Rita Gombrowiczová
V případě požáru

O existenci Kronosu jsem se dozvěděla v roce 1966, přesné datum si už nepamatuji. Vešla jsem do Witoldovy pracovny, tak jak jsem to občas dělávala, když nechal otevřené dveře. Seděl zrovna u stolu a řekl mi něco v tom smyslu: „Vidíš, právě píšu intimní deník, občas si zapisuju soukromé věci.“

Všimla jsem si, že nepsal na obyčejný bílý papír, ale na už zažloutlé listy poměrně velkého formátu; vypadalo to jako otevřená kniha, která byla sestavena z jednotlivých listů. Připadalo mi přirozené, že si Witold dělá poznámky, protože v té době psal pro „Kulturu“ Fragmenty z deníku. Necítila jsem tehdy nějakou zvláštní zvědavost. Nestarala jsem se o jeho psaní, polsky jsem nemluvila ani nečetla.

Podruhé jsem se s Kronosem setkala v létě roku 1968. Gombrowicz, unavený, nemocný, zahlcený administrativní prací, která pro něj byla čím dál náročnější, mě požádal o pomoc, a tak mě zasvětil do svých „věcí“. Naučil mě, jak je třeba číst vydavatelské smlouvy, jak odpovídat na dopisy. Ukázal mi pořadače, které obsahovaly korespondenci a několik rukopisů. Ukázal na jeden z nich, aniž by ho otevřel, a řekl: „Pokud vypukne požár, vezmi Kronos a smlouvy a utíkej co nejrychleji, jak jen to jde!“

Kniha

Witold Gombrowicz

Kronos

2015, TORST, přeložil Petr Vidlák, 412 stran, 499 korun

To byl ten jeho intimní deník, který pojmenoval Kronos. V okamžiku Gombrowiczovy smrti, v červenci 1969, když jsem se stala jeho jediným dědicem, jsem měla jen jednu instrukci: z celého archivu zachránit před ohněm hlavně tento rukopis.

Pochopila jsem, že Kronos byl pro něj to nejcennější, co měl. Stal se středobodem mého života jako jakási tajemná inspirující síla. Mnoho let jsem shromažďovala svědectví lidí, dokud byl ještě čas nalézt dokumenty objasňující tyto soukromé záznamy.

Na začátku roku 1970, šest měsíců po Witoldově smrti, jsem se usadila v Itálii, v sousedství Marie a Bohdana Paczowských, našich nejbližších přátel, kteří mi v tomto těžkém období pomáhali se všemi polskými záležitostmi. Autem jsem přivezla celý archiv a v něm i Kronos. Vše se vešlo do dvou kufrů.

Pustily jsme se s Marií do práce. Prohlížely jsme si obsah pořadačů a Marie mi to nejdůležitější překládala. Tak jsme poprvé otevřely poznámky, které byly uloženy ve světle alové papírové složce, na níž bylo Witoldovou rukou velkými písmeny napsáno: KRONOS. Byly tam jeho hezkým, pravidelným písmem popsané listy papíru Banco Polaco. Otáčela jsem velké zažloutlé listy. Dívala jsem se, jak ubíhá jeho život rok za rokem. Bylo to vzrušující. Hádanka. Poklad.

Za nějakou dobu jsme s Marií začaly ty popsané listy překládat do francouzštiny, systematicky, jeden za druhým. Rukopis jsem v jednom vyhotovení okopírovala ve stejném formátu. Originál jsem uložila do sejfu v nedaleké bance. Během naší práce brala Marie další listy a diktovala mi překlad, slovo od slova, často zachovávala i polské gramatické konstrukce.

Marie ještě tehdy neuměla perfektně francouzsky, měla však neobyčejnou intuici, pokud jde o čtení Witoldova písma. Červeně a tence podtrhávala slova, která jsme nedokázaly rozluštit. Poznámky jsem dělala ve francouzštině, nanečisto. Pak jsem všechno přepisovala na stroji. V Kronosu jsou některá příjmení a slova zapsaná zkratkami. Rozluštěná příjmení jsem zapisovala do závorek, přidávala jsem k nim i vysvětlení.

První francouzskou verzi přečteného textu jsme dokončily v roce 1972. Později jsem ji ještě doplnila informacemi, které mi sdělil Gustaw Kotkowski, Alejandro Rússovich a Wojciech Karpiński. Po celá léta jsem doplňovala poznámky svými vlastními objevy. Postupně jsem text opravovala a znova přepisovala na svém malém přenosném psacím stroji Olivetti.

