Alison Popeová se zastavila nad schodištěm. Do patnáctých narozenin jí v tu chvíli zbývaly pouhé tři dny.

Řekněme, že to schodiště bylo mramorové. Řekněme, že sešla dolů a všechny obličeje se obrátily k ní. Kdepak je {vyvolený}? Už se blíží, mírně se uklonil a zvolal: Jak se jen do tak malého stvoření vměstná tolik půvabu? Ajaj. On řekl malého stvoření? A jen tam tak stál? Se širokou princovskou tváří zcela bez výrazu? Chudáček! Pardon, ten ani náhodou, propadák, v žádném případě nebyl {vyvolený}.

A co třeba tamhleten kluk, co stojí za ním u domácího kina? S tlustým, dřevorubeckým krkem, a přesto jemnými plnými rty? Ten, co jí položil dlaň na bedra a zašeptal: Hrozně mě mrzí, že musíš poslouchat takové věci. Pojď, stoupneme si tady na měsíc. Tedy, do měsíce. Do světla měsíce.

Vážně řekl Pojď, stoupneme si na měsíc? Jestli ano, musela by reagovat, {povytažené obočí}. A kdyby nepřišla žádná uštěpačná poznámka, tak říct: Ehm, na to tedy zrovna nejsem oblečená, na měsíci je přece pěkná kosa, nebo ne?

No tak, chlapci, nemůže po tom mramorovém schodišti přece v duchu elegantně plout donekonečna! Ta rozkošná bělovlasá dáma s korunkou na to: Pročpak ti takzvaní princové nutí to děvčátko do omrzení přešlapovat na místě? Navíc měla večer recitál a potřebovala si ze sušičky donést punčocháče.

Klatě! Jeden zničehonic zjistil, že pořád stojí nad schody.

Kniha

George Saunders: Desátého prosince

(Ukázka je z povídky Vítězné kolečko)

2015, Plus, přeložil Petr Eliáš, 240 stran, 299 korun

Udělej tu věc, jak pozadu s rukou na zábradlí seskáčeš po jednom ze schodů, což v poslední době šlo čím dál víc ztuha, poněvadž tu někomu den ode dne rostly nohy nebo co.

Pas de chat, pas de chat.

Changement, changement.

Přeskoč přes tenkou kovovou věcičku, která dělí dlaždice v chodbě od koberce v obýváku.

Pukrle před zrcadlem u dveří.

Dělej, mami, pojď už. Nechceme přece, aby si na nás paní učitelka Callowová počíhala a zase nás zpucovala.

Ale paní učitelku Callowovou měla ve skutečnosti moc ráda, byla tak přísná! A taky měla ráda spolužačky ze třídy. A z celé školy. Všichni byli strašlivě milí. A taky kluky ze školy. A taky učitele ze školy. Všichni dělali, co mohli. Měla vlastně ráda celé město. Toho rozkošného prodavače, co postřikuje salát! Sestru Carol s velkým majestátním zadkem! Obtloustlého listonoše, co mává naditými obálkami! Dřív tohle město prý bývalo průmyslové. To musel být blázinec! A co to vůbec znamená?

Měla taky ráda jejich dům. Na druhém břehu potoka stál ruský kostel. Jak etnické! Ta cibulovitá kupole se jí tyčila za oknem už od dob balonku s medvídkem Pú. Měla taky ráda ulici Gladsong Drive. Každý dům tu byl jako Corona del Mar. Bylo to úžasné! Když měl člověk kamaráda na Gladsong Drive, hned věděl, co kde doma mají.

Jeté, jeté, rond de jambe.

Pas de bourrée.

Z dobrého rozmaru uděláš kotrmelec, dáš pusu mámě s tátou na fotce z Penney’s, je pravěká, to jsi byla ještě takovéhle rozkošňátko {pusa}, ve vlasech mašli větší než celý svět kolem.

Někdy když byla takhle spokojená, představovala si kolouška, jak se chvěje kdesi v lese.

Kdepak máš maminku, maličkej?

Nevím, odpověděl kolouch hlasem její mladší sestry Beccy.

