TEĎ

Když mi bylo asi deset, začali mne nechávat večer samotného. Dali mi pusu na dobrou noc a odešli někam na návštěvu. Ležel jsem v posteli a díval se do tmy. Police s krabicemi, kufr na skříni a župan na věšáku se v šeru zdály větší. Tiše vyčkávající. Ale nebál jsem se. Čekal jsem, dokud nezaklapla zahradní branka a hlasy z ulice nezeslábly. Ze sousedních zahrad utichal štěkot doprovázející kroky rodičů. Sedl jsem si. Poslouchal jsem tikající budík, hukot krve v hlavě a cítil, jak vteřiny ubíhají k okamžiku, kdy se rodiče vrátí domů.

Těšil jsem se, ale přesto jsem chtěl tu chvíli zadržet. Ne že by byla důležitější než jiné. Ale měl jsem ji jen pro sebe. A tak jsem si ji snažil co nejdetailněji vrýt do paměti. Dnes tam – trochu rozostřená – pořád je: dětská postel v tmavém pokoji, za jehož oknem občas projede auto a promítne na skříň ubíhající světelné pruhy. Zjeví se, zvětší, na chvíli strnou, se zrychlením zajedou šikmo do stěn a místnost se zase ponoří do tmy. Venku se ozve osamělý štěkot, přidá se k němu další z jižní části vesnice, pak se rozštěkají z východu, ze severu... psi jeden přes druhého hlasitě vyznačují hranice vesnického teritoria. A já si umiňuji: „Musím si tuhle chvíli pamatovat celý život.“

Čas. Myslím na něj, ale ne jako ostatní, kteří si jen stěžují na jeho nedostatek. Fascinuje mne. Prsty prohrábnu šero, jako by šlo zachytit přítomnost mizící do minulosti. Dodnes to zkouším prostřednictvím paměti nebo si na pomoc beru foťák. Ať se však snažím sebevíc, TEĎ je v příští vteřině pryč.

Kniha

Markéta Baňková

Maličkost

2015, Argo, 256 stran, 289 korun

TEĎ dnešního sobotního rána bych ovšem raději oželel. Podlaha se pohupuje a v poloslepém zrcadle oprýskané koupelnové skříňky vidím známý, poněkud znavený obličej. Odšoural jsem se z koupelny zpátky do pokoje. V sousední posteli trčí z peřin ponožky; jejich díry s obnaženými prsty bývaly oblíbeným terčem mých vtipů, teď však jsem zjitřeně vnímal jejich zápach. Tři holé prsty Smraďocha, studenta matfyzu, čnící z děr jak pomník našeho ukoptěného soužití.

Tři roky ve společném pokoji na koleji. Ještě že bývá často pryč. Rezignovaně jsem se nadechl. Řeči vyzývající k udržování hygieny jsem už vzdal. Dámské návštěvy, v jejichž příchod jsme nepřestávali doufat, by si mohly myslet, že snad už nežije a začíná tlít, zvlášť když tak často polehával v posteli. Ne, teď si nepředstavovat, o co víc by pak páchl, kdyby...

Lehl jsem si. Pod zavřenými víčky se rozletěl vodopád obrazů:

Bledý dívčí krk mihotavě ozářený pouličními světly. Zmalovaná Žába líčící detaily milostného trojúhelníku. Těžkopádné pohyby opilého Martina.
 Propletenec dívčích nohou na sedačce.

Hluboké dunění baru.

„Tak z mejdánku!“ 
Smraďoch si na posteli sedl a nasadil si brýle. 
„Pochlub se!“


„Ne teď...“


„Teď. Za chvíli vyrážím do Hradce.“


„Hele, můžeš otevřít okno? Nerad bych se pozvracel. Já ti ty ponožky snad vyperu sám.“


„Jen do toho!“ zachechtal se a spokojeně odhalil nažloutlé zuby. „Přidám ti k tomu i slipy!“


Homo sapiens sapiens, sto sedmdesát pět centimetrů, dvacet tři let. Pohled za brýlemi zaostřený kamsi do sebe. Lehce umaštěné vlasy, v nichž se pořád drbe, i když parazity snad dosud nemá. Svede se někdy namnožit? Přehlížený něžným pohlavím, přes všechny divoké historky, které mi tu po večerech vykládal. Bujná fantazie mu nechybí, občas jsem poslouchal s otevřenou pusou. Já už mám za sebou pár vztahů, byť jsem momentálně delší dobu takzvaně single. Stejně ho asi nejvíc zajímají integrály.

