Onoho středečního rána 14. dubna léta Páně 1204, neboli šest tisíc sedm set a dvanáct let od počátku světa, jak bylo zvykem počítat v Byzanci, uběhly už dva dny od chvíle, kdy se Konstantinopole s konečnou platností zmocnili barbaři.

Byzantská vojska blýskající brněními, štíty a helmicemi při přehlídkách, i císařská garda složená z anglických a dánských žoldnéřů, vyzbrojených strašlivými dvousečnými sekyrami, které ještě v pátek kladly nepříteli odpor a kurážně bojovaly, témuž nepříteli v pondělí, kdy konečně zdolal hradby, neslavně podlehly.

Vítězství to bylo tak náhlé, že sami vítězové v obavách, že dojde k protiútoku, svůj postup zastavili a založili další požáry, aby obránce města udrželi v patřičné vzdálenosti. V úterý ráno se však celé město dozvědělo, že uzurpátor Alexios Dukas zvaný Murtzuflos v noci uprchl do vnitrozemí. Poražení a osiřelí obyvatelé města okamžitě prokleli zloděje trůnu, kterého ještě předchozího večera oslavovali, a dokonce hýčkali, když zaškrtil svého předchůdce na trůnu.

Jak byli bezradní a nevěděli kudy kam (ustrašení, ustrašení, ustrašení, jaká hanba, naříkal Niketas nad utrpěnou potupou), nakonec v dlouhatánském průvodu, s patriarchou a všemi možnými kněžími v obřadním šatu, s mnichy, kteří koktali cosi o slitování, ochotni zaprodat se novým pánům, jako se zaprodali pánům předchozím, s kříži a obrazy Pána našeho nad hlavami, kam stoupal i jejich křik a nářek, vykročili vstříc dobyvatelům v naději, že si je tím nakloní. 

Kniha

Umberto Eco

Baudolino

2001, Argo, přeložil Zdeněk Frýbort, 512 stran, 389 korun 

Doufat ve slitování barbarů, kteří vůbec nepotřebovali, aby se jim nepřítel vzdal, aby mohli konat to, o čem po celé měsíce snili, totiž vyplenit nejrozlehlejší, nejlidnatější, nejbohatší a nejurozenější město světa a podělit se o jeho mrtvé tělo, bylo ovšem holé šílenství. Nekonečný průvod plačících osob se nakonec ocitl tváří v tvář podmračeným neznabohům na netrpělivě podupávajících koních a s ještě zakrvácenými meči v rukou. A ti jako by si průvodu vůbec nevšimli, pustili se okamžitě do drancování.

Milosrdný Bože, jak strašlivé byly naše strasti a naše utrpení! Jak se jen mohlo stát, že hluk moře a mraky zastřené a snad i zatměné slunce či pouť hvězd po obloze nás na blížící se pohromu předem neupozornily? Tak si naříkal Niketas onoho úterního večera, kdy bludnými kroky se snažil projít městem, jež bývalo hlavním městem posledních Římanů - na jedné straně se vyhýbal hordám nevěřících, na druhé mu v cestě bránily další a další požáry, zoufal si, že se vůbec nedostane domů, a pronásledovaly ho obavy, že sběř, jež ovládla město, by mohla ohrozit jeho rodinu.

Když už přicházela noc a k tomu, aby se odvážil projít zahradami a překonat prázdná prostranství mezi hipodromem a chrámem Boží moudrosti, se mu nedostávalo odvahy, zahlédl otevřené vstupní brány svatyně a v domnění, že zběsilost barbarů se posvátné místo neopovážila znesvětit a ušetřila je, vyrazil k chrámu.

Sotva však vešel, už bledl hrůzou. Rozlehlý prostor chrámové lodi byl poset mrtvolami a mezi nimi se potáceli namol opilí nepřátelští rytíři. Lidská sběř kladivy rozbíjela stříbrná, zlatem vroubená dvířka ke kůru. Nádherná kazatelna byla převázána provazy, aby ji mulí spřežení mohlo z chrámu odtáhnout. Opilá soldateska nebohé muly, kterým na hladké podlaze klouzala kopyta, popoháněla zprvu hroty a pak i ostřím mečů, a nešťastná vyděšená zvířata si ulevovala chlístanci výkalů, a některá nakonec upadla a zůstala bezmocně ležet na podlaze kluzké kobylinci a krví.

