tváře, nízko prověšené větve vytvářely nad hlavou jakýsi hrubý tunel. Zahnul jsem podél řady laviček k oblouku mostku, bahno mi cákalo na holeně.

Ta žena – ať už to byl kdokoliv – zdá se zmizela.

Ale pak – v dálce přede mnou záblesk červené. Byl pryč, jakmile jsem ho zahlédl, ale za pár vteřin jsem u kovového zábradlí rozeznal útlou, temnou kráčející siluetu. Na nohou měla těžké černé boty, tmavé vlasy jí sahaly do půlky zad. Zrychlil jsem, chtěl jsem ji míjet přesně ve chvíli, kdy bude pod lampou, abych si ji mohl lépe prohlédnout a ujistit se, že je v pořádku.

Ale jak jsem se k ní blížil, měl jsem čím dál zřetelnější pocit, že není.

To ty její kroky, příliš těžké na tak křehkou osobu, ta její chůze, tak strnulá, jako by na mě čekala. Najednou jsem měl dojem, že až kolem ní poběžím, otočí se a já uvidím tvář, která nebude mladá, jak jsem očekával, ale stará. Propadlýma očima na mě bude zírat zpustošený obličej stařeny, ústa jako sekyrou rozštípnutý kmen.

Byla už jen pár kroků přede mnou. Natáhne ruku, chytí mě za rameno a její stisk bude silný jako stisk muže, ledově chladný.

Proběhl jsem kolem ní, ale tvář nechala dál skloněnou, ukrytou ve vlasech. Když jsem se znovu otočil, vyšla už ze světla a byla jen o málo víc než hmota bez tváře vykrojená ze tmy, ramena obtažená červenou linkou.

Rozběhl jsem se rychleji, zahnul na zkratku, která se vinula hustým křovím, větve mě bičovaly do rukou. Zastavím se a něco jí řeknu, až zase poběžím kolem ní – řeknu jí, aby šla domů.

Ale udělal jsem další kolečko a po ní nikde ani stopa. Podíval jsem se na svah vedoucí dolů k jezdeckým stezkám.

Nic.

Během pár minut jsem se blížil k Severní bráně – kamenné stavbě utopené ve tmě mimo dosah lamp. Nerozeznával jsem o moc víc než jen úzké schodiště vedoucí k rezavé dvoukřídlé bráně, která byla zajištěná řetězem na zámek, vedle ní připevněná cedule s nápisem: nevstupovat, majetek města New York.

Jak jsem se přibližoval, najednou, když jsem rychle vzhlédl, jsem si s úlekem uvědomil, že je tam, stojí na schodech a dívá se na mě dolů. Anebo se dívala skrze mě?

Než jsem si naplno uvědomil její přítomnost, už jsem byl někde daleko. Přesto se mi však to, co jsem v té setině vteřiny zahlédl, vznášelo před očima, jako by někdo zmáčkl blesk: rozcuchané vlasy, ten krvavě rudý plášť, ve tmě zašle hnědý, tvář skrytá ve stínu tak dokonale, až se zdálo možné, že tam žádná není.

Evidentně jsem si měl odpustit tu čtvrtou skotskou.

Bývaly doby, a není to tak dávno, kdy by bylo třeba trochu víc, abych se nechal rozhodit. Scott McGrath, novinář, který by neváhal vlézt do pekla, jen aby natočil rozhovor s Luciferem, napsal kdysi jeden bloger. Bral jsem to jako kompliment. Vězni, kteří si tetovali obličeje krémem na boty a vlastní močí, ozbrojení teenageři ze slumu Vigário Geral zfetovaní piedrou, řízkové z Medellínu, co si každoročně jezdili odfrknout do věznice Rikers – před ničím z toho jsem necouvl. Byla to jednoduše součást scenérie.

Teď mě vyváděla z míry žena ve tmě.

