Na počátku byla tečka. Přesněji barevný puntík. Mnohé složité a podivuhodné věci začínají prostě, tak jako brazilský animovaný film Chlapec a svět, který je nominovaný na Oscara a od minulého čtvrtka jej lze vidět v českých kinech.

Snímek skutečně začíná pouhou tečkou, z níž se během následujících osmdesáti minut rozvine propracovaný svět.

Podobenství rámované cestou malého chlapce za otcem do velkoměsta začíná v idylické venkovské náladě a vrací se k podstatě animovaného filmu, ke kresbě. Jeho tvůrce Alê Abreu se rozhodl ukázat, že i pomocí pastelek stále lze rozpohybovat celé vesmíry. A málokdy se vidí film, jehož výtvarná stránka by se tak úzce vázala s tématem.

Snímek se obejde beze slov, a jak malý hrdina opouští zeleň domova a blíží se do prostředí fantaskního velkoměsta, kresba je detailnější, objevují se i další animační techniky a malý i velký divák je zahlcen audiovizuálními vjemy.

Stále však je cítit ruční základ, stejně jako se typicky latinskoamerické rytmy neustále vracejí k jednoduché melodii flétny, kterou inspirovala skladba islandské skupiny Sigur Rós.

Dopravní prostředky mají podobu zvířat, chudinské favely připomínají místy karneval, jindy noční můru a vyprávění plyne ze scény do scény jako dlouhý, nikdy nekončící sen.

Čas od času se vynoří inspirace z hlubin filmových dějin jako třeba gag z vynikající grotesky Playtime od Jacquese Tatiho a celý snímek v sobě nese nevinnost dob, kdy ještě jednoduché metafory o zkaženém moderním světě působily dostatečně úderně.

Abreuův film v závěru trochu násilně ukazuje, jak temná "orlice industriální mašinerie" cupuje pestrobarevného "ptáka svobody". A objeví se rovněž dokumentaristická koláž reálných záběrů, upozorňující na ekologické katastrofy. Ale v Brazílii čelící prudkým změnám je přímost podobných alegorií pochopitelná.

Film se jako fraktálový obrazec vrací zpět k jediné tečce. Možná je to snímek občas příliš abstraktní pro malé diváky a příliš polopatický pro velké, ale jde o impozantní důkaz, že filmová řeč je univerzální.