Je vá-ám zi-i-ma?, vykřikl kočí hlasem přerušovaným kymácením povozu. Jsee-m v pořá-ád-ku, dě-ku-ji!, odpověděl roztřesený Hans.

Světlo svítilen se rozostřovalo, kola vyplivovala bláto v rytmu klusu. Taktak že se nezlomila, náprava se prohýbala v každém výmolu. Koňům vystupovaly čelisti a z tlam vypouštěli oblaka páry. Nad obzorem klouzal matný měsíc.

Již nějakou dobu se v dáli směrem na jih rýsoval Wandernburg. Ale, pomyslel si Hans, jak se stává na konci vyčerpávajícího dne, jako by se to městečko přemísťovalo spolu s nimi. Nad kabinou viselo těžké nebe. S každým vozkovým švihnutím biče byl chlad troufalejší a stlačoval obrysy věcí kolem. Je-e-to-o ješš-tě-da-a-leeko?, zeptal se Hans, vykloněný z okýnka. Otázku musel opakovat dvakrát, než se kočí probral z lomozivého soustředění, a ukazuje bičem, zvolal: Sá-ám-vi-i-dí-í-te! Hans nepochopil, zda to znamená, že už jim zbývá jen několik minut, nebo že to nikdy nevíme přesně. A protože byl posledním cestujícím a neměl si s kým povídat, zavřel oči.

Kniha

Andrés Neuman Galán

Cestovatel stoletím

2015, Argo, přeložila Jana Novotná, 528 stran, 398 korun

Když je znovu otevřel, uviděl kamennou hradbu a klenutou bránu. Jak se přibližovali, postřehl Hans v mohutné zdi něco nepatřičného, něco jako varování, že nebude tak obtížné vstoupit jako dostat se ven. V přitlumeném světle lamp zahlédl siluety prvních budov, slupku několika střech, špičaté věže s ornamenty připomínajícími obratle. Cítil se, jako by vstoupil do míst, která byla nedávno opuštěna, kde údery kopyt a otřesy kol na dlažbě vydávají příliš silnou ozvěnu. Vládl tam takový klid, že se zdálo, že je někdo tajně sleduje se zadrženým dechem. Dostavník zahnul za roh a lomoz klusu se zmírnil: teď jeli po hlíně. Projeli ulicí U Starého vědra. Hans před sebou postřehl houpající se kovovou vývěsku. Pokynul vozkovi, aby zastavil.

Kočí slezl z kozlíku, a když se dotkl země, vypadal zmateně. Postoupil o dva či tři kroky, podíval se na nohy a bezradně se usmál. Pohladil prvního koně po hřbetě a pošeptal mu několik slov díků, na něž zvíře odpovědělo odfrknutím. Hans mu pomohl odvázat zavazadla na střeše, nadzvednout promočenou plachtu, sundat svůj kufr a velkou truhlu s držadlem. Co tam máte, mrtvolu?, lamentoval vozka, upustil truhlu na zem a mnul si ruce. A ne jednu, usmál se Hans, několik. Kočí se nečekaně zachechtal, i když mu přes obličej přeletěl poplašený záchvěv. Taky tady přespíte?, zeptal se Hans. Ne, vysvětloval muž, pokračuju až do Wittenbergu. Znám tam místo, kde se dobře spí, a taky je tam rodina, která potřebuje odvézt do Lipska. Po očku si prohlížel skřípající štít a dodal: Určitě nechcete pokračovat s námi? Děkuji, odvětil Hans, tady je to v pořádku, musím si odpočinout. Jak chcete, pane, na to kočí a několikrát si odkašlal. Hans mu zaplatil, odmítl vzít si několik mincí nazpátek a rozloučil se. Za ním zapráskal bič, zaskřípalo dřevo, zaduněla vzdalující se kopyta.

Když Hans zůstal se svými zavazadly sám před hostincem, pocítil píchání v zádech, mravenčení ve svalech, hučení ve spáncích. Přetrvával v něm pocit rachocení povozu, zdálo se mu, že světla nepřestávají blikat a kameny se pohybují. Protřel si oči. Zamlženými okny do hospody neviděl. Zaklepal na dveře, na nichž ještě visel vánoční věnec. Nikdo nepřicházel. Vyzkoušel ledovou kliku. Zatlačil a dveře povolily. Rozeznával chodbu osvětlenou olejovými lampami, zavěšenými na háku. Ucítil dobrodiní tepla uvnitř. Z konce chodby se ozývalo praskání ohně. Namáhavě vtáhl kufr a truhlu dovnitř. Zůstal stát pod lampou a snažil se zahřát. Nadskočil, když si všiml, že zpoza recepčního pultu ho pozoruje pan Zeit. Chystal jsem se vám otevřít, pronesl. Hostinský se pohyboval nesmírně pomalu, jako lapený mezi pultem a zdí. Břicho měl jako buben. Páchl plesnivinou. Odkud jste přijel?, chtěl vědět. Právě teď z Berlína, pravil Hans, i když na tom vlastně nezáleží. Ale mně na tom záleží, pane, přerušil ho pan Zeit, aniž tušil, že Hans má na mysli něco jiného, a kolik nocí chcete zůstat? Myslím, že jednu, odpověděl Hans, nejsem si jistý. Jakmile to budete vědět, poznamenal hostinský, sdělte mi to, prosím, musíme vědět, které pokoje budou volné.

