Justin Quinn: Mezi vilami

Oblastní nemocnici dokončili před několika měsíci. Jeptiškám i lékařům se ještě občas povedlo na chodbách zabloudit a pokaždé se nakonec museli – hlasitě a jakoby žertem – zeptat kolegů na směr. Zvlášť jeptišky vypadaly, že pochybují, že nemocnice bude skutečně schopná provozu. Celé místo pro ně mělo nádech příliš ambiciózního experimentu, u něhož ani zdaleka není zaručen úspěch. Nijak by je nepřekvapilo, kdyby se musely po roce pokusů přesunout na menší kliniky. Nová nemocnice by postupně rezavěla, až by z ní nakonec zůstal jen vrak, jenž by se působivě tyčil na rozeklaných skaliscích západního pobřeží.

Architekt maximálně využil přirozeného světla, což byl na danou dobu neobvyklý postup: vysoká okna vpouštěla téměř marnotratnou spoustu jasu do všech nemocničních pokojů, a to od brzkého rána až do pozdního odpoledne; světlo dopadalo na pacienty ve zkosených úhlech. Leželi v řadách jeden vedle druhého a světlo jim ozařovalo nejen hlavy, ale i pokřivená připomenutí jejich těl, zakrytých tuhým a doběla vyžehleným plátnem. Půdorys budovy řezal světlo do překvapivých úhlů: náhle se vzadu v prádelně nebo v koupelně vynořil čtverec intenzivní záře a za minutu byl pryč. Světlo se odráželo od objemných bílých hábitů jeptišek a dodávalo jejich tvářím andělský vzhled; všichni kolem si ho uvědomovali, ale nikdo ho nezmínil. Jeptišky proplouvaly oddělením sice pokorně, avšak s jasným cílem. Přitahovaly na sebe pohledy pacientů jako spásné hvězdy: pokud jsou tu pacienti proto, aby se uzdravili a pokud jsou závislí právě na jejich milosti, bude ve shodě se sliby jejich řádu skutečně mocná.

Chlapci bylo sice teprve dvanáct, ale podle postele měl téměř výšku dospělého. Nemohl se hýbat. Nohu v sádře měl zvednutou – byla zavěšená na kladce a ukazovala do vzdáleného rohu místnosti.

Většinu dne zíral na strop. Ve chvíli, kdy obrátil hlavu na stranu, náhlý pohyb vyslal do jeho nohy prudkou bolest. Nečetl. Jeptišky dostaly od jeho otce instrukce, aby s ním nemluvily irsky. Anglicky nepromluvil od první třídy a teď se to v téhle veliké, čisté nemocnici styděl zkoušet. Radši nemluvil vůbec.

Balvan vyvrátil chlapci zídku přímo na holeň a zídka mu při pádu rozervala nohu a zlomila kost. Otec ho odvezl domů na dvoukoláku a složil na dřevěnou lavici sloužící jako postel, kde ležel několik dní s horečkou. Pamatoval si na doktora, jak se na něj přišel podívat a na cestu do nemocnice, ale nic víc. Jeho otci vynadal nejen doktor, ale i zaměstnanci nemocnice (to chlapec neslyšel). Bez antibiotik, která mu předepsali, by zemřel.

Postupně začínal rozlišovat noc a den a rozeznávat hlasy sester. Pokud na něj mluvily anglicky, rozuměl jim, ale odpovědět neuměl. Jedna sestra se nad ním slitovala a ujistila ho irsky, že je mimo nebezpečí. Už se nemusí bát. Poprosil ji o sklenici vody. Snil o ní celých předešlých pět hodin, ale bál se zeptat. Deoch uisce, kapku vody.

Třetí den umístili na postel vedle něj nového pacienta. Arthur zaslechl rozhovor, který s ním sestra vedla. Rádio bylo jediným místem, kde mohl takovou angličtinu slyšet. Byla delikátní jako jemné dámské prádlo. Rozhodl se, že toho muže tolik touží spatřit, že pohne krkem i za cenu bolesti. Muži bylo lehce přes dvacet. Byl štíhlý, ale silný. Jeho ruce vypadaly, že by zvládly víc práce. Rysy mužovy tváře Arthura překvapily – zdály se mu povědomé, jako by znal jeho bratrance. Jak mohl takový přízvuk vycházet z tak venkovského obličeje? Ležel za ním snad ještě jiný muž? Měl modré oči a pevný pohled. Jeho zrak klouzal po oddělení, posteli, sestřičce natřásající polštář a nakonec se zkoumavě zastavil na něm.