Hloučky těchto předních hlídek Antikristových se pustily do oltářů. Niketas bezmocně přihlížel, jak otevřeli tabernákl, brali z něj kalichy a posvátné náčiní odhazovali na podlahu, dýkami odlupovali z pohárů drahokamy, ukrývali je v šatu a poháry pak odhazovali na hromady k ostatním předmětům určeným k roztavení. Ale ještě než tak učinili, někteří z nich s úšklebkem od sedla odepjali čutoru s vínem, nalili je do posvátné nádoby a při pití výsměšně napodobovali mši celebrujícího kněze. A kdyby jenom to! Na hlavním a o všecko obraném oltáři lihovinou rozjařená děvka v rozhaleném šatu bosýma nohama dupala po eucharistické tabuli, pošklebovala se svatým obřadům a muži kolem ní se smáli a vybízeli ji, aby odložila poslední zbytky šatu. Nakonec se úplně nahá opravdu jala před oltářem tančit dávný hříšný tanec cordax a potom se unavená s říháním usadila na trůnu patriarchově.

Niketas zaplakal nad tím, čemu jeho oči musely přihlížet, pak se však rozběhl na opačný konec chrámu, ke sloupu, který lidová zbožnost nazvala Sloupem potivým - stačilo se jej rukou dotknout, aby předvedl svůj trvalý mystický pot - Niketu však k němu nevedly důvody mystické. Než se k němu ale dostal, postavili se mu do cesty dva vetřelci - připadali mu jako obři - a pánovitě se na něho rozkřikli. Nemusel ani znát jejich jazyk, aby mu bylo jasné, že jeho dvořanský šat v nich budí představu kapes plných zlata nebo aspoň sdělení, kde je ukryl. Niketas okamžitě pochopil, že je ztracen - při nesnadném putování ulicemi dobytého města se stal několikrát svědkem toho, že napadenému nestačilo ukázat, že má u sebe jen několik mincí, nebo odpřisáhnout, že nikde neukrývá žádný poklad; zneuctění aristokrati, naříkající starci a o své vlastnictví obraní majitelé byli mučeni, dokud svým mučitelům neprozradili, kam majetek ukryli, a pokud žádný neměli, a nemohli tudíž úkryt prozradit, byli mučeni dál, dokud nevypustili duši, nebo zabiti a ponecháni na místě, a jestliže nějaký měli a nakonec úkryt přece jen prozradili, pak mučení, které jejich přiznání předcházelo, bylo tak dlouhé a hrozné, že zemřeli stejně, a navíc museli přihlížet, jak jejich vrazi odvalují kámen, bourají narychlo postavenou zeď, strhávají obložení se stropu a berou do loupeživých rukou cennosti a nádobí, poslouchat, jak v jejich rukou šustí hedvábí a samet, sledovat, jak berou do prstů drahokamy a šperky a jak čichají k nádobám a váčkům se vzácným kořením.

A právě v okamžiku, kdy se Niketas považoval za mrtvého, zaplakal nad rodinou, kterou opouštěl, a žádal Boha všemohoucího o odpuštění hříchů, vtrhl do chrámu Boží moudrosti Baudolino.

Krásný jak sám Saladin vjel do chrámu na čabrakami vyšňořeném koni, s velkým rudým křížem na hrudi a s taseným mečem v ruce a volal: "U břichapáně, zvlčilé matky boží, mrtvého pánaboha, vy svatokrádežní vepři, odporní hříšníci, tak se podle vás zachází s náčiním Pána našeho Krista Ježíše?" a mečem naplocho hlava nehlava rozdával rány rouhačským a stejným křížem, jaký on sám měl na hrudi, označeným zlotřilcům, kteří byli namol opilí, zatímco on naopak běsnil vzteky. Když se dostal k děvce, sklonil se k ní, vzal ji za vlasy, vláčel ji po podlaze v kobylincích a křičel na ni strašlivé věci o matce, která ji přivedla na svět. Jenže ti, které měl kolem sebe a o nichž se domníval, že je trestá, byli buď tak opilí, nebo natolik zaměstnáni vylupováním drahokamů ze všeho, do čeho byly vsazeny, že si jeho počínání vůbec nevšímali.

