Sobota 6. června 1992, 8 hodin

Dnes ráno netekla z kohoutku voda.

Hrr chrr, dvě odříhnutí novorozence, a pak už nic.

Zaklepal jsem u sousedky – u nich doma všechno v pořádku. Asi jste si zavřel hlavní přívod, řekla mi. Já? Vždyť ani netuším, kde je kohout, víte přece, že tady bydlím teprve krátce, navíc se vracím domů až večer. Proboha, copak nezavíráte plyn a vodu, když někam odjíždíte třeba na týden? To je tedy pěkná neopatrnost, to vám povím, pusťte mě dál, ukážu vám to.

Otevřela skříňku pod dřezem, něčím tam otočila, a voda začala téct. Vidíte? Měl jste to zavřené. Promiňte, jsem strašně roztržitý. No jo, to jste celí vy, singles. A pak exit. To jako že sousedka odešla, už i ta mluví anglicky.

Nervy jako špagáty. Duchové neexistují, jenom ve filmech. A já přece nejsem náměsíčník, a i kdybych byl, jak bych asi našel kohout, o kterém jsem vůbec nevěděl, jinak bych ho už použil v bdělém stavu, protože sprcha kape a každou noc se bojím, že nezamhouřím oka, protože budu věčně poslouchat to kapání, jako kdybych byl na hudebním festivalu ve Valldemosse. Ostatně nejednou se mi stalo, že jsem se v noci probudil, vstal a šel zavřít dveře do koupelny a dveře z předsíně do ložnice, abych to zpropadené kapání neslyšel.

Kniha

Umberto Eco

Nulté číslo

2015, Argo, přeložila Anežka Charvátová, 248 stran, 298 korun

Pokud vím, nemohlo to být ani elektrickým zkratem (kohout se otáčí ručně) a těžko by to mohla způsobit myš, protože i kdyby tam pobíhala, neměla by dostatek síly na to, aby tou věcičkou pohnula. Uzávěr vody je železný kohout ze starých časů (v tomhle bytě je všechno aspoň padesát let staré), a navíc zrezivělý. Takže otočit jím musela ruka. Lidská, nebo skoro lidská. A já doma nemám komín, kudy by sem mohl vlézt opičák jako v Rue Morgue.

Tak pěkně rozum do hrsti. Každý následek má nějakou příčinu, aspoň to všichni tvrdí. Zázrak můžeme vyloučit, nevím, proč by se měl Bůh zabývat zrovna mojí sprchou, není to žádné Rudé moře. Přirozený jev tudíž musí mít přirozenou příčinu. Včera večer jsem si před spaním vzal jeden stilnox a zapil ho sklenicí vody. Takže to voda ještě tekla. Dneska ráno už ne. Tudíž, milý Watsone, kohout někdo zavřel v noci – a tys to nebyl. Někdo, a možná jich bylo víc, mi vlezl v noci do bytu a měl strach, že spíš než šramot způsobený vetřelci (pohybovali se tichounce) by mě mohlo ze spánku vytrhnout to zpropadené kapající preludium, které možná štvalo i nezvané návštěvníky – nejspíš nechápali, že mě to už dávno neprobudilo. Proto mazaně udělali to, co by udělala moje sousedka – zavřeli přívod vody.

A dál? Knihy mám rozházené v obvyklém nepořádku, klidně by tudy mohly projít tajné služby poloviny světa a všechny je prolistovat, a já bych si toho stejně nevšiml. Je zbytečné, abych koukal do šuplíků nebo kontroloval skříň v předsíni. Jestli něco hledali, v dnešní době stačí jediné: prozkoumat počítač. Možná nechtěli ztrácet čas, zkopírovali si všechno, co v něm mám, a vrátili se domů. A teprve teď otevírají dokument za dokumentem a zjišťují, že v počítači nemám nic z toho, co by je mohlo zajímat.