Arthur otočil hlavu znovu ke stropu příliš rychle a celým tělem mu až k noze projela ostrá bolest. Potlačil výkřik, ale uniklo mu syknutí. Nevěděl, jestli to muž zaslechl. Nebo ho stále pozoruje?

Sestřička odešla. Slyšel, jak si muž na posteli sedá. Potom bylo pár minut ticho.

„To sis udělal sám?“ zeptal se nakonec muž. „Zabořil ti do nohy zuby jeden z těch slavných connemarských krokodýlů?“

Arthur si byl téměř jistý, že rozuměl. Ten muž se na něj teď určitě dívá. Pozoroval strop ještě o něco soustředěněji.

„Nebo ti snad ukousl jazyk?“
Arthur se nepohnul.
„Nebo jsi snad, mladý muži, složil slib mlčení?“

Proč ho ten člověk nenechá na pokoji? Arthur cítil, jak se mu orosilo čelo a po spánku mu stéká úzký čůrek potu. Stěny byly tak hrozně bílé a hladké. Nikdy se mu odtud nepovede utéct.

Pak muž řekl „aha“, jako by si právě něco uvědomil. „Dáváš přednost irštině?“ zeptal se irsky. Artur bezděčně otočil hlavu. Tentokrát byla bolest tak silná, že se neudržel a vykřikl.

„Vypadá to, že na tom vážně nejsi moc dobře.“

Přestože Artur nyní mohl mluvit rodným jazykem, zjistil, že stále není schopen slova.

„Ale vidím, že máš dost odvahy. Ta ti pomůže se z toho dostat.“

Arthurovi se podařilo trochu přitakat očima. Mužův obličej byl vážný, ale v očích se zdál mít soucit a jiskřil v nich humor.

„Tohle místo, kde ses tak náhle ocitl, ti musí připadat dost podivné. Já jsem z Ardnabrayby, nebo alespoň můj rod. A co ty?“

Arthurovi se podařilo vypustit jen tlumené „Uachtar Ard“.

„Tam to dobře znám.“
¨

Přiblížila se k nim sestra. „Pane Boyle, chlapcův otec nás požádal, abychom mluvili na chlapce jen anglicky, tak bych byla ráda, kdybyste se podle toho řídil i vy.“

„Samozřejmě, sestro, chápu.“


Neodpověděla a odešla.


„Pane jo,“ řekl muž šeptem, už zase v irštině. „Zdá se, že seš tady jako ve vězení. Budeme muset naplánovat tvůj útěk hodně opatrně. Umíš udržet tajemství?“

Arthur přikývl.

„Dobrá. Tak od zítřka to uděláme takhle. Zatím dělej jakoby nic. A možná zkusíme i trochu angličtiny, abychom je zmátli. Cítíš se na to?“

Arthur zase přikývl.
„Hodnej kluk. Jak se vlastně jmenuješ?“


„Arthur,“ podařilo se mu ze sebe vypravit.
Ten člověk se tomu, na rozdíl od ostatních, vůbec nesmál.


„No to je opravdu ryzí jméno, Arthur. A navrch královské, i když to byl Angličan. Já jsem Declan. A teď jsme spojenci.“

***

Declan si byl jistý, že je v nemocnici zbytečně, nízká teplota během léta byla sotva důvodem k hospitalizaci. Byl unavenější než obvykle, ale přičítal to stresu ze závěrečných zkoušek z počátku června, po nichž hned následovala lékařská prohlídka kvůli státní službě. Hned nato odjel z Dublinu vlakem do Ardnabrayby. Byl tam celé léto; pomáhal babičce v hospodě a strýci Joeovi na farmě. Trávil tak už od dětství každé prázdniny. Mamó, jeho babička, zneklidňovaná historkami zaslechnutými na farnosti, ho nakonec přece jen poslala k obvodnímu lékaři.

Prohlídka probíhala rozhodně, ale uctivě. Lékař se vyptával na Declanova otce a jeho práci v Dublinu. Pak vyšetřil Declana. Ten stál – od pasu nahoru nahý – uprostřed prostorné viktoriánské pracovny. Lékař ho nevyšetřoval ani tak kvůli diagnóze, spíš chtěl dát jeho zdravotní stav do souvislosti s budoucí kariérou, kterou měl na několik desítek let před sebou. Doktorovo držení těla, lékařská vážnost jeho pohledu a pohyb, jakým si sundával stetoskop z krku, to vše naznačovalo, že má dost jasnou představu o tom, co se v Declanovi skrývá. Mladý muž byl na takovéto pohledy (kdy ho zkoumali významní otcovi známí a rodiče spolužáků) zvyklý – byl přece jen synem hocha z Galwaye, který se dokázal prosadit v Dublinu. Je ze stejného těsta jako jeho otec? dumali nad ním opakovaně.