Ty se bojíš? zeptala se. Nemáš hlad? Nechceš, abych tě objala?

Tak jo, řekl koloušek.

Zničehonic se vynořil lovec a táhl kolouškovu mámu za parohy. Vnitřnosti měla docela vyvržené. Páni, to byla krása! Zakryla kolouškovi oči a pustila se do lovce: Copak nemáte nic lepšího na práci než tomuhle nebožátku zabít maminku? Vypadáte jako docela milý pán.

Maminku někdo zabil? zeptalo se mládě sestřiččiným hlasem.

Kdepak, opáčila. Tamhle pán je zrovna na odchodu.

Lovec, unešený její krásou, si pošoupl nebo smekl čepici, klekl na jedno koleno a řekl: Kdybych té lani mohl vdechnout život, udělal bych to v naději, že byste mohla ve prospěch mého stárnoucího čela postrádat jeden něžný polibek.

Jděte, řekla. Jako pokání ji však nesmíte sníst. Položte ji do lůžka z trojlístků a kolem ní rozsypte růže. A uložte sboru, aby něžně pěl na znamení jejího zlého konce.

Koho má kam položit? zajímal se koloušek.

Nikoho, odvětila. Toho si nevšímej. A přestaň se pořád vyptávat.

Pas de chat, pas de chat.

Changement, changement.

Ucítila naději, že na ni {vyvolený} zdálky pokyne. Místní kluci v sobě měli jisté je ne sais quoi, jež po pravdě neměla très v lásce, jako například: pojmenovali si svoje kulky. Jednou je slyšela! A nejradši by pracovali pro CountyPower, protože tam měli skvělé pracovní košile a dostávali je zadarmo.

Takže bobek na místní kluky. A extra bobek na Matta Dreye, kluka s největší kušnou v kraji. Líbat se s ním včera večer na shromáždění před zápasem bylo jako dostat pusu od průjezdu. Děsivé! Líbat se s Mattem bylo, jako kdyby se na vás zčistajasna zřítila kráva ve svetru, která nebere ne jako odpověď, a tu její obrovitou kravskou hlavu zaplaví chemikálie, v nichž se utopí i poslední pozůstatky rozumu, které Matt ještě měl.

Ráda měla věci pod kontrolou. Ovládala své tělo i svou mysl. Myšlenky, kariéru, budoucnost.

Tak to měla ráda.

Budiž tedy.

Dáme si malou svačinku.

Un petit repas.

Byla něčím výjimečná? Připadala si tak? Probůh, jak to má vědět? Světově dějiny byly plné lidí, o nichž by se to dalo říct spíš. Helen Kellerová byla úžasná, matka Tereza byla fantastická, paní Rooseveltová byla veskrze čiperná, přestože její manžel byl na vozíčku, a navíc byla lesba, usmívala se velkými zuby dlouho předtím, než byla taková věc jako homosexuální první dáma vůbec myslitelná. Ona, tedy Alison, nemohla ani doufat, že by těmto dámám byla vážnou konkurencí. Tedy aspoň zatím!

Tolik toho neuměla! Jako třeba vyměnit olej. Anebo zkontrolovat hladinu oleje. Otevřít kapotu. Upéct brownies. To bylo vlastně docela trapné, je přece holka a vůbec. A co je to taková hypotéka? To člověk dostane k domu? Když kojíte, musíte to mléko nějak vytlačovat?

Klatě! Komu patřila ta bledá postava klusající po Gladsong Drive? Kyleu Bootovi, nejbledšímu klukovi v zemi? Pořád ještě navlečenému v těch divných běžeckých šortkách?

Chudák. Vypadal jako kostra s dekou na hlavě. Ty jeho běžecké kraťasy byly snad z dob Charlieho andílků nebo quoi. Jak mohl tak dobře běhat, když na první pohled neměl vůbec žádné svaly? Každý den takhle běhal domů, bez trička a s batohem, a už někde u Fungů mačkal dálkové ovládání, a aniž zpomalil krok, zaplul do garáže.

Člověk by toho nebohého mamlasa skoro obdivoval.