A tak se dostal až k oběma obrům, kteří se chystali mučit Niketu, zadíval se na nešťastníka prosícího o smilování, pustil hřívu děvky, jež bez vlády zůstala ležet na zemi, a dokonalou řečtinou řekl: "Pro tři krále, kterých bylo dvanáct, ty jsi přece basileův ministr Niketas. Co pro tebe mohu udělat?"

"Bratře v Kristu, ať jsi kdokoliv," zvolal Niketas, "zbav mne těchto latinských barbarů, kteří chtějí mou smrt - zachraň mé tělo, a zachráníš svou duši!" Z této výměny orientálních popěvků toho oba latinští poutníci moc nepochopili a chtěli se dozvědět, proč tomu tak je, od Baudolina, který se zdál patřit k nim. Promluvili na něho provensálsky a Baudolino se na ně rovněž v dokonalé provensálštině rozkřikl, že muž na zemi je vězněm hrabětě Balduina z Flander a na jeho rozkaz že se právě vydal po něm pátrat, kterážto arcana imperii dva nebozí rotní jako oni nemohou vůbec pochopit. Na okamžik zůstali, jako když do nich uhodí, ale pak pochopili, že případnou diskusí by jen ztráceli čas, který se dá s vynaložením menší námahy využít k hledání jiných pokladů, a vzdálili se od Nikety a Baudolina k hlavnímu oltáři.
Niketas si sice nelehl tváří na zem, aby svému zachránci zlíbal nohy, protože na zemi už ležel, byl ale přece jen příliš otřesen tím, co se stalo, než aby zachoval veškerou důstojnost, která k jeho postavení náležela. Řekl: "Můj dobrý pane, díky za pomoc, která znamená, že ne všichni Latinové jsou líté šelmy hnané nenávistí. Nepočínali si tak ani Saracéni, když podruhé dobyli Jeruzalém. Saladin se tenkrát spokojil s několika málo mincemi a obyvatele města nechal na pokoji! Jaká to hanba pro veškeré křesťanstvo, bratří vyzbrojeni proti bratřím, poutníci, kteří měli dobýt Svatý hrob, se nechají na své cestě zadržet chamtivostí a závistí a jmou se ničit římské impérium! Ó Konstantinopoli, Konstantinopoli, otče chrámů, kníže víry, jenž radíš ke správným postojům, živiteli veškerých věd, schráno všech krás, pils z rukou božích z kalichu zběsilosti a nechal ses sežehnout ohněm větším než ten, který spálil Pentapolis! Jací to závistiví a urputní démoni tě zkropili nestřídmostí svého vlastního opojení, jací to šílení a nenávisti hodní Prokové ti zažehli svatební pochodeň? Ó otče, oděný kdys zlatem a císařským purpurem, nyní nečistý, vyzáblý a oloupený o své děti, coby ptáci v kleci uvěznění nenacházíme cestu, po níž bychom se vydali a opustili toto město, jež bývalo městem naším, zároveň však postrádáme ráznost, jež by nás přiměla setrvat v něm, a zaplétáni do spousty omylů co těkavé hvězdy jím bloudíme!"

"Pane Niketo," ozval se Baudolino, "doneslo se mi, že vy Řekové rádi mluvíte o všem možném, nikdy bych ale nevěřil, že v takové míře. Máme před sebou jediný problém, totiž jak odtud bez úhony vynést vlastní prdel. Já tě mohu zachránit tak, že tě ukryji v janovské čtvrti, ty mi však musíš poradit, jak se co nejrychleji a nejbezpečněji dostaneme do Neoria, protože kříž na mé hrudi chrání mne, ne však tebe, lidé kolem nás přišli o světlo rozumu, uvidí-li mne s řeckým zajatcem, budou si myslet, že má svou cenu, a budou se snažit vzít mi jej."

"Jednu cestu znám, a dobrou, nevede však ulicemi," odpověděl mu Niketas, "a taky bys tu musel nechat koně..."

"Beze všeho," řekl Baudolino s lhostejností, která Niketu udivila, protože ještě nevěděl, jak lacino Baudolino ke svému oři přišel.