„Furt máš něco proti mejm fuseklím, ale víš, jak seš cejtit sám?“

„Jak?“


„Po kurvách!“


Žába a její oči ve výtahu.
 Obrátil jsem se na bok. Postel se zatočila. Chytil jsem se za hlavu, jako že se rozpomínám. Smraďoch si mohl zvědavostí vykroutit krk.

„Můžu ti, Smraďochu, položit osobní otázku?“


„Jistě. Šestnáct centimetrů.“


„No, gratuluju. Spíš nechápu, proč je u tebe každá hned kurva.“

„To já spíš nechápu tebe. Vždyť máte takový kočičky na biologii!“

„A kdo říká, že to byly kurvy? Normální holky.“


Nakrčil nos a pomalu vrtěl hlavou.


„Ty by si na takovejhle parfém počestně nevydělaly.“

Zavřel jsem oči a snažil se překonat nevolnost představou dlouhých vlasů, teplého dechu, pasu, jejž se dotýkaly mé prsty. Jakkoli to byly obrazy příjemné, nepřekryl jsem jimi zklamání. Proč to tak dopadlo?

Urovnal jsem si polštář pod hlavou. Ležel jsem docela pohodlně. Vrátil jsem se v myšlenkách zpět, pomalinku jsem si přehrával celý příběh, hledal v něm nějakou chybu, kterou jsem mohl přehlédnout...

JULIE

Skočím napříč časem k počátku nitě příběhu, k línému čtvrtečnímu odpoledni počátkem listopadu; seděl jsem v kavárně, ve studentském klubu Ryba v Benátské ulici v Praze, pár kroků od přírodovědecké fakulty, kde pátým rokem studuju genetiku. Nacházel jsem se v rozpoložení odpolední siesty po vydatném obědě a můj organismus se oddával blahé lázni trávicích procesů. Rozžvýkané jídlo leželo v žaludku a už se chystalo vydat se na cestu tenkým střevem, připraveným proměnit jeho polysacharidy kouzelnickým trikem na glukózu, která se pak přenese krví do mých tkání, obsahujících síť minielektráren, takzvaných mitochondrií. Zde dojde k elegantnímu spojení živin s kyslíkem, čímž se vytvoří energie pohánějící mé mladé, zdravé a upřímně řečeno i pěkné třiadvacetileté tělo.

Nebyl jsem tam sám, u stolu seděl i Koreš, charismatický pražský génius, patolog, profesor neurověd, amatérský malíř, fotograf, kouzelník, hypnotizér... A především: můj strýc. Byl jsem adoptované dítě. Koreše a jeho matku jsem před časem vypátral jako jediné biologické příbuzné a opatrně jsme spolu navazovali vztah. Strýc měl občas přednášky na lékařské fakultě vzdálené jen o ulici dál než fakulta biologie, kde jsem studoval já. Byl jsem šťastný, že jsem našel takového příbuzného. Skoro jsem se bál dýchat, abych ho jako přelud nezaplašil. Vykal jsem mu a on mi tykal, což jen ilustrovalo křehkost našeho počínajícího vztahu. Však také seděl u stolu a četl si noviny, zatímco já se opatrně snažil pokračovat v rozhovoru.

„Dáte si ještě jedno, profesore?“


„Ale jo.“


Mávl jsem na servírku. Profesor zašustil obraceným listem.

Obraz klidné ulice za oknem dlážděné kočičími hlavami krájely dráhy kapek stékajících po skle, splývajících a vzájemně se přeškrtávajících, a zamlžené okraje okna dodávaly scenérii romantický nádech starých pražských pohlednic.

Přikráčela odbarvená blondýna a bodře třískla o stůl dvěma pivy.