Podle mě Gombrowicz začal Kronos psát někdy na přelomu let 1952 a 1953. Od tohoto roku Gombrowicz zrekonstruoval minulost až do roku svého narození, a dokonce početí. Abych nalezla okamžik, ve kterém se objevila myšlenka psát soukromý deník – a všechny její okolnosti – soustředila jsem se na korespondenci s jeho polským vydavatelem, Jerzym Giedroycem, a pochopitelně i na Kronos.

V dubnu roku 1952, během prázdnin v Salsipuedes, čte Gombrowicz Deník André Gidea. Po návratu do Buenos Aires píše svůj deník ze Salsipuedes; první nástin Fragmentu z deníku byl o několik měsíců později zveřejněn v „Kultuře“.

Šestého srpna 1952 Witold píše Giedroycovi dopis svědčící o tom, že důkladně promyslel způsob nakládání s vlastním Deníkem: „Právě píšu něco jako deník [...], umožnil mi odhalit možnosti soukromě veřejného deníku.“

Giedroyc mu 11. srpna odepsal, aniž by počkal na text: „Myšlenka deníku je velmi dobrá. Je to pro Vás ideální forma.“

Witold byl povzbuzen nadšením svého vydavatele. Našel řešení: protože v emigračním časopise nemůže psát o všem, bude současně psát i deník druhý, soukromý. Potvrzuje to Úvodní slovo k prvnímu vydání Deníku v Literárním institutu v Paříži v roce 1957, ale o tom později.

Udivující je, že Kronos byl vytvořen a sepsán v měsíčním rytmu „Kultury“. Je to tajný, soukromý dodatek k Deníku. Podle mě oba vznikaly současně, avšak ve dvou různých rovinách.

V říjnu 1952 Gombrowicz zapisuje do Kronosu: „Nowiński mi brání psát v Bance.“ Trans-Atlantik už byl tehdy dokončený. Žádné jiné dílo v té době nevznikalo. Co tedy Gombrowicz psal na bankovním papíru, když ne Deník či – což je pravděpodobnější – Kronos?

Tyto domněnky potvrzují i další argumenty. Za prvé, Gombrowicz zapsal rok 1953 v levém horním rohu nad rokem 1939. Což dokazuje, že psal nebo znova četl tuto stranu v roce 1953. Bylo potřeba hodně času a velkého úsilí, aby si přehrál čtyřicet osm let života. Potřeboval k tomu bezpochyby spoustu měsíců. Za druhé, v roce 1953 se Gombrowicz poprvé věnuje poznámkám, které se týkají jednoho roku, na více stranách, jako by je pořizoval průběžně. Od té doby věnoval dvě strany každému roku během následujících deseti let, až do konce roku 1962. Pouze rok 1955 obsahuje strany tři, byl to totiž rok výjimečný: v tomto roce Witold odešel z Banco Polaco a došlo k Perónovu pádu.

Když se podíváme na rok 1952, který je zapsaný na jedné straně, najdeme tam několik prázdných míst. Čím více postupujeme v čase dozadu, tím méně je textu. Je možné, že Gombrowicz začal Kronos psát ke konci roku 1952, protože jak by si mohl pamatovat přesná data odesílání dopisů nebo hádky s Nowińským v tomto období, kdyby začal psát poznámky například v roce 1954, nebo dokonce až na konci roku 1953? A kdyby začal psát v roce 1955, mohl by si tak přesně vzpomenout na tolik událostí z roku 1953 nebo roku 1954, jestliže jsou tato léta uzavřena na dvou stranách bez jakéhokoli výpadku paměti? To je důvod, proč si myslím, že geneze Kronosu začíná na konci roku 1952 nebo na začátku roku 1953.

Po Marii a mně četl Kronos jako první Gustaw Kotkowski, Gombrowiczův bratranec. Došlo k tomu během jednoho z jeho pobytů v Miláně v roce 1971. Gustaw byl už od dětství velmi připoutaný k Witoldovi a tak to zůstalo, patřil k několika málo lidem, kteří mu byli blízcí, pravidelně ho navštěvoval až do posledních dnů jeho života ve Vence. V roce 1941 se Kotkowski připojil ke Gombrowiczovi v Buenos Aires, kde žil až do své smrti v roce 1978. To Witold přivedl Gustawa do Argentiny, psal mu do New Yorku, kde se ocitl během války, že se mu mezi místní aristokracií žije velmi dobře.