Niketas si nechal pomoci na nohy, vzal Baudolina za ruku a pokradmu jej odvedl k Potivému sloupu. Rozhlédl se kolem: poutníci, jimiž se chrám hemžil jako mraveniště mravenci, se ze všech sil snažili každý k něčemu přijít a jich si nevšímali. Niketas za sloupem poklekl na podlahu a pokusil se dostat prsty do škvíry mezi dlaždicemi. "Pomoz mi," požádal Baudolina, "ve dvou se nám to snad povede." Po několika pokusech dlaždici opravdu nadzvedli. Pod ní se černal otvor. "Jsou tam schůdky," oznámil Niketas, "půjdu napřed, protože vím, kam položit nohu. Ty pak zevnitř vrátíš dlaždici na místo."

"A co teď?" zeptal se Baudolino Nikety, když se ocitli v podzemí.

"Sestoupíme dolů," odpověděl mu Niketas, "musíme po hmatu najít výklenek, kde jsou uloženy pochodně a křesadlo."

"Moc pěkné místo, tahle Konstantinopol, jen co je pravda, a samé překvapení," podotkl Baudolino, když sestupovali dolů po točitých schodech. "Škoda jenom, že ta sběř tu nenechá kámen na kameni."

"Sběř?" podivil se Niketas. "Nepatříš snad k nim?"

"Já?" podivil se Baudolino. "Kdepak. Narážíš nejspíš na můj šat, ten jsem si však jen vypůjčil. Když ti lotři vtrhli do města, já jsem v něm už byl. Kde jsou ale ty pochodně?"

"Jen klid, ještě několik schůdků. Kdo vlastně jsi, jak se jmenuješ?"

"Jsem Baudolino z Alexandrie, ne ale z té, co je v Egyptě. Mé město se teď jmenuje Cesarea, možná se už ale také nejmenuje nijak a lehlo popelem jako Konstantinopol. Leží na severu mezi horami a mořem, nedaleko Mediolana, znáš to město?"

"O Mediolanu vím. Jeho hradby jednou pobořil císař Němců. Náš basileus pak jeho obyvatelům dal peníze, aby je mohli znova vystavět."

"Byl jsem s německým císařem do té doby, než zemřel. Sám ses s ním potkal, když ses přepravoval přes Propontidu, bude to už nejméně patnáct let."

"Fridrich Enobarbos, přeurozený a velký kníže, byl muž mírný a milosrdný. Ten by si nikdy nepočínal jako tito..."

"Vůči dobytému městu se ani on nechoval nijak laskavě."

Konečně byli dole pod schody. Niketas našel pochodně a dvě zažehl, zvedli je nad hlavy a vyrazili dlouhou chodbou, na jejímž konci Baudolino spatřil břicho Konstantinopole. Pod největším chrámem světa se skrývala další bazilika, sloupy vyrůstaly z vody jako stromy v lužním lese a byl jich tu bezpočet. Byla to bazilika či opatský chrám vzhůru nohama, protože světlo, které se sotva dotýkalo hlavic ztrácejících se ve stínu vysokánské klenby, sem nepřicházelo rozetami či vitrážemi, ale z vodou zalité podlahy, jak se v ní odrážel třaslavý svit pochodní.

"Půda, na které město stojí, je proděravělá cisternami," řekl Niketas. "Konstantinopolské zahrady nejsou dar přírody, ale výsledek lidské dovednosti. Voda nám nyní sahá, jak sám vidíš, jen do půli lýtek, protože ji nahoře skoro všechnu odčerpali při hašení požárů. Kdyby ti, co dobyli město, zničili akvadukty, zhynuli bychom tu všichni do jednoho žízní. Jindy by se tudy jít nedalo, museli bychom použít loďku."

"Tato chodba vede až k přístavu?"

"Končí hodný kus před ním, já však znám jiné průchody a schody, které ji spojují s jinými cisternami a jinými chodbami, takže pokud bychom pod zemí nedorazili až k Neoriu, tak k Prosforiu dorazíme určitě. Jenže," dodal úzkostně, jako by si teprve teď připomenul neodkladnou povinnost," já s tebou jít nemohu. Ukážu ti cestu, pak se ale vrátím. Musím zachránit svou rodinu, ukrývá se v jednom domku za svatou Irenou. Můj palác," dodal jakoby na omluvu, "lehl popelem při druhém požáru, k němuž došlo v srpnu..."