Co si mysleli, že najdou? Je zřejmé – tím chci říct, že nevidím jiné vysvětlení –, že hledali něco, co souvisí s novinami. Nejsou hloupí, nejspíš si mysleli, že jsem si dělal poznámky ke všemu, co probíráme v redakci – a že jestli něco vím o Braggadociově záležitosti, určitě jsem si to někam zapsal. A teď už jim asi došlo, jak to ve skutečnosti je – že mám všechno na disketě. Dnes v noci samozřejmě navštívili taky kancelář, kde žádné moje diskety nenašli. Takže teď (ale právě až teď) docházejí k závěru, že je možná nosím v kapse. Jsme to ale pitomci, říkají si nejspíš, měli jsme mu prohledat sako. Pitomci? Kreténi. Kdyby uměli používat mozek, neskončili by u tak hnusné práce.

Teď to zkusí znovu, ukradený dopis ještě zvládnou, dají mě na ulici přepadnout falešnými kapsáři. Musím sebou hodit, než to provedou, a disketu honem poslat na poste restante, pak uvidím, kdy si ji budu moct vyzvednout. Ale houby, co mě to napadá za blbosti, jednu mrtvolu tu už máme a Simei upláchnul. Zjišťovat, jestli něco vím a co vlastně vím, jim stejně není k ničemu. Radši mě pro jistotu rovnou odstraní, a hotovo. Nemůžu teď napsat do novin, že o tom nic nevím, protože tím bych se naopak prozradil, že v tom nějak jedu.

Jak jsem se do téhle šlamastyky dostal? Myslím, že hlavní vinu na tom má profesor Di Samis a to, že umím německy.

 

Proč mě napadá Di Samis a záležitost stará čtyřicet let? Poněvadž jsem byl vždycky přesvědčený, že kvůli Di Samisovi jsem nedostudoval, a právě proto, že jsem nedostudoval, jsem se dostal do téhle kaše. Ostatně Anna mě po dvou letech manželství opustila, protože prý zjistila, že jsem ve skutečnosti kompulzivní ztroskotanec – kdoví, co jsem jí navykládal předtím, abych se udělal hezkým.

Nikdy jsem nedostudoval kvůli tomu, že jsem uměl německy. Moje babička pocházela z jižních Tyrol a od malička mě nutila mluvit oběma řečmi. Od prvního ročníku na vysoké škole jsem překládal knížky z němčiny, abych si vydělal na studia. V té době umět německy bylo samo o sobě slušnou profesí. Člověk mohl číst a překládat knížky, kterým ostatní nerozuměli (a kterým tehdy přičítali zásadní význam), a za němčinu se platilo lépe než za francouzštinu i angličtinu. Dnes je to myslím podobné, když někdo umí čínsky nebo rusky. V každém případě však platí, že buď můžeš překládat z němčiny, nebo dostuduješ, obojí najednou nejde. Překládat znamená sedět doma, ať je teplo nebo zima, pracovat v bačkorách, a navíc se dozvídat spoustu nových věcí. Nač ještě chodit na univerzitu na přednášky?

Z pohodlnosti jsem se rozhodl zapsat se na němčinu. Nebudu se muset příliš učit, říkal jsem si, stejně už to všechno znám. Esem oboru byl v té době profesor Di Samis, který si vybudoval své orlí hnízdo, jak tomu říkali studenti, ve zchátralém barokním paláci: když jste vystoupali po schodišti, otevřelo se před vámi velké atrium. Na jedné straně atria se nacházela katedra, kde Di Samis působil, na druhé aula magna, jak profesor nabubřele nazýval posluchárnu, kam se vešlo tak padesát lidí.

Na Di Samisovu katedru se smělo vcházet pouze v plstěných pantoflích. U vchodu jich ležela hromádka pro asistenty a pro pár studentů. Na koho se pantofle nedostaly, musel počkat venku, až na něj přijde řada. Všechno tam bylo navoskované, snad i knihy a stěny. Ostatně i obličeje stařičkých asistentů, kteří čekali od předpotopních dob, kdy to konečně vyjde a oni dostanou definitivu.