Vyrostli spolu, dvě škvrňata na společném pískovišti dole u potoka. Nekoupali se spolu náhodou, když byli malí, nebo neprováděli nějakou podobnou pitomost? Doufala, že se to nikdy neprovalí. Pokud totiž šlo o kamarády, na Kylea zbyl jen Feddy Slavko, který chodil v pekelném záklonu a každou chvíli si vyšťoural něco ze zubů, řecky oznámil, co to vylovil, a pak svůj úlovek snědl. Rodiče Kyleovi nedovolili vůbec nic. Když hrozilo, že ve filmu promítaném na hodině světových kultur budou vidět prsa, musel jít domů dřív. Všechno, co měl v krabičce k obědu, bylo pečlivě popsané.

Pas de bourrée.

A pukrle.

Nasypeš něco sýrových křupek do staromódního udělátka od Tupperware s několika mističkami.

Díky, mami, díky, tati. Vaše kuchyň je bezva.

Zaštěrcháš udělátkem od Tupperware, jako když rýžuješ zlato, a pak jakoby nabídneš imaginárním chudákům, kteří se kolem tebe shlukli.

Nabídněte si, prosím. Mohla bych pro vás udělat ještě něco, přátelé?

Už jsi udělala dost, Alison, nám stačí, že ses uráčila k nám promluvit.

To není vůbec pravda! Copak nechápete, že všichni lidé si zaslouží úctu? Každý z nás je duha.

Ehm, vážně? Jen se podívejte na ten velký otevřený bolák na mých nebohých svraštělých slabinách.

Počkejte, přinesu vám vazelínu.

To by mě moc potěšilo. Je to k nevydržení.

Ale pokud jde o tu myšlenku s duhou, té věřila. Lidé byli úžasní, máma byla skvělá, táta byl báječný, učitelé dřeli a měli vlastní děti, někteří se dokonce rozváděli, jako třeba paní učitelka Deesová, ale stejně si na své žáky našli čas. Na paní Deesové ji nejvíc fascinovalo, že i když ji manžel podváděl s majitelkou bowlingové dráhy, stejně přednášela etiku jako nikdo jiný a kladla dotazy jako: Může dobrota zvítězit? Anebo si s dobrým člověkem každý vytře zadek, protože zlí lidé jsou mnohem bezohlednější? To poslední nejspíš patřilo té ženské od kuželek. Ne, ale vážně! Je život sranda, nebo hrůza? Jsou lidi dobří, nebo zlí? Na jedné straně video, na němž parním válcem přejížděli vyzáblá bledá těla a otylé Němky přihlížely a žvýkaly u toho žvýkačku. Na druhé straně venkované, i když třeba měli statek na kopci, dlouho do noci plnili pytle pískem.

Vytáhla si tu slámku, podle níž jsou lidé dobří a život je sranda, a paní učitelka Deesová se na ni lítostivě dívala, když jí vykládala své názory: Chceš-li konat dobro, musíš se k tomu rozhodnout. Musíš být statečný. Musíš se postavit za to, co je správné. Nato si konečně paní učitelka Deesová tak nějak povzdechla. Což nevadilo. Koneckonců si prožila svoje. Jenže co je zajímavé, stejně si v životě dokázala najít kus srandy a v lidech pořád viděla něco dobrého, protože proč jinak někdy zůstávat vzhůru tak pozdě do noci, když pak člověk přijde unavený, halenku naruby, protože sis ji v ranní tmě navlékla špatně, ty jedno zlatíčko zmatené?

Ozvalo se zaklepání na dveře. Na zadní dveře. Zajímavé. Kdo by to mohl být? Otec Dmitri odnaproti? Kurýr z UPS? Nebo z FedExu? Nese un petit šek pour Papa?

Jeté, jeté, rond de jambe.

Pas de bourrée.

Otevřela dveře a –

Před ní stál muž, kterého neznala. Docela pořízek, na sobě vestu, jako nosí plynaři.

Cosi jí napovídalo, aby couvla a zabouchla dveře. Jenže jí to připadalo nevychované.

A tak zůstala stát jako zařezaná a předvedla {zdvižené obočí}, čímž naznačila: Co byste si přál?

Související