Určitě musela být opilá. Hodila do sebe moc neurolů. Nebo to možná byla jen ujetá teenagerská sázka – a nějaká podlá holka z Upper East Side na ni narafičila tohle. Pokud to tedy nebyla promyšlená past a někde poblíž nečekal její kluk, nějaká pouliční krysa, aby na mě skočil.

Jestli šlo o tohle, tak budou zklamaní. Neměl jsem u sebe nic cenného, kromě klíc, kapesního nože a karty na metro, na ní asi osm babek.

Uznávám, možná jsem si zrovna procházel trnitým úsekem, obdobím sucha – je mi jedno, jak tomu sakra budete říkat. Možná jsem se nemusel prát od – no, v podstatě od konce devadesátek. Ale člověk nikdy nezapomíná, jak bojovat o život. A nikdy není pozdě si vzpomenout, dokud není po vás.

Noc působila nepřirozeně tiše, nehybně. A ta mlha – přesunula se z jezera do stromů, zachvátila běžeckou stezku jako neznámá nemoc, jako výpary z něčeho ve vzduchu tady v okolí, něčeho zhoubného.

Další minuta a já jsem se zase blížil k Severní bráně. Letěl jsem kolem, očekával jsem, že ji uvidím na schodišti.

Bylo prázdné. Po ženě nikde ani památka.

Jenomže čím déle jsem běžel a přede mnou se jako tunel do nějaké nové temné dimenze odvíjela běžecká stezka, tím víc se mi to setkání zdálo neúplné, jako píseň, která se zarazila v tónu plném očekávání, jako filmová projekce, která se zadrhla a skončila jen pár vteřin před hlavní honičkou, plátno náhle bílé. Nedokázal jsem ze sebe setřást pocit, že je pořád velmi intenzivně tady, že se někde skrývá, sleduje mě.

Přísahal bych, že jsem zachytil závan parfému vetknutý do vlhkých pachů bahna a deště. Mžoural jsem do stínů na svahu, čekal jsem, že se co chvíli ukáže ten ostře rudý šrám jejího kabátu. Možná bude sedět na lavičce nebo bude stát na mostě. Přišla sem snad, aby si ublížila? Co kdyby vylezla na zábradlí, počkala a tváří zbavenou veškeré naděje by se na mě podívala, než vykročí do prázdna, než dopadne na silnici hluboko dole jako pytel kamení?

Možná jsem si nakonec těch panáků dal pět. Anebo mě tohle proklaté město konečně dostalo. Seběhl jsem ze schodů, zamířil po East Drive na Pátou avenue, pak zahnul za roh na Osmdesátou šestou východní ulici. Déšť se zatím změnil v liják. Běžel jsem přes tři bloky, okolo stažených rolet restaurací a zářivých hotelových recepcí, ze kterých zíralo pár znuděných recepčních.

U vchodu do podzemky na Lexingtonské jsem uslyšel řinčení přijíždějícího vlaku. Seběhl jsem schodiště, protáhl kartu turniketem. Na nástupišti čekalo jen pár lidí – několik teenagerů, nějaká starší dáma s taškou od Bloomingdale.

Vlak se dokodrcal do stanice, se skřípěním zastavil a já jsem vkročil do prázdného vagonu.

„Expresní vlak číslo čtyři směr Brooklyn. Příští zastávka: Padesátá devátá ulice.“

Setřásl jsem ze sebe kapky a zůstal zírat na prázdné sedačky, na reklamu na nějaké sci‐fi pokrytou graffiti. Běžícího muže na plakátu někdo
 oslepil, začmáral mu oči černou lihovkou.

Dveře se s úderem zavřely. Vlak se s úpěním dával pomalu do pohybu.

A pak, najednou, jsem si jich všiml, jak pomalu sestupují po schodech na druhém konci nástupiště – naleštěné těžké černé boty a rudý, rudý plášť. Jak sestupovala níž a níž a promáčené černé vlasy jí stékaly po ramenou jako inkoust, docházelo mi, že to je ona, ta dívka od Nádrže, ten duch – nebo co to vlastně sakra bylo. Ale dřív, než jsem si tuhle nemožnost stihl rozmyslet, dřív, než by můj mozek stačil vykřiknout: Ona si jde pro mě, zajel vlak prudce do tunelu, okna zčernala a já zůstal zírat sám na sebe.