"Pane Niketo, nejspíš jsi blázen. Za prvé, odvedeš mě sem do podzemí a připravíš mě o koně, když jsem se do Neorionu mohl bez tebe dostat nahoře ulicemi. Za druhé, opravdu si myslíš, že se dostaneš ke své rodině dřív, než tě zadrží jiní dva vojáci, navlas podobní těm, s nimiž ses dostal do křížku? A i kdyby se ti to povedlo, co si počneš pak? Dříve či později vás odtamtud někdo vypudí, a pokud si myslíš, že byste se pak prostě sebrali a šli jinam, mohl bys mi povědět, kam?"

"Mám přátele v Selymbrii," odpověděl mu Niketas zaraženě.

"Nevím, kde to je, ale nejdřív by ses musel dostat ven z města, a teprve pak můžeš jít do Selymbrie. Poslouchej, co se tvé rodiny týče, nejsi jí k ničemu. Odvedu tě na místo, kde se sejdeme s mými janovskými přáteli, a ti v tomto městě rozhodují i o počasí. Umějí jednat se Saracény, Židy, mnichy, s císařskou stráží, s perskými kupci a nyní i s latinskými poutníky. Vyznají se. Povíš jim, kde se tví blízcí nacházejí, a oni je na druhý den přivedou za námi. Jak to provedou, sice nevím, ale určitě to dokážou. Udělali by to pro mne, jsem jejich dávný přítel, i z lásky k Bohu, jsou to ale Janované, a proto dobře uděláš, když je něčím podaruješ. U nich vyčkáme, až se všechno uklidní, drancování obvykle netrvá déle než několik dnů, věř mi, už jsem jich zažil hodně. A pak můžeš odejít do Selymbrie nebo kam se ti zachce."

Niketas s ním souhlasil a poděkoval mu. Cestou se ho zeptal, co vlastně, není-li poutník s křížem na hrudi, ve městě dělá.

"Dorazil jsem, když už se Latinové vylodili na protějším břehu, spolu s několika dalšími osobami..., které tu už nejsou. Přišli jsme sem zdaleka."

"Proč jste město neopustili, dokud byl čas?"

Baudolino chvíli s odpovědí váhal, pak řekl: "Protože... protože jsem si napřed musel něco vyjasnit."

"A vyjasnil sis to?"

"Bohužel ano, ale teprve dnes."

"Ještě něco. Proč se vůbec o mne tak staráš?"

"Jak jinak by si měl počínat křesťan? V podstatě máš ale pravdu. Mohl jsem tě zbavit těch dvou lotrů a nechat tě uprchnout z chrámu samotného, místo abych se na tebe přilepil jako pijavice. Podívej, pane Niketo, vím o tobě, že píšeš příběhy, jaké psal i biskup Ota z Freisingu. V době, kdy jsem biskupa Otu znal, ještě než zemřel, jsem byl kluk a žádný vlastní příběh jsem neměl, chtěl jsem jenom znát příběhy jiných lidí. Teď už bych svůj vlastní příběh mít mohl, přišel jsem však nejenom o všechno, co jsem o své minulosti napsal, ale dokonce se pletu, snažím-li se na ni upamatovat. Nejde o to, že bych si nedokázal vzpomenout na události, jen nejsem s to přisoudit jim smysl. Po tom, co se mi dnes přihodilo, si musím s někým promluvit, jinak přijdu o rozum."

"Co se ti ale dnes přihodilo?" zeptal se Niketas. Ztěžka se brodil vodou; byl sice mladší než Baudolino, ale jako správný dvořan a učenec přibral na váze, zlenivěl a tělo mu ochablo.

"Zabil jsem člověka. Zabil jsem někoho, kdo zhruba před patnácti lety zavraždil mého druhého otce, nejlepšího z králů, císaře Fridricha."

"Fridrich se přece ale utopil v Kilikii, ne?"

"Tak tomu všichni věřili. Byl ale zavražděn. Pane Niketo, dnes jsi mě viděl rozzuřeného, oháněl jsem se mečem v chrámu Boží moudrosti, věř mi však, že předtím jsem v životě ničí krev neprolil. Tentokrát jsem však zabíjet musel, byl jsem jediný, kdo mohl vykonat spravedlnost."