Živé objekty jako servírka se jeví takové, jaké se jeví, jen kvůli mému nedokonalému zraku. V protisvětle deroucím se částečně zamlženým oknem působí jako celek, přitom se však skládají z miliard malých částí: z chvějících se atomů tvořených většinou prázdného prostoru a jen neurčitým minimem hmoty. Kypré ženské tělo je ve skutečnosti průsvitné jako síto a šlo by silnější gravitací stlačit do velikosti hrášku, ba ještě víc, kdyby se zničehonic – nejspíš dost zaskočeno – ocitlo na neutronové hvězdě. Tam by ho přitažlivost rozdrtila na prach.

Atomy vrtícího se zadku se shlukují do molekulárních uskupení roztočených v choreografii, jakou jsme dosud jinde v Mléčné dráze nepoznali; ještě je nepovažujeme za živé, ačkoli jejich chování si o to říká – hýbou se, vzájemně spolupracují, kopírují se a uklízejí po sobě, vyživují své okolí, bojují proti patogenům; proteiny, lipidy, organely, membrány s iontovými kanály, to vše vytváří tichou, chvějící se elektrickou krajinu, která už za živou považována je. Buňka. Prastará a pořád se znovu rodící základní složka života. Vedle ní ještě jedna. A další. Stovky, tisíce, miliony buněk vlídné ženské obliny. Kůže, hmota svalů, mastné tukové buňky, zásobárna ATP, platidla buněčné energie. Tahle kočka by v dobách bídy nějaký čas vydržela.

„Dáte si ještě něco?“

Zavrtěl jsem hlavou. Koketně pohodila vlasy. Všimla si totiž mého pohledu.

Buňky kulaté, krabaté, protáhlé nebo rozvětvené, s jádrem a v něm uloženou informací. Stejná informace – jen různé druhy buněk využívají jinou její část. DNA, pozoruhodná ne pro svou podobu s vřetenovitými špagetami, které tu zrovna nesou na talíři, ale protože je tou informací. Je zprávou, prosakující skrz hustou clonu minulosti, zprávou z pravěku, maticí, kterou potichu, poslepu nahmatávají enzymy, jako by četly Braillovo písmo. Rozpletou dvojitou šroubovici a z jedné její šňůry přečtou několik písmen tvořených pospojovanými molekulami. Hbitě podle nich poskládají odlitek, chemicky téměř stejnou šňůru zvanou RNA a podle té zas poslepují kus proteinu. Zprávu skrytou v hmotě promění v jinou hmotu. Zpráva je dovede vyburcovat k činu.

„Češi prohráli? To se snad jdu projít.“

Vyburcovat podobně jako profesora sportovní rubrika v novinách.

Profesor napůl vstal a prošacoval si kapsy saka.

„Musím stejně ještě domů pro foťák, chci si na fakultě něco vyfotit.“

„Mám tu svůj!“ Vytáhl jsem z batohu lesklou hliníkovou záminku pro příští setkání. „Půjčte si ho, na jak dlouho chcete! A dejte si ještě jedno.“

Pozdvihl jsem sklenici piva. 
„Dík.“


Zase se posadil. 
„Tady se to zapíná,“ ukazoval jsem mu, „a tady stačí zmáčknout spoušť. Můžu si vás vyfotit?“


Cvaknul jsem ho a ukázal mu fotku na monitoru.


„Nojo. Radši s tím foť někoho mladšího.“


Podal jsem mu foťák. Vzal jej do prstů. Noviny znechuceně odstrčil, až spadly ze stolu. Sebral jsem je. 
„Tuhle v novinách psali, že někde snad... někde v Kalifornii... vědci dovedou v počítači nasimulovat mozek švába,“ nadhodil jsem. Srovnal jsem noviny, položil je na stůl, zaklonil jsem se na nepohodlné dřevěné židli a čekal.

„Zajímavé.“

Seděl trochu přihrbeně, přivřené oči, na sobě omšelé manšestrové sako nahnědlé barvy, vlnité vlasy mu padaly do očí.