Posluchárna měla vysoký klenutý strop, gotická okna (nikdy jsem nepochopil, kde se berou v barokním paláci) a zelené vitráže. V patřičnou dobu, to znamená čtrnáct minut po stanoveném začátku přednášky, vycházel profesor Di Samis ze dveří katedry, metr za ním následoval nejstarší asistent a o dva metry dál asistenti pod padesát let. Starý asistent mu nesl knihy, mladí magnetofon – koncem padesátých let byly magnetofony ještě obrovské, vypadaly jako rolls-royce.

Ujít deset metrů dělících katedru od posluchárny trvalo Di Samisovi tak dlouho, jako by ten úsek měřil aspoň dvojnásobek: nešel rovně, ale obloukem, nevím, zda opisoval parabolu nebo elipsu, a přitom vykřikoval „už jsme tu, už jsme tu!“, pak vždycky vešel do posluchárny a usadil se na jakési vyvýšené tribuně – člověk by čekal, že zahřmí „říkejte mi Izmael“.

Zelené vitráže vrhaly na jeho obličej mrtvolně sinalé světlo a on se potměšile usmíval, zatímco asistenti chystali magnetofon. Pak začínal: „Na rozdíl od toho, co právě prohlásil můj znamenitý kolega, profesor Bocardo…“ a tak dále celé dvě hodiny.

Kvůli zelenému přísvitu jsem upadal do vodnaté dřímoty, podle očí asistentů se dalo soudit, že se jim děje totéž. Věděl jsem, co si musí pokaždé vytrpět. Po uplynutí dvou hodin jsme se my studenti vyrojili ven, profesor Di Samis dal přetočit pásek, sestoupil z tribuny, demokraticky si sedl do první řady s asistenty a všichni společně si znovu vyslechli celou dvouhodinovou přednášku, zatímco profesor spokojeně přikyvoval při každé pasáži, která podle něj měla obzvláštní význam. A to prosím byla jeho přednáška o překladu Bible do Lutherovy němčiny. Neskutečné samožerství, říkali ohromeně mí spolužáci.

Na přednášky jsem chodil jen velmi sporadicky a na konci druhého ročníku jsem si zkusil zažádat o zadání diplomové práce na téma ironie v Heinovi (nacházel jsem útěchu v tom, jak píše o nešťastné lásce – připravoval jsem se na vlastní lásky a připadalo mi to správně cynické). „Vy mladí, vy mladí,“ zdrceně pravil Di Samis, „hned byste se vrhali na současníky…“

V záblesku osvícení jsem pochopil, že diplomová práce u Di Samise je zabitá. Tak jsem pomyslel na profesora Feria, jenž byl mladší, inteligentní, těšil se brilantní pověsti a zabýval se zhruba obdobím romantismu. Ale starší spolužáci mě varovali, že Di Samise bych stejně dostal jako konzultanta, a ať profesora Feria radši oficiálně neoslovuji, protože Di Samis by se to okamžitě dozvěděl a uvalil by na mě doživotní nenávistnou klatbu. Musel jsem na to jít od lesa a narafičit to tak, aby mi sám Ferio navrhl dělat diplomovou práci u něho, tím pádem by se Di Samis naštval na něho, a ne na mne. Di Samis Feria nenáviděl z toho jednoduchého důvodu, že si ho sám vychoval a přivedl na katedru. Na univerzitě (tehdy, ale dnes nejspíš také) jsou věci naopak než v normálním světě, tady necítí nenávist synové k otcům, ale otcové k synům.

Napadlo mě, že bych se mohl k Feriovi nenápadně přiblížit na jedné z pravidelných konferencí, které Di Samis ve své velké posluchárně pořádal každý měsíc a jichž se účastnilo mnoho kolegů, protože Di Samis vždycky