„Pár týdnů si poležíte v oblastní nemocnici,“ oznámil mu. „Nelíbí se mi, co tam slyším, i když to asi nebude nic vážného. Kašlal jste někdy krev?“

„Nemám kašel, pane doktore.“

„Aha, máte pravdu. V každém případě je v současnosti vaše konstituce spíš slabší, což může být důsledkem vyčerpání ze zkoušek, jak říkáte, nebo možná něčeho jiného. Nepochybuji, že budete na konci měsíce zase zdravý jako řípa, připraven zaujmout místo v řadách státní správy a terorizovat slušné irské občany.“ Lékař se uchechtl nad vlastní vtipností. Declan si zapínal košili a vyhlédl z arkýřového okna ordinace na políčka a kamenné zídky táhnoucí se po kopci. Pak doktorovi poděkoval a odešel z ordinace se sakem přes ruku a lékařskou zprávou složenou v kapse.

Hned následující den jel třicet mil do nemocnice – babička o ničem jiném nechtěla slyšet. Auto si půjčili také z jejího popudu. Přestože mu bylo už dvacet tři, nechtělo se mu s ní dohadovat a poslechl ji. A tak stál na příjmu opět od pasu nahoru nahý. Sestra, mladá jeptiška, mu měřila krevní tlak.

„Obvodní lékař mi zrovna včera tlak měřil,“ řekl.

„O tom nepochybuji, pane Boyle. Ale my jsme ze zákona povinni měřit ho kvůli našim vlastním záznamům.“ Aby zdůraznila důvod, zvedla při tom kartu, ale nepohlédla mu do tváře. Pak kartu odložila a sundala mu manometr z ruky.

„Postavte se, prosím.“

Začal se zvedat, aby vykonal její příkaz. Měl dojem, že má místo nohou olovo; náhle se mu představa dlouhého odpočinku v posteli zdála docela přitažlivá. Na zdi proti němu visel obrázek Svatého Ježíšova srdce. Znal tenhle barvotisk z mnoha domů v Ardnabraybě, ale tady vypadal nevhodně: kontrastoval se zářivě zelenými, moderními zdmi nemocnice (pořád z nich byl pod pachem dezinfekce cítit čerstvý nátěr). Ježíš na něj upřeně hleděl, vlasy mu splývaly v zženštilých vlnách na ramena. Obnažené srdce – nyní o tom uvažoval úplně poprvé – bylo vlastně groteskní. Jako by mu chirurgové rozervali hrudní koš doslova před chvilkou.

„Řekla jsem, že se můžete obléct.“

„Aha, jistě, sestro, díky.”

Mladá jeptiška za sebou zavřela a Declan se natáhl pro košili.

Za minutu byla zpátky a přikázala mu, aby šel do oddělení Svatého Dermota a ptal se po sestře Imeldě. Vyšel ven a sestra za ním prudce zavřela dveře. Na výběr měl před sebou tři dlouhé, na první pohled naprosto shodné chodby, jejichž podlahy byly vyleštěné do zářivého lesku. Cítil, jak se mu tělo začíná pokrývat vrstvou potu.

Jak tak míjel jedno oddělení za druhým, mohl ještě sám před sebou předstírat, že patří do zdravého světa za okny. Představoval si, že se jen tak nonšalantně prochází, ale byla to urputná námaha. Přestože cestou minul několik sester, chtěl najít oddělení bez jejich pomoci a prohlédnout si při tom novou budovu nemocnice.

Jedny dveře byly dokořán: letmo zahlédl doktora v bílém plášti s dvěma sestrami po boku. Rychle a metodicky se pohybovali kolem ležícího pacienta. Kromě očí se vůbec nehýbal. Jedna ze sester si Declana všimla a zavřela dveře. Pokračoval dál chodbou a představoval si tu samou výkonnost za každými dveřmi, kolem kterých prošel. Rozsah takovéto instituce a její organizace na něj v tu chvíli dopadl vší vahou. Došlo mu, že ho podcenil.