"Všechno mi povíš. Teď mi ale ještě řekni, jak ses jen mohl tak prozřetelně ocitnout v chrámu a zachránit mi život."

"Když poutníci začali drancovat město, nacházel jsem se na jednom záhadném místě. Vyšel jsem odtamtud už za tmy, zhruba před hodinou, a zjistil jsem, že jsem u hipodromu. Málem mne s sebou strhl dav Řeků, kteří s křikem odněkud prchali. Uchýlil jsem se do vchodu jednoho zpola vypáleného domu a kolem mne proběhli napřed Řekové a za nimi poutníci, kteří je pronásledovali. Pochopil jsem, co se tu děje, a rázem mi došlo, že nejsem sice Řek, jenže než by si rozběsnění Latinové uvědomili, že jsem Latin jako oni, mezi mnou a mrtvým Řekem by už nejspíš nebyl vůbec žádný rozdíl. Není přece možné, říkal jsem si, že by usilovali o zničení největšího města křesťanstva zrovna teď, když do něj vkročili... Pak jsem si ale vzpomněl, že když jejich předkové za časů Godefroie z Bouillonu vkročili do Jeruzaléma, město bylo sice jejich, stejně však pozabíjeli skoro všechny obyvatele včetně žen, dětí i domácího zvířectva, a byl to vlastně zázrak, že omylem nelehl popelem i Svatý hrob. Nedá se sice popřít, že byli křesťané, ale vcházeli do města nevěřících, a na svých cestách jsem byl svědkem toho, jak snadno se právě křesťané dokáží navzájem zabíjet kvůli pouhému slovíčku; už pěknou řadu let se přece, jak každý ví, naši kněží přou s vašimi kvůli filioque. Nic naplat, vkročí-li do města válečník, náboženství jde stranou."

"A co bylo potom?"

"Vyšel jsem z průjezdu, držel se při zdi a tak dorazil až k hipodromu. Tam jsem se stal svědkem toho, že i krása odkvétá a vadne. Co jsem ve městě, chodil jsem se do těch míst kochat sochou, která tam stojí, je to děvče s krásnýma nohama, paže má jak padlý sníh a rty naopak rudé, usmívá se a její ňadra, šat a vlasy jako by vlály a tančily ve větru, při pohledu zdálky by člověk nikdy neřekl, že je z bronzu, zdá se živá, z masa a kostí..."

"To je socha Heleny Trojské. Co se tam ale dělo?"

"Viděl jsem, jak se sloup, na němž socha stojí, naklání jako strom podříznutý u země a pak se v oblaku prachu kácí a padá na zem. Trvalo to jen několik vteřin, a socha byla na kusy, hlava se dokutálela málem až ke mně, a teprve tehdy mi došlo, jak ta socha byla velká. Obě ruce by nestačily, kdyby ji člověk chtěl obejmout. Upřeně se na mne dívala, šejdrem, jako se dívají lidé, když leží na zemi, nos měla vodorovně a rty svisle, promiň, ale vypadaly jako pysky, které mají ženy mezi nohama, z jednoho oka jí vypadla zřítelnice a zdálo se, že zničehonic oslepla. Panebože, zrovna jako tahle!" zvolal Baudolino a ustoupil o krok tak prudce, až voda stříkala na všechny strany, a to jen proto, že pochodeň nečekaně vrhla světlo na kamennou hlavu, na níž stál sloup - byla rovněž naležato a její pootevřená ústa připomínala ženské přirození ještě víc než ústa Heleny Trojské, kolem hlavy se jí svíjela spleť hadů, kteří vypadali jako kudrnatá hříva, a tvář měla smrtelně bledou, v odstínu zašlé slonoviny.

Niketas se usmál: "Ta je tu už celá staletí: několik hlav Medusy se sem dostalo bůhvíodkud a stavitelé je použili jako podstavce sloupů. Málo tě dokáže vyděsit..."

"Nevyděsil jsem se. Ten obličej jsem ale už jednou viděl. Někde jinde."

Niketas si všiml, že Baudolina se zmocnil neklid, a převedl řeč jinam. Zeptal se: "Povídal jsi mi, jak strhli sochu Heleny..."