Gustaw byl jeho alter ego, znal tajemství svého bratrance, avšak byl stejně diskrétní jako on. Velmi jsem si vážila Gustawovy pomoci při četbě zápisků týkajících se polských a argentinských let. Doprovázel mě i během mého prvního pobytu v Argentině v dubnu 1973 a byl mou neocenitelnou oporou v době, kdy jsem připravovala knihu o Gombrowiczovi. Stal se průvodcem po Witoldově minulosti, jmenoval lidi, které bylo třeba najít, hlavně Alejandra Rússoviche, hlavního dešifranta argentinských let.

Mé dvě knihy Gombrowicz v Argentině a Gombrowicz v Evropě, které vyšly ve Francii v letech 1984 a 1988, a později i v Polsku, vychází z Kronosu. Šla jsem po stopách lidí, o kterých Gombrowicz píše, chtěla jsem dát jeho čtenářům, a hlavně Polákům, kteří v dobách komunismu nemohli svobodně cestovat, maximum informací o Witoldově životě obsažených v Kronosu. Obzvláště let týkajících se Argentiny, neboť ty byly známy pouze díky v té době samizdatovému Deníku.

Poprosila jsem rodinného přítele, Christiana Lepretta (další zasvěcený), aby vyfotografoval fragmenty Kronosu, jejichž faksimile jsem umístila v obou mých knihách. Chtěla jsem tímto způsobem dát signál čtenářům, že existují Gombrowiczovy soukromé poznámky. Stejně jako to udělal i on v Deníku. Nejprve když na začátku roku 1958 popisoval svou „vzrůstající citlivost na kalendář. Data. Výročí. Období.“ A doslovnějším způsobem v roce 1963, při zahájení Deníku Paříž – Berlín, kde nezmínil název, ale přímo o Kronosu napsal: „V jednom mém kufru v kabině byla jistá aktovka a v té aktovce byly zežloutlé papíry s chronologickým zápisem mých zážitků, měsíc po měsíci – podívejme se například, co se se mnou dělo přesně před deseti lety, v dubnu 1953“ (Deník, str. 550). A doslovně citoval příslušný úryvek, vynechal jen podrobnosti týkající se sexuálního života.

Nevěděla jsem tehdy, že existuje ještě jiný polský text, který Gombrowicz napsal v roce 1957. Dozvěděla jsem se o něm o mnoho let později, už po pádu komunismu. Jde o Úvodní slovo k prvnímu polskému vydání knižního Deníku 1953–1956 (Literární institut v Paříži), které bylo později připojováno ke všem dalším polským vydáním Literárního vydavatelství v Paříži. Nevím, proč je opomenuli ve francouzském vydání (a v jiných cizojazyčných vydáních), které měl přece Gombrowicz u sebe ve Vence.

Jde zhruba o deset řádků předcházejících hlavnímu textu. Můžeme si tam přečíst následující věty: „Ještě mi doma něco zbylo, ale ten zbytek – velice soukromý – jsem sem raději nezařadil. Nechci se dostat do potíží. Možná jednou... Později.“ (Deník, str. 13). Jeho rozhodnutí informovat o existenci Kronosu už v prvním vydání Deníku, a zároveň ho nepublikovat, může zahraničnímu čtenáři připadat nepochopitelné. Proč vůbec mluví o existenci textu, když ho nechce zveřejnit?

Gombrowicz pochopitelně v komunistických dobách nemohl uveřejnit intimní deník, ale podle mě zmínka o existenci Kronosu je především důkazem, že považoval onen „velice soukromý rukopis“ za skrytou osobní část Deníku, kterou si budeme moci někdy přečíst jako jeho konečné doplnění. „Možná jednou... Později.“ Kdy?

 

Na pomoc přišly Dějiny. Berlínská zeď padla 9. listopadu 1989. Byl to výjimečný okamžik pro zakázanou tvorbu, včetně Gombrowiczovy. Polsko se stalo svobodnou zemí a de nitivně převzalo roli pařížské „Kultury“, která téměř čtyřicet let zajišťovala přežití polské literatury a bez které by Deník určitě nebyl. Bylo zapotřebí určit plán vydání Gombrowicze: úplný Deník, nezveřejněné texty, korespondence, bylo třeba začít připravovat kritické vydání. Realizace tohoto rozsáhlého projektu se ujalo Wydawnictwo Literackie. Bylo třeba postupovat podle určeného pořadí, protože polská vydání sloužila jako vzor pro překlady na celém světě.

