Kdo by neměl radost z českých úspěchů v zahraničí. A nemusí to být jen další historický gól Jaromíra Jágra, robinsonáda Petra Čecha nebo medaile Martiny Sáblíkové. Občas se daří i ve vědě (Holý, Pomahač) či v kultuře (české filmy na Berlinale). Někdy se k českým úspěchům v cizině chováme macešsky a přehlížíme je, jindy (to častěji) je naopak nafukujeme, co to dá. Snad z přesvědčení, že taková radost musí být pořádná, jinak nebude dost velká.

Naposledy tento týden, kdy český houslista Pavel Šporcl vystoupil ve slavné Carnegie Hall v New Yorku, což se ve světě klasické hudby považuje za symbol, metu. Za potvrzení kvality, zvlášť jde-li o sólistu. Jako vždy jde ale o kontext. Tedy: s kým a v jakých souvislostech v Carnegie Hall hrajete. Zda vás pozvali její dramaturgové, kteří chtějí předvádět to nejlepší ze světa, anebo zda hrajete v rámci koncertu, jejž si tam někdo pronajal.

Podobně to funguje i v Rudolfinu. To si může pronajmout kdekdo, světová hvězda i regionální orchestr, ale na programu České filharmonie nehrají všichni.

New England Symphonic Ensemble, s nímž hrál v New Yorku Pavel Šporcl, měl Carnegie Hall pronajatou přes agenturu MidAmerica Productions. Jejich vystoupení nebylo součástí strategické dramaturgie vedení tohoto slavného domu. Jmenovaný orchestr nepatří mezi vynikající americká ani světová tělesa, vlastně je nikdo moc nezná.

Ani dirigent Giuseppe Lanzetta není umělcem světové extratřídy, jeho působení u komorního orchestru ve Florencii i soubor nahrávek by se daly shrnout, nikoliv pejorativně: dělník hudby.

To nemění nic na tom, že je jistě příjemné a opojné stát na stejném jevišti v Auditoriu Isaaca Sterna jako ty největší světové hvězdy. Že publikum nadšeně tleskalo a že Pavel Šporcl nejspíš hrál, jak nejlépe umí, ačkoliv jeho pozice je i v českých poměrech někde hodně nad podbízivým "hraním" Jaroslava Svěceného a dost pod světovým uměním prvního houslisty České filharmonie Josefa Špačka.

Není ale pravda, že se Pavel Šporcl tím, že hrál v Carnegie, zařadil mezi světové hvězdy a že to z hlediska potvrzování světové kvality jeho hry mělo nějaký symbolický význam.

Veřejnoprávní televize, která Šporclův pobyt v New Yorku sledovala, měla prostě příliš silná zvětšovací skla. Snad abychom my, Češi, byli sebevědomější a hrdější.

Není nic horšího než falešné sebevědomí a falešná hrdost. A přitom stačilo klidně říct: Pavel Šporcl si zahrál ve slavném sále v New Yorku. Na zkoušku. Na svůj světový inaugurační koncert v Carnegie Hall stále čeká.