 

1/

Veliký lustr skrápěl zlatým světlem dav, já jsem večírek sledoval v bronzovém zrcadle nad krbovou římsou. Lekl jsem se, když jsem narazil na někoho, koho jsem málem nepoznal: sebe. Modrá košile, sportovní sako, třetí nebo čtvrtý drink – přestával jsem je počítat –, opřený o stěnu, jako bych ji přidržoval. Vypadal jsem, jako bych místo na večírku stál na letišti a čekal, až poletí můj život.

Odloženo navždy.

Kdykoliv jsem se ocitl na těchhle charitativních akcích, ztracených scénách z mého manželského života, divil jsem se, proč sem pořád chodím.

Možná mě bavilo stavět se před popravčí četu. „Scott McGrath, rád tě vidím!“

Kéž bych mohl říct totéž, pomyslel jsem si. „Makáš teď na něčem cool?“

Na svejch bicepsech.

„Ještě učíš ten kurz žurnalistiky na New School?“

Navrhli mi, abych si vzal roční studijní volno. Jinými slovy? Snižování stavů.

„Netušil jsem, že jsi pořád ve městě.“ 
Nikdy nevím, co na tohle říct. Mají snad za to, že mě vyhostili na svatou Helenu, jako Napoleona po Waterloo?

Na tomhle večírku jsem byl díky kamarádce mé bývalé ženy Cynthie. Jmenovala se Birdie. Přišlo mi zábavné i lichotivé zároveň, že ještě dlouho poté, co se má žena se mnou rozvedla a vydala se na plavbu po modřejších mořích, kroužilo kolem mě početné hejno jejích kamarádek, jako bych byl zajímavý vrak a ony hledaly kus trosek, který by si mohly vylovit a odnést domů. Birdie byla blondýna, čtyřicátnice, a už dobré dvě hodiny se ode mě nehnula ani na krok. Její ruka mi co chvíli stiskla paži – signál, že její muž, jakýsi spekulant z hedgeového fondu, je mimo město a její tři děcka bezpečně pod zámkem doma s chůvou. Až výzva hostitelky, která chtěla Birdie ukázat svou nově zrekonstruovanou kuchyni, mi tu ženu odlepila od boku.

„Nikam nechoď,“ řekla Birdie.

Přesně to jsem udělal. Tenhle vrak chtěl zůstat pod vodou.

Dopil jsem zbytek skotské, chystal se zamířit znovu k baru, když vtom mi v kapse zavibroval BlackBerry.

Dveřmi za zády jsem se vytratil do mezaninu o patro výš.

Byla to zpráva od mého advokáta Stua Laughtona. Stu se mi neozval už nejméně půl roku.

Cordovova dcera nalezena mrtva. Zavolej mi.

Zavřel jsem zprávu a vygoogloval si Cordova. Procházel jsem výsledky. Byla to pravda. A docela dost článků uvádělo moje zatracené jméno.

„Zdiskreditovaný novinář Scott McGrath...“

Jakmile se tahle žhavá novinka po večírku rozletí, bude ze mě ocejchovaný muž pod palbou otázek.

Najednou jsem vystřízlivěl. Protáhl jsem se davem, seběhl po točitém mramorovém schodišti. Zatímco jsem si bral kabát, neřekl nikdo ani slovo.

Prošel jsem kolem bronzové busty hostitelky (na které se, s nestoudnou „uměleckou“ licencí, podobala Elizabeth Taylorové), vyšel jsem hlavním vchodem ven a seběhl domovní schody na Devadesátou čtvrtou východní. Zamířil jsem na Pátou a vdechoval vlhkou říjnovou noc. Mávl jsem na taxi a nastoupil.

