Jak ruská propaganda čím dál víc zasahuje do české kultury, vzbuzuje stále složitější otázky. Třeba jak se teď postavit ke snímkům, které v rámci festivalu Dny ruského filmu až do neděle promítají vyhledávaná pražská kina Atlas a Ponrepo. Podle šéfa odboru kinematografie ruského ministerstva kultury, jenž napsal zdravici na webové stránky Atlasu, mají tyto filmy prohloubit ruské a české kulturní vazby.

Festival se koná bez sebemenší propagace, a to proto, že pořadatelé se v současném Česku „obávají protiruských nálad, řekněme až rusofobie“, jak včera vysvětlili v rozhovoru pro Radio Praha. Po nedávných teroristických útocích v Paříži prý cítí o to větší zodpovědnost za bezpečí diváků, a dokonce soudí, že někteří Rusové už se podobně zaměřené akce v dnešní Evropě bojí navštěvovat.

Což by byl podnět k zamyšlení – jestli Češi současnou ruskou kulturu opravdu paušálně ztotožňují s ruskou státní politikou. A jestli teď z přehnané opatrnosti před propagandou odmítají vše ruské, čímž vlastně přispívají k izolaci tamních umělců.

Jenže paradoxně jsou právě nynější Dny ruského filmu, spolupořádané ruským ministerstvem kultury, přesně tím typem přehlídky, která podobné stereotypy posiluje. Zaprvé tím, že dramaturgie přesně kopíruje výroky ruského ministra kultury Vladimira Medinského o tom, jak jediná správná kultura je ta vlastenecká.

Dny ruského filmu proto jdou příkladem a promítají adaptace klasiků typu Turgeněva, snímky odehrávající se za druhé světové války či nový velkofilm Nikity Michalkova, jedné z nejvlivnějších osobností ruského státního filmového průmyslu.

Jediné dva příklady současné autorské tvorby – i na evropských festivalech promítané snímky režisérů Alexandra Mindadzeho a Ivana Tverdovského – z programu pražské přehlídky na poslední chvíli vypadly, když se pořadatelé rozhodli dodatečně přidat k oslavám 70. výročí konce druhé světové války. „Odstranili jsme z programu alternativní snímky, abychom mohli ukázat krásné, velké, dobré filmy,“ vysvětlili v rozhlasu organizátoři patrně v narážce na epické vlastenecké snímky o úspěších sovětských vojsk.

Mnohem důležitější souvislostí pak je, že festival pořádá takzvaný Český národní fond kultury. Nejde o příspěvkovou organizaci českého státu, jak by naznačoval název, nýbrž o soukromou společnost vedenou Igorem Střelcem, někdejším důstojníkem komunistické tajné policie, který byl v takzvané nelegální rozvědce připravován na roli agenta, jenž pod skrytou totožností působí v cizí zemi.

Hospodářské noviny o Střelcovi v minulosti psaly v souvislosti s firmou Interconex, v jejímž vedení v 90. letech působili další bývalí agenti StB a kde podle týdeníku Respekt mají vliv lidé napojení na někdejší tajné služby Sovětského svazu. Střelec je také členem pravoslavného řádu sv. Konstantina a Heleny. Na ten v minulosti provedli razii detektivové z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a mimo jiné při ní zatkli šéfa místní ukrajinské mafie.

O mluvčím festivalu Dny ruského filmu Romanu Wimmerovi zase před lety psalo Aktuálně.cz v souvislosti s varováním BIS, aby se čeští politici vyhnuli společenským setkáním organizovaným Ruskou federací, na nichž ruští špioni usilují o navázání kontaktů. Z čehož nicméně nevyplývalo, že by o navazování těchto kontaktů usiloval přímo Wimmer.

Stejně tak to neznamená, že má k tomuto účelu sloužit nynější festival v kinech Atlas a Ponrepo, a už vůbec se to netýká samotných snímků, které Dny ruského filmu promítají. Ty snímky samy o sobě asi nesledují propagandistické cíle. Jen jsou nyní v Praze promítány v kontextu, v němž si politiku dost dobře nejde odmyslet. Ruská kultura může i v Česku proti přehnané rusofobii udělat mnoho – ale bývalými rozvědčíky si asi moc nepomůže.

Související