Proč na začátku bývá světlo? Nejranější vzpomínky Dorriga Evanse byly na sluncem zalitý interiér kostela, kde seděl s maminkou a babičkou. Dřevěný kostelík. Oslepující světlo a on se batolí sem a tam a všichni ho nadšeně vítají. Náruče milujících žen. Jako vstoupit do moře a pak se vrátit na břeh. A pořád dokola.

Bůh ti žehnej, říká jeho matka. Obejme ho a zase ho pustí. Bůh ti, chlapče, žehnej.

Určitě to bylo v roce 1915 nebo 1916. Byl mu rok či dva. Stíny se objevily později – v podobě zdviženého předloktí, jeho vztyčený stín poskakoval v mastném světle petrolejky. V tmavé kuchyňce Evansových seděl uplakaný Jackie Maguire. Tehdy brečela jedině mimina. Jackie Maguire ovšem byl starý muž, mohlo mu být tak čtyřicet, možná víc. Hřbetem ruky se snažil z poďobaného obličeje setřít slzy. Nebo to dělal prsty?

V paměti Dorriga Evanse uvízl právě jen ten jeho pláč. Zvuk, jako když se něco rozbíjí. Stále pomalejší rytmus pláče mu připadal, jako když se divoký králík škrtí v oku a dupe zadníma nohama. Žádný jiný takový zvuk neznal. Bylo mu devět a přišel dovnitř, aby se mu máma podívala na štěnici pod nehtem na palci. Nic podobného nikdy neslyšel. Dospělého do té doby viděl plakat jen jednou, a bylo to neuvěřitelné.

Kniha

Richard Flanagan
Úzká cesta na daleký sever
2015, Odeon, přeložil Jiří Hrubý, 504 stran, 399 korun

Jeho bratr Tom se tehdy vrátil ze světové války ve Francii a zrovna vystoupil z vlaku. Hodil tornu na rozpálené koleje a v tu chvíli se rozbrečel.

Při pohledu na bratra Dorrigo Evans přemítal, co dožene dospělého k pláči. Později chápal pláč coby stvrzení citů a city zase považoval za jediný kompas v životě. City pak přišly do módy; stalo se z nich divadlo a z lidí herci, kteří už ani nevědí, kým mimo jeviště jsou.

Dorrigo Evans se měl dožít takového věku, že mohl být svědkem všech těch změn. Ale pamatoval časy, kdy se lidé za slzy styděli. Kdy se báli slabosti, o které slzy vypovídají. Problémů, k nimž vedou. Zažil, jak jsou lidé velebeni za skutky, které si žádný obdiv nezaslouží, a to jen proto, že si někdo myslel, že by je snad pravda ranila.

Večer, kdy se Tom vrátil, spálili v táboráku kaisera. Tom o válce vůbec nemluvil, neříkal nic o Němcích, plynu, tancích a zákopech – když už se k nim o tom všem něco doneslo. Tom prostě pořád jen mlčel. Ne vždy pocity jednoho člověka odpovídají všemu, co život obnáší. Někdy neodpovídají skoro ničemu. Tom jenom hleděl do plamenů.

 

Šťastný člověk nemá minulost, zatímco nešťastný nemá nic jiného. Ve stáří Dorrigo Evans nikdy nevěděl, jestli něco někde četl nebo je to výplod jeho fantazie. Vymyslel si to a pomíchal a nakonec rozbil na kousky. Neomylně to rozbil. Z kamene štěrk, pak prach a bláto a zase kámen, tak to na světě chodí, což bylo rčení jeho matky, když po ní chtěl zdůvodnit a vysvětlit, proč je svět právě takový nebo jinačí. Svět prostě je, říkávala. Jenom je, chlapče. Snažil se ze skály vylomit kámen na pevnost ve své hře, ale ještě větší kámen mu spadl na palec a pod nehtem se mu udělala velká krvavá štěnice, ve které mu bolestivě cukalo.