Situace Gombrowiczovy tvorby v roce 1989 byla nejasná. Pořád ještě byl, jak sám říkal, „napůl smaženým biftekem“. Byl uznávaný, ale hlavně jako dramatik. Jeho divadelní hry se inscenovaly v největších západoevropských divadlech, avšak ve většině zemí, kromě Německa, Holandska a Francie, byla populární jen část jeho tvorby, a dílem nejméně známým a nejméně vydávaným byl právě Deník. Ve Spojených státech se objevilo několik jeho vydání, ale často to byly překlady z francouzštiny. Měly jen málo čtenářů.

Země východní Evropy, kde byl Gombrowicz zakázaný, se obtížně vypořádávaly s komunismem, a přesto právě tam se ukrýval hlavní čtenářský potenciál. Jako člověk zodpovědný za jeho tvorbu jsem nemohla dovolit publikaci Kronosu, dokud Deník nezískal místo, které mu patří – alespoň v nejdůležitějších jazycích. Můžeme číst Deník bez Kronosu, ale naopak to nejde. Dokonce i ve Francii, která přijímala Gombrowicze tak dobře a kde se poprvé proslavil, byl Deník vydáván po částech, v pěti svazcích a různými vydavateli. Jak je v takové situaci možné uchopit jednotu díla a dát mu jeho rozměr? Jak bojovat s předsudky, že Deník je typickým dílem polského emigranta?

Deník nakonec zvítězil, ale stalo se to velmi pomalu. Nebylo zapotřebí spěchat, nýbrž bdít nad mezinárodním přijetím Gombrowiczovy tvorby.

Po roce 2000 jsem náhodně objevila Úvodní slovo k polskému vydání z roku 1957: „Možná jednou... Později.“ Nebyla to konkrétní instrukce, kterou jsem tak moc potřebovala v okamžiku Witoldovy smrti, ale dodala mi sílu. Jako mezní datum, nepřekročitelné, bez ohledu na historické okolnosti, jsem si určila den vypršení platnosti autorských práv, což je všeobecně uznávaná praxe při publikaci tohoto typu dokumentů: červenec 2019, padesát let po smrti autora. Ale když se v roce 1996 ukázalo, že v Evropě prodloužili čas platnosti práv k literárnímu dědictví na sedmdesát let, usoudila jsem, že je třeba Kronos vydat co nejrychleji, jak jen to bude možné.

V roce 2003, předcházejícím sté výročí Gombrowiczova narození, jsem se rozhodla rozloučit s rukopisem Kronosu. Mým původním záměrem bylo uložit ho v Beinecke Library na Univerzitě Yale ve Spojených státech, kde se od roku 1989 nachází Gombrowiczův archiv, vedle archivů jiných Poláků, včetně Czesława Miłosze. Vybrala jsem knihovnu Beinecke, abych chránila rukopis před politickou vřavou. Požádala jsem Wojciecha Karpińského, mého přítele a rádce, o pomoc s uskutečněním tohoto úkolu. Nehledě na to, že Kronos bude uložený v Beinecke, stále budu pečovat o jeho vydávání po celém světě. Mohla jsem ho proto v Polsku vydat kdykoli.

Na začátku března roku 2004 jsem odjela do Krakova na oslavy stého výročí Gombrowiczova narození, jež zorganizovaly Wydawnictwo Literackie a Jagellonská univerzita. Bylo to setkání, které by si on sám přál: humor, fantazie, vážnost a lehkost současně. Právě tehdy vanul silný vítr změn nad Polskem vstupujícím do Evropy. Polská mládež, která jej tak vřele přijala, jeho, Evropana, tvořila novou generaci nejenom svobodného Polska, ale i Evropy. Pomyslela jsem si, že rukopis patří Polsku, tak jako Chopinovo srdce. Byla to jeho země, a především pak jeho jazyk, v němž vytvořil své dílo.

Sté výročí narození oživilo v Polsku zájem o Gombrowiczovu tvorbu, vyšel úplný Deník v novém vydání a dva svazky korespondence. Byly zahájeny práce na kritickém vydání. Začal se překládat i v zahraničí, v zemích, ve kterých ho dosud neznali, v Číně, v Koreji. Vydavatelé ze Španělska, Spojených států a Norska oznamovali jednosvazková vydání Deníku. Mou idée fixe bylo chránit Kronos před přivlastněním nebo znehodnocením z politických nebo jiných důvodů. Chtěla jsem, aby sloužil především Gombrowiczovi, aby si přirozeným a klidným způsobem našel místo v jeho tvorbě. Bez zbytečného skandálu. Čekala jsem jen na vhodný okamžik.