Pan Zeit vzal svícen. Vedl Hanse nejdříve chodbou a pak po schodech. Hans pozoroval jeho baňatou postavu, zmáhající schod po schodu. Bál se, že se svalí přímo na něj. Celý hostinec páchl po přepáleném oleji, síře knotů a směsi mýdla a potu. Dorazili do prvního poschodí a pokračovali ve výstupu. Hanse udivilo, že pokoje vypadají prázdné. ve druhém patře se hostinský zastavil před dveřmi s číslem sedm, napsaným křídou. Popadl dech a hrdě prohlásil: Sedmička je nejlepší. Z kapsy vytáhl notně ošoupaný kroužek s mnoha klíči a po několika pokusech doprovázených tichým klením konečně vešli do místnosti.

Svícen za sebou nechával brázdu, dokud hostinský nedošel k oknu. Při otvírání okenic vydalo okno akord dřeva a prachu. Světlo z ulice bylo tak slabé, že spíše než by pokoj rozjasnilo, přidalo se jen jako mlha k šeru. Ráno je velmi slunný, objasňoval pan Zeit, je totiž obrácený na východ. Hans napínal zrak s přivřenými víčky. Rozpoznal stůl, dvě židle. Kavalec a na něm složené vlněné deky. Cínovou vanu, zrezivělý nočník, stolek s umyvadlem na třech nohách, džbán. Cihlový a kamenný krb s tak úzkou římsou, že na ni zřejmě nebylo možné nic položit (pouze trojka a sedmička mají krb, oznámil pan Zeit), po straně pohozené náčiní: pohrabáč, lopatka, zčernalé kleště, smetáček skoro bez štětin. V krbu ležela dvě ohořelá polena. Na zdi naproti dveřím, mezi stolem a vanou, upoutal Hansovu pozornost obrázek, vypadal jako akvarel, i když na něj dobře neviděl. A ještě něco, slavnostně uzavřel pan Zeit, přiblížil svícen ke stolu a rukou přejel po horní desce: je to dub. Hans s rozkoší pohladil stůl. Všiml si svícnů s lojovými svíčkami, zrezivělých lampiček. Beru, řekl Hans. Vzápětí ucítil, že mu pan Zeit sundává kabátec a věší ho na jeden z hřebíků na dveřích: věšák.

Ženo!, zaburácel hostinský, jako by se náhle rozbřesklo, ženo, pojď sem!, máme hosta! Vzápětí zaslechli kroky mířící vzhůru. Ze dveří se vynořila objemná žena v bavlněné sukni a v zástěře s velikánskou kapsou na prsou. Na rozdíl od manžela se paní Zeitová pohybovala prudce a účelně. V mžiku vyměnila prostěradla na lůžku za jiná, ne tolik zažloutlá, zametla, jen aby se neřeklo, sešla dolů naplnit džbán. Jakmile jej přinesla, Hans se hltavě, skoro bez nadýchnutí, napil. Vyneseš jeho zavazadla?, navrhl pan Zeit. Povzdechla si. Manžel usoudil, že vzdech znamená přitakání, rozloučil se s Hansem úklonem hlavy a zmizel na schodech.

Vleže na zádech ohmatával Hans špičkami nohou drsná prostěradla na kavalci. Když přivřel oči, zdálo se mu, že pod podlahou slyší škrabání. Zmocňovala se ho ospalost, vše postupně ztrácelo důležitost. Řekl si: Zítra se sbalím a půjdu jinam. Kdyby dokázal zvednout svíčku ke stropu, objevil by obrovské pavučiny visící z trámů. Hmyz v nich chycený byl svědkem Hansova spánku, vlákno po vláknu.

 

Vstal pozdě s prázdným žaludkem. Mírné slunce kroužilo nad stolem a jako sirup vytékalo na židle. Hans se opláchl v umyvadle, otevřel kufr, oblékl se. Pak přistoupil k obrázku a potvrdil si, že jde skutečně o akvarel. Rám mu připadal příliš okázalý. Svěsil jej, aby si jej prohlédl, a na rubu objevil zrcátko. Znovu jej pověsil, tentokrát zrcátkem dopředu. Zbylou vodou ze džbánu naplnil umyvadlo, ulomil kousek mýdla, vzal svou štětku, břitvu, voňavky. Při holení si pískal, aniž věděl co.