„Roh Čtvrté západní a Perry.“
 Jakmile jsme vyrazili, stáhnul jsem si okénko a cítil, že se mi svírá žaludek, jak mi postupně docházela realita: Cordovova dcera nalezena mrtva. Jakže tehdy zněl ten nepromyšlený štěk, který ze mě vyletěl v celostátní televizi?

Cordova je predátor – ze stejné kategorie jako Manson, Jim Jones, poručík Kurtz. Můj informátor pro něj dlouhé roky pracoval. Někdo musí toho 
chlapa eliminovat s nasazením veškerých prostředků.

Tahle geniální perla mě stála kariéru i pověst – nemluvě o čtvrt milionu dolarů –, ale kvůli tomu to ještě nepřestala být pravda. I když po Charlesovi Mansonovi jsem měl asi zmlknout.

Nemohl jsem se sám sobě nevysmát, že si připadám jako psanec – nebo jako nejhledanější radikál, to by možná bylo přiléhavější přirovnání. Přesto jsem si však musel přiznat, že vidět znovu to jméno – Cordova – bylo něčím elektrizující: ta možnost, že snad, jen snad, přišel zase čas běžet jako o život.

 

2/

O dvacet minut později jsem odemykal byt v Perry Street č. 30. „Říkala jsem, že odsud musím vypadnout v devět,“ oznámil hlas za mnou, když jsem zavřel dveře. „Je jedna pryč. Co to sakra má znamenat?“

Jmenovala se Jeannie. Ale žádný muž při smyslech by o ní nikdy nesnil. Každý druhý týden v měsíci, kdy byla z rozhodnutí soudu řada na mně, abych hlídal svoji pětiletou dceru Samanthu, mi má bývalá žena dávala jasně na srozuměnou, že v rámci výhodné nabídky dvě za cenu jedné, s platností na osmnáct let, musím povinně přibrat také chůvu Jeannie. Jeannie, čtyřiadvacetiletá absolventka Yale studující v současnosti na Kolumbijské univerzitě, si svou pozici přiděleného bodyguarda, pověřené ostrahy, speciálního výsadkového komanda Blackwater doprovázejícího Sam při každém vstupu do mé nebezpečné péče, očividně užívala. Já jsem v té rovnici představoval nestabilní zemi třetího světa se zkorumpovanou vládou, zanedbanou infrastrukturou, povstaleckými nepokoji a s ekonomikou ve stavu volného pádu.

„Promiň,“ řekl jsem a přehodil sako přes opěradlo židle, „ztratil jsem přehled o čase. Kde je Sam?“

„Spí.“


„Našla jsi její obláčkové pyžamo?“


„Ne. Už před čtyřmi hodinami jsem měla být na studijní skupině.“

„Zaplatím ti dvojnásobek, můžeš si najmout lektora.“ Zamával jsem peněženkou, dal Jeannie asi pět set dolarů, které si šťastně zapnula do batůžku, pečlivě jsem ji obešel a zamířil chodbou pryč.

„Jo, a pane McGrath? Cynthia chtěla vědět, jestli by se s vámi mohla příští víkend prohodit.“

Zastavil jsem před zavřenými dveřmi na konci chodby a otočil se. „Proč?“

„Jede s Brucem na Santa Barbaru.“

Ne.

„Ne?“

„Mám svoje plány. Budeme se držet rozpisu.“

„Ale oni si všechno zařídili.“

„Tak ať si to zase odzaříděj.“

Jeannie otevřela pusu, aby něco namítla, ale zas ji rychle zaklapla – vytušila, vcelku přesně, že vstoupit na teritorium mezi dvěma lidmi, kteří kdysi bývali jedna duše, ale teď už nejsou, je něco jako zabloudit do kmenových oblastí Pákistánu.

„Ještě vám kvůli tomu zavolá,“ poznamenala tiše.

„Dobrou noc, Jeannie.“

S pochybovačným povzdychem si otevřela dveře a odešla. Já jsem vešel do pracovny, rozsvítil lampičku na stole a šťouchnutím za sebou zavřel.

Santa Barbara. Leda hovno.