Matka Dorriga vysadila na kuchyňský stůl, kde bylo pod lampou nejlepší světlo. Vyhnula se divnému pohledu Jackieho Maguirea a zdvihla palec svého syna na světlo. Jackie Maguire mezi vzlyky něco říkal. Předchozí týden nasedla jeho žena s nejmladším dítětem do vlaku do Launcestonu a už se nevrátila.

Dorrigova matka popadla ostrý nůž. Na jeho ostří byl ztuhlý skopový lůj. Vložila špičku nože do uhlíků v kuchyňských kamnech. Zakouřilo se z toho a kuchyní zavanulo spálené skopové. Zase nůž vytáhla – na špičce rozpálené doruda se leskl žhavý bílý popel. Dorriga pohled na nůž fascinoval a zároveň děsil.

Pořádně drž, nařídila mu a popadla ho za ruku tak silně, že se až lekl.

Jackie Maguire vykládal, jak se vydal poštovním vlakem do Launcestonu a hledal ji, ale nikde nebyla. Dorrigo Evans přihlížel, jak se doruda rozžhavená špička nože dotkla jeho nehtu; začalo to kouřit – máma mu do nehtu vypálila díru. Slyšel, jak Jackie Maguire říká:

Vytratila se z povrchu země, paní Evansová.

Kouř vystřídal menší výron tmavé krve z jeho palce; bolavá štěnice a děs z rozpáleného kuchyňského nože rázem byly tytam.

Tak padej, chlapče, řekla matka Dorrigovi a postrčila ho ze stolu. Zmizni.

Vytratila se! řekl Jackie Maguire.

Odehrálo se to v době, kdy byl svět nesmírný a ostrov Tasmánie byl pořád ještě celým tím světem. Z mnoha odlehlých a zapomenutých míst byl málokterý zapadákov až tak odlehlý a zapomenutý jako Cleveland, vesnice o přibližně čtyřiceti obyvatelích, kde bydlel Dorrigo. Původně to byla osada na převýchovu trestanců, na kterou dopadly zlé časy a zapomnělo se na ni. Teď přežívala coby železniční zastávka: několik rozpadajících se georgiánských domků a sem tam dřevěná chata s přední verandou, útočiště pro ty, kteří celé století přežili
v hrozných podmínkách vyhnanství.

Hned za domky byl les tvořený pokroucenými eukalypty a akáciemi, které ve vichru máchaly větvemi a divoce tancovaly. V létě panovala vedra a život byl hrozný, a v zimě to tam bylo už úplně příšerné. Na elektřinu a rozhlas se teprve čekalo, a kdyby nebyly dvacáté roky dvacátého století, tak klidně mohla být osmdesátá nebo i padesátá léta století devatenáctého.

Po mnoha letech pak Tom – který určitě neměl sklon k alegorii, ale možná mu blízkost smrti a související děs ze stárnutí vnukly, že veškeré žití je jen takové podobenství a nic skutečného vlastně neexistuje (tedy Dorrigo si to tehdy tak vysvětloval) – Cleveland charakterizoval coby dlouhý podzim umírajícího světa.

Jejich otec na železnici pracoval jako údržbář, takže rodina bydlela hned u trati v dřevěném domku Tasmánských státních drah. Když v létě došla voda, nosili vědra od nádrže pro parní lokomotivy. Spali pod kožkami possumů lapených do ok. Jedli hlavně králíky, kteří se chytili do pastí, ulovené klokany, brambory, co si sami vypěstovali, a domácí chleba.

Otec v devadesátých letech devatenáctého století přežil krizi a na vlastní oči viděl v ulicích Hobartu umírat lidi hlady; teď vůbec nechápal, že na něj sedlo až takové štěstí a skončil v naprostém pracovním ráji. V méně veselých dobách taky říkával: Žiješ jako pes a jako pes taky chcípneš.