„K čemu jim to je?“


„Jak k čemu?“


„Řekl bych, že v Kalifornii mají švábů dost. K čemu potřebují dalšího?“


„Profesore! Teď mají mozek švába skvěle fungující v počítači. To není legrace! Už pracují na simulaci člověka! Chápete, že jednou třeba nasimulujou váš mozek? Okopírujou všechny vaše neurony, vaše vzpomínky, charakter, sny... takže až jednou zemřete, bude tu vaše kopie: počítačem simulovaný profesor Koreš, za kterým budou studenti chodit na konzultace! I když to pro ty Amíky bude o dost větší oříšek než šváb.“

„Děkuji za kompliment.“

„Profesore! Chápete, v jak přelomové žijeme době? Mozek je síť! Síť jde napodobit! Zdokonalit! Počítače bude možné implantovat do mozků a vy si budete moct nacpat do paměti třeba Wikipedii. S nějakým čipem v hlavě uvidíte rentgenové paprsky! Nebo uvidíte ve tmě! A ještě se to stane za našeho života, to se vsadím!“

Profesor se zamyslel, upil pivo, z něhož už mizela pěna, podíval se na mne skepticky, zavrtěl hlavou a prohrábl si rozcuchané vlasy.

„Nesouhlasíte?“

„Jen si představuju, jak pak u nás lidi s takovejma vylepšeníma budeme pitvat.“

„Uf! Ještě jsem nepitval.“

„Kam se asi budou vyhazovat všechna tahle vylepšení?“ pokračoval profesor. „Do biologického odpadu asi sotva. A těla spalovat? Leda slisovat a do šrotu. Z rakví by je vykrádali sběrači kovů.“

„Doufám, že až půjdeme na školení, budete tam mít službu. S tkáňovými kulturami nemám problém, ale říznout do těla, který vypadá jako člověk... nejsem schopen ani vzorek odebrat. Píchnout nebo škrábnout někoho do kůže, i když je mrtvej... uf...“

„Já pracuju většinou jen s mozky.“


„No, nechtěl bych, aby jednou někdo pitval ten můj, ble.“

„A k čemu by ti v hrobě byl? Já už ten svůj slíbil fakultě. Doufám ovšem, že ho nedostanou moc brzo.“

„Smrdí to tam dost?“


„Záleží, koho pitváš.“


„Cože?“


„Možná to většině lidí smrdí stejně, ale já už mám čuch. Někdy jen podle něj odhadnu, na co kdo zemřel.“


„Dost nechutný!“


„Ale to máš stejné i s živými. Poznáš, když někdo páchne ze stresu, nebo cítíš ženu. Po čuchu i zjistíš, kdo má doma psa. A psi! Ti rozeznají nemocné. Dělají s tím testy, očichají lidskou moč a poznají nemocné dřív než na běžných testech. Už nevím, kde tohle dělají.“

Upil piva.
 „Asi někde v Kalifornii.“


Oba jsme se zasmáli.


„Slyšel jsem o těch simulacích. Něco dělají Američani, ale něco je i tady v Evropě. Human Brain Project se to jmenuje. Ale i u vás na fakultě dělají všelijaké pokusy.“

„Těším se, že zase nastupuju. Že jsem v Praze. Že je podzim,“ řekl jsem a podíval se z okna. Zadrhl se mi hlas. Za oknem ležela mírumilovná ulice vroubená stromy a tmavnoucí nebe s potrhanými mraky hrálo barvami zapadajícího slunce.

„Jsem rád, že tu jste, jako má skutečná rodina,“ chtěl jsem mu říci, ale bál jsem se sentimentality. Z kávovaru za barem se zvedl oblak páry a ještě změkčil nostalgický dojem okamžiku. Ne, nechci ho unáhlenou vřelostí zaplašit. A nechci být nevděčný k adoptivním rodičům. Trochu se stydím, že je vystrkuji ze své minulosti. Ale proč popírat její omyl? Halekající otvor úst táty sedícího večer s flaškou u televize. Kontrolor ve fabrice. Co jsme měli společného? Matka hodná, ale upřímně – inteligenci bych po ní podědil jen nerad.