Internet a globalizace měly vliv na zásadní změnu mentality. Pomyslela jsem si, že ten vhodný okamžik právě nastal. Že znalost Kronosu bude potřebná i během prací týkajících se kritického vydání Trans-Atlantiku a Deníku. Záleželo mi také na účasti při přípravách vydání, chtěla jsem pomoci vlastními výsledky již provedené práce.

Mezitím, nezávisle na tom, kde měl být rukopis uložen, zda v Polsku, nebo Beinecke Library, se objevily otázky: Musím už nyní zpřístupnit kompletní text, nebo s poznámkami na téma Gombrowiczova života se mnou ve Vence počkat až do mé smrti? Je třeba určit nějaké datum? Nebo vynechat příliš osobní části a pouze naznačit jejich opomenutí?

Váhala jsem, ale takové řešení mi připomínalo ponurá léta komunistické cenzury. Pokud bych zvolila některý z těchto přístupů (a měla jsem na to právo), Gombrowiczův život by zůstal nedopovězen. Avšak text Kronosu byl pro mne tak obnažující, že jsem nechtěla přistoupit k jeho zveřejnění. Nechtěla jsem být objektem studií. Špatně jsem snášela zredukování našeho života na pouhá fakta a nálady. Kam se vytratily naše štěstí a zážitky? Jeho pohled básníka?

Věděla jsem, že existuje mnoho svědectví, která je mohou ukázat ve správném světle. Mohla jsem také napsat vlastní pravdu. Pochopila jsem, že jsem se prostě ocitla v objektivu jeho studia sebe samého. Chtíc nechtíc jsem se stala součástí života spisovatele, součástí dějin literatury! I přes menší zlomyslnosti, podobné škrábnutí nehtem, které jsem vyčetla z poznámek, jsem sama sebe přinutila povznést se nad svou citlivost, musela jsem dospět. Pochopila jsem, že bez ohledu na to, jestli během mého života, nebo až potom – jeho slova tady zůstanou, jsou vytesaná do kamene. Že teď bude snadnější vysvětlit všechno, co bude možné vysvětlit. Radila jsem se s přáteli, snažila jsem se získat odstup. Přemýšlela jsem o čtenářích. Po těžkém vnitřním boji jsem dospěla k názoru, že musím zveřejnit všechno. 

Kronos je systematickým hledáním základů vlastního života. Gombrowicz pátral v paměti, jak daleko dokázal, aby odhalil svou minulost.

Hledal pravdu o sobě samém, aby ji použil při psaní Deníku. Zarazilo mě, jak v něm sám se sebou zacházel. Stejně jako v životě: s odstupem a nadhledem. Našla jsem v něm jeho vůli a disciplínu, aby se omezoval jen na fakta a pouze a jen na fakta. Prostě se snažil být co nejblíže realitě, bez zbytečného přikrášlování. Držel se na uzdě, kontroloval se. Neobelhával ani sám sebe, ani jiné. Byl poctivý. Jeho minulost byla taková, jakou mi ji vyprávěl, a taková, jakou jsem odhalila, když jsem o něm psala své knihy.

Kronos je však třeba chápat jako řadu přísně osobních vzájemně souvisejících bodů, které neposkytují přesné informace o skutečných rolích, jaké hráli v jeho životě určití lidé. Kronos také zodpověděl otázku Gombrowiczovy sexuality, která je v jeho tvorbě existenciálně důležitá. Vyrůstání mezi „gardou“ v dětství a „kuchyňské schody“ mládí umožňují lépe pochopit jeho bisexualitu, jejímž společným jmenovatelem je anonymní mládež „s bosýma nohama“.

Je jasné, proč mohl napsat, že nevěří v neerotickou filosofii. Jeho láska k mládí je výchozím bodem k vnímání koncepce ferdydurkického člověka. Witold, během války žijící v krajní chudobě, mi občas připomíná Jóba. Gombrowiczova síla tkví v tom, že zcela odhalil svou lidskou podstatu, se všemi vášněmi i prohrami.

Paříž, 31. ledna 2013

Související