Dorrigo Jackieho Maguirea znal z prázdnin, kdy občas z Clevelandu jezdil k Tomovi na voze Joea Pikea, tedy svezl se s ním k odbočce do Fingalova údolí. Stará tažná klisna – Joe jí láskyplně říkal Gracie – zdatně klusala. S Dorrigem to natřásalo a představoval si, že je podobně pokroucený jako větve eukalyptů, které se nad ním roztahovaly a míhaly se na nekonečné modré obloze. Cítil vlhkou kůru a usychající listí, díval se na hejna zelenočervených papoušků lori, kteří křičeli v korunách stromů. Vychutnával si zpěv modropláštníků a medosavek a melodické hlasy pištců, které ještě víc vynikaly díky jednotvárnému klapotu Graciiných kopyt a vrzání a cinkotu všeho na povozu: kožených postraňků, řetězů a dřevěných ojí, celý ten pohybující se mikrosvět, který se mu vracel ve snech.

Jeli po staré cestě pro koňské povozy a kolem hostince, který zkrachoval po nástupu železnice; teď to byla polorozpadlá barabizna obývaná několika chudými rodinami, například i rodinou Jackieho Maguirea. Co pár dnů oznamoval oblak zvířeného prachu příjezd automobilu; to se pak děti vynořily z buše a hostince a pelášily za hlučným mrakem, dokud jim nehořely plíce a neztěžkly nohy.

Na odbočce do Fingalova údolí Dorrigo Evans seskočil, mávl na Joea a Gracii a vyrazil do Llevellynu, městečka, které se vyznačovalo hlavně tím, že bylo ještě menší než Cleveland.

Z Llevellynu se vydal přes pastviny na severovýchod; orientoval se podle zasněženého masivu Ben Lomond a buší pokračoval ke sněhu za horou, kde Tom vždycky dva týdny kladl oka na possumy a pak měl týden volno. K Tomovi dorazil někdy odpoledne – přebýval pod hřebenem, v jeskyňce chráněné převisem.

Bylo to tam ještě o něco menší než jejich přistavěná kuchyň, ale v nejvyšším místě se mohl Tom se skloněnou hlavou postavit. Na obou koncích se prostor zužoval do tvaru vajíčka. Nad vchodem byl ten převis, takže před jeskyní mohl celou noc hořet oheň, a uvnitř bylo teplo.

Někdy se k Tomovi, kterému už bylo přes dvacet, přidal i Jackie Maguire. Tom měl pěkný hlas a večer obvykle zpíval. Při ohni pak Dorrigo předčítal ze starých Věstníků a Smithových týdeníků, které tvořily knihovničku těch dvou traperů: Jackie Maguire číst neuměl, a Tom tvrdil, že umí. Bavily je sloupky nazvané Poradna tety Rose a balady z buše, které považovali za chytré. Časem se Dorrigo díky těm dvěma nazpaměť učil úplně jiné básně – z knihy Anglický Parnas, kterou měli ve škole. Nejvíc si oblíbil Tennysonova Odyssea.

Oheň nasvěcoval usmívajícího se Jackieho Maguirea; zářil jako čerstvě vyklopený švestkový nákyp a obvykle pronesl: Prostě stará škola! Slova starých mistrů drží pevněji, než když se v měděném oku uškrtí králík!

Dorrigo Tomovi neřekl, co viděl týden před tím, než paní Maguireová zmizela: jeho bratr jí sahal pod sukni a ona – tmavá žena exotického zevnějšku, drobná a od pohledu náruživá – se opírala o kurník za hostincem. Tom byl obličejem zabořený do jejího krku. Bylo mu jasné, že ji líbá.

Po mnoho let Dorrigo na paní Maguireovou dost často myslel. Nikdy nevěděl, jak se vlastně jmenuje, její jméno bylo něco jako jídlo každý den vysmívané v zajateckých táborech: bylo tam i nebylo, tlačilo mu na lebku, věc, která vždycky zmizela ve chvíli, kdy se po ní natáhl. A po čase na ni myslel méně, a později už si na ni nevzpomněl vůbec.

Související