"Kdyby jen tu! Strhli všechny, od hipodromu až po forum, pokud byly z kovu. Na každou vylezli, kolem hlavy obtočili lano nebo řetěz a za ten pak táhly dva nebo i tři páry volů. Viděl jsem jednu po druhé padat sochy vozatajů, sfingu, egyptského hrocha a krokodýla, velikánskou vlčici kojící Romula a Rema, Herkula, a teprve když ležel na zemi, uvědomil jsem si, jak je velký, jeho palec nebyl menší než bysta muže v životní velikosti... Strhli i bronzový obelisk s reliéfy, na kterém je postava otáčející se podle toho, kam vane vítr..."

"Družka větru. Naprostá zkáza. Některé sochy byly díly dávných pohanských sochařů z dob, kdy Řím ještě nestál. Proč ale, proč?"

"Chtějí je roztavit. Plení-li se nějaké město, je třeba okamžitě roztavit všechno, co se nedá odvézt. Vyžaduje si to spoustu tyglíků, tady však hoří krásné domy a ty poslouží jako pece. Sám jsi toho byl svědkem v chrámu, nemohou přece pobíhat po ulicích a předvádět, co si nakradli, ciboria, pateny ze svatostánků a tak podobně. Je třeba všechno co nejdřív roztavit. Plenění," vysvětlil Baudolino Niketovi jako člověk, který se v těchto záležitostech vyzná, "je jako vinobraní, účastníci si musí rozdělit úkoly, jedni šlapou hrozny, jiní přenášejí mošt do kádí, další kuchtí pro ostatní, někdo běží pro loňské víno... Plenění je vážná věc, pokud se ovšem chce, aby v městě opravdu nezůstal kámen na kameni, jako tomu bylo za mne v Mediolanu. To by tu však museli být pavijští, ti opravdu dokáží město odstranit z povrchu země. Zdejší plenitelé se ještě musejí moc a moc učit - viděl jsem, jak strhli sochu a pak se na ni posadili a pustili se do pití, jeden tam přitáhl za vlasy nějaké děvče a volal, že je panna, všichni do ní strkali prsty, aby zjistili, stála-li by za hřích... Má-li být drancování řádně provedeno, je naopak třeba okamžitě sebrat, co se dá, jít dům od domu a bavit se, až je po všem, jinak si to nejlepší odnesou ti chytřejší. Bylo mi jasné, že by mě oddělali dřív, než bych jim stačil povědět, že jsem od monferratského markrabství jako oni, a nezbylo mi tudíž než zůstat schovaný za rohem a čekat. A nakonec jsem se opravdu dočkal, do uličky vjel rytíř a byl tak opilý, že nevěděl, kam ho kůň nese. Stačilo zatáhnout za nohu, a v tu ránu byl s koně na zemi. Sundal jsem mu helmu a pustil mu kámen na hlavu..."

"Zabils ho?"

"Ale kde! Kámen se mi drolil v ruce, nanejvýš jsem ho omráčil. Přemohl jsem se, protože začal zvracet cosi, co mělo barvu asi jako kytička fialek, svlékl jsem mu drátěnou košili a oděv a sebral helmu, zbraně i koně, nasedl na něj a hnal se městem až k chrámu Boží moudrosti, zrovna tam odváděli muly a vynášeli odtud svícny s řetězy silnými jak ruka. Sotva jsem spatřil tu spoušť uvnitř, ničemnost a bídný čachr, zatmělo se mi před očima, neboť ti, co se těch bezbožností dopouštěli, byli mí krajané, zbožná dítka římského papeže..."

Během rozhovoru, když pochodně už dohořívaly, vystoupili z cisterny nahoru. Venku byla hluboká noc. Liduprázdnými uličkami pak došli k věžičce, kde bydleli Janované.

Zabušili na dveře, někdo sešel dolů po schodech a otevřel jim, přivítali je a dali jim najíst. Chovali se k nim s obhroublou srdečností. Baudolino byl podle všeho mezi nimi jako doma, okamžitě jim také sdělil, kdo je Niketas a jak je na tom, a požádal je, aby mu pomohli. Jeden z nich mu odpověděl: "Nebude to nic těžkého, bereme si to na starost. Teď se ale jděte vyspat." Pronesl to s takovou jistotou, že nejen Baudolino, ale i sám Niketas spali klidně.

Související