Můj biologický příbuzný náhodou učí na sousední univerzitě. To tedy náhoda nebude! Vybavil jsem si mámino objetí, zatuchlou vůni bavlny a kuchyňských výparů, jak mi hladí vlasy rukou vlhkou od vaření, a zastyděl jsem se. Máma. Byla hodna toho jména, ať jsou geny v nejdelších molekulách mého těla poskládané jakkoliv. Vzpomněl jsem tátovo hřmotné objetí v pivním oparu, jeho obhroublé, ale dobromyslné žerty, selský rozum, který však nepostrádal logiku... vykolejený protichůdností té představy jsem upřel pohled na foťák ležící na oprýskaném stole. Stříbrný digitál s ohmatanými tlačítky. Krystalická mřížka hliníku s povrchem kolonizovaným bakteriemi. Chtěl bych profesorovi dát najevo něco osobního, jak jsem šťastný, že tu s ním sedím, že jsem ho konečně našel, ale nemohl jsem se mu najednou podívat do očí. Srdce se mi rozbušilo a v hrudi jsem pocítil nával tepla.

„Máte... moc pěkné sako,“ vypravil jsem ze sebe.

„Vážně?“ podivil se profesor. „Je hrozně jeté. Dlouho si říkám, že si už musím sehnat nové, ale tak pěkné jako tohleto jsem dobrých dvacet let nikde neviděl.“

Dveře bouchly a do zaplněné kavárny vnikl vzduch pročištěný deštěm.

„Stejně si říkám, že ty čipy budou muset být z biologického materiálu. Nějaké kolagenové lešení osazené funkčními nervy s čidlem. Jak jinak bys to chtěl napojit na mozek?“

Vzal ze stolu foťák a namířil ho na mě.

„S tím švábem je to taky sporný. Vy biologové se díváte na svět pohledem správně namíchaných komponentů. Já jsem zprvu bral medicínu taky tak. Teď vím, že ne všechno se dá takhle vysvětlit. Počítač má operační systém, programy, procesor a tak dál... ale mozek? Samy od sebe si neurony budují mezi sebou cesty, samy od sebe posilují používaná spojení, samy vytvářejí nové části, nahrazují zaniklé...“ zarazil se a přimhouřil oči, „i když ti ufiknou půlku mozku, pořád můžeš nějak přežívat, ale počítač? Stačí přijít v čipu o tranzistor nebo rozlít pivo do klávesnice a hned ten zázrak civilizace přestane fungovat.“

Fotoaparát párkrát cvakl. Viděl jsem, že jsem vypadl z kompozice, a ohlédl jsem se.

Ve dveřích stály dvě dívky. Tmavovláska s kulichem a napůl svlečeným kabátem se rozhlížela po kavárně, menší holka se špinavě blond vlasy si sundala čepici a snažila se jí trefit na vrcholek svršky obsypaného věšáku. Když ji tam naaranžovala jak hvězdu na vánoční stromek, uhladila si svetr a obě si začaly razit cestu přeplněnou kavárnou. Ta na pár vteřin utichla – tmavovláska v minišatech byla biologickým druhem, kvůli kterému se hovory občas zadrhnou.

„Copak šváb, budiž,“ pokračoval profesor s foťákem v ruce, „ale pokud doopravdy budou umět vytvořit lidské mozky schopné cítit emoce a simulovat budoucnost, nastanou problémy. Pokud by měly být stejné jako mozky lidské, budou mít vědomí. A pak budou chtít stejná práva, jako máme my.“

Kavárna byla nabitá a dívky se těsně protáhly kolem stolu. Zachytil jsem její pohled. Zalapal jsem po stopě květinové voňavky a bezmocně sledoval, jak se několik chlápků na dlouhé lavici u stolu sesedá s úmyslem nabídnout dívkám mezi sebou místo. Profesor položil foťák na stůl, upřel pohled z okna a sepjal ruce.

„Nechtěl bych se dožít doby, kdy kdejakej notebook získá volební právo.“

„Profesore! Viděl jste včera v hospodě naše prvačky? Brejle! Kozí ksichty! Tyhle musíme pozvat k nám!“

„Tak do toho, mladý muži!“

„Profesore, vy jim řekněte. Nějak poslední dobou nejsem ve formě. Když se mi nějaká líbí, začnu koktat. Jsem po večerech v laboratoři... odvykl jsem si. Potřebuju se jen dostat přes začátek. Profesore...“

„Která z nich se ti líbí?“


„Ta tmavá!“


„A proč?“


Snažil jsem se za sebe nenápadně podívat a přitom si nevykloubit krk. 
„Ne okatě! Mám ji vyfocenou. Schválně – uděláme taky pokus. Popiš mi, co se ti na ní líbí.“


Strčil mi před nos foťák. Z displeje hleděla zvětšená tvář krásky v čepici. Měla trochu vykulený pohled, šedé oči a pootevřené rty.

„Líbí se mi... její oči, lícní kosti, zvědavý obličej a úsměv, úsměv...“

„V čem je blondýna oproti téhle brunetě horší? Ale nekoukej na ně.“

„Je jiná! Nevšim bych si jí. Ta tmavá mě hned zaujala.“

Profesor se pousmál. Vzal mi foťák z ruky, namačkal něco na displeji a zase mi ho podal.

Užasl jsem. Na displeji byla celou dobu ta druhá dívka v čepici.

„Vidíš? To je ta pravá. Popisoval jsi blondýnu.“

Chvíli jsem zíral na displej. Nebylo o tom sporu! „Profesore! Chcete říct, že jsem úplný hlupák?“

Profesor pokrčil rameny. „Nechci říct nic. Sám vidíš, že jsi chválil blondýnu, i když se ti líbila tmavovláska.“

„Konec. Jsem totální...“

„Heleď, klid! Tohle je pokus, v němž sedmdesát procent lidí udělá chybu. Když ti namluvím, že sis zvolil tuhle holku sám, tvůj mozek začne hledat důvody pro podporu tohoto tvrzení. Je to snesitelnější, než si přiznat omyl. Toho využívají v reklamě. Sugesce. Dají ti naoko vybrat a vnutí ti, co chtějí prodat. Vidíš? Vlasy byly pod čepicí a obličej má každá jiný.“

S foťákem v ruce jsem se ohlédl po holkách. Ty už seděly na lavici mezi muži a objednávaly si pití.

„Vidím, profesore. Vidím během krátký chvilky, že jsem slepej, blbej a teď ještě že jsem ostrouhal. Kdybyste tam aspoň zašel...“

„Tak počkej.“

Vstal pomalu od stolu, prohrábl si vlasy a vydal se na cestu hučící kavárnou.

Situace nevypadala nadějně. Chlápci na lavici už s holkama zapředli hovor a vypadali, že se nehodlají své kořisti jen tak vzdát. Útržky vět se na svých trasách prostorem rozbíjely, slévaly a skládaly dohromady ve vrstevnatý melodický šum, který si moje mysl náhodně poskládala do lineárního slovního proudu. Snažil jsem se sledovat stopu profesorova hlasu, ten se ale vynořoval a mizel podobně, jako se funkční geny schovávají v lese balastní DNA. Profesor plul kavárnou šouravým krokem a oblékal se s ošuntělou noblesou. Bylo mu padesát a měl pověst muže úspěšného u něžného pohlaví. Díval jsem se na něj se směsí obdivu i lehké žárlivosti a nevyhnul jsem se nutkání se s ním srovnávat. Jeho matka, má biologická babička, byla herečka v malém pražském divadle a dvakrát jsem ji jako dítě viděl hrát menší roli v televizním seriálu.

Tenkrát byla pěkná, je s podivem, že se v branži neuplatnila víc. Pak jsem ji viděl ještě jednou v jakési televizní soutěži, když už na ní bylo vidět stáří a začínající nemoc. Bývalá krasavice už musela vidět mizet svůj půvab v rozostřených konturách minulosti, ale nestačila se ještě podle toho začít chovat – pořád se uculovala a koketně mrkala, i když už to začínalo připomínat křivou grimasu blížící se budoucnosti. Byla nemocná, měla vzácnou formu prionové nemoci, kdy některé tělu vlastní proteiny začnou měnit svůj tvar.

Její známí jméno té nemoci raději šeptali, aby se jeho vyřčením snad také nenakazili. Dana Novinická. Co jsem cítil, když jsem ji viděl v televizi? Nic! Jak jste mohly, geny, takhle mlčet? Mou matku, své první dítě, na které prý „měla málo času“, porodila šestnáct let před strýcem, jemuž mateřskou péči vynahradila. Zanedbaná dcera povyrostla, utekla z domova s „nějakým chlápkem“ a pak ji vcucl průvan Evropy s čerstvě otevřenými hranicemi mezi Západem a Východem. Přestala se s rodinou stýkat. A tam kdesi v zašmodrchaném uzlu historie končí její a začíná má stopa.

Profesor se vracel k našemu stolu s oběma dívkami a já jsem ucítil přítomnost slastně nablblého úsměvu, který se mi v podobných chvílích objeví ve tváři.

„Moc se vám omlouvám. Nebolí to?“ říká brunetka.

„V pořádku,“ vypravil jsem ze sebe a krotil obličej. Rychle jsem vyměnil úsměv jelimana za neproniknutelný výraz tvrďáka s nedbale pootevřenými rty.

„Proboha... to tak bolí?“ zděsily se dívky mého šklebu.

„Slečna je zdravotní sestřička,“ ukázal profesor prstem na krasavici a naklonil se k ní. „Nevšimla si, že ti šlápla na nemocnou nohu, ale zato ji určitě dovede skvěle ošetřit.“

Všichni se úlevně zasmáli a já schoval tvář do dlaní. Tmavovláska přikývla, nadechla se a trochu přivřela oči. Naprosto přesně si ten moment vybavuji. Skrz prsty mi probleskl zachmuřený pohled jednoho z chlapů mačkajících se na lavici s vyzývavě prázdným místem.

Hovor dál pokračoval v odlehčeném duchu, profesor s děvčaty žertoval a já si prohlížel tmavovlásku. Na chvíli jsem se setkal s jejím pohledem a hned rozpaky odvrátil zrak k oknu.

Kapka vody se chystala stéci po zamlženém skle, kus klikatě popojela, pak zaváhala, zastavila se, pak se opět vydala razit průsvitnou stopu jako dlouhý myší ocásek směrem k spodnímu rámu okna. Odhadl jsem, že se k němu tímhle tempem dostane někdy za hodinu. Cestou se nutně potká s ocáskem, který stéká zprava. Myš se spáří s druhou. Mívají deset mláďat. Široká rodina. Vlastní krev, rozlévající se světem.

„Tó... máme tam pořád místa.“
 U stolu se zjevila hlava chlápka z lavice.


„Děkuji, jste moc laskav,“ řekl profesor, vzal ze stolu použitý talíř a podal mu ho. 
„Slečny si k vám dají věci,“ řekl nevzrušeně, „a my půjdeme.“


Chlápek vzal talíř do rukou a chvíli zaváhal.


„Tak jo, a už pojďte,“ zahučel a odcházel s talířem zpět k lavici.
Motor hovoru zase naskočil.

Zjistil jsem, že se fešanda jmenuje Julie a práce v nemocnici ji „nenaplňuje“, uvažuje o jiném zaměstnání, ale ještě raději by něco studovala. Nejlépe umění. Profesor se zmínil, že ve volných chvílích maluje a fotí, což vzbudilo její obdiv, hned pak však začal mluvit o mně. Chválil mne, až jsem se styděl. Biologie? I to ji zajímá. Ona měla vždycky zájem o vědu. Blondýnka většinou mlčela. Pracuje v castingové agentuře. Občas vyprskla v bezdůvodný smích.

Casanova z lavice zatím zjistil, že byl oklamán. Na další pokus se vydal s posilou. Než však s dvěma kumpány krokem hliněných golemů došli ke stolu, měl už profesor telefonní čísla děvčat v kapse saka a loučil se.

„Jdeme,“ vybídl mne. „Za chvíli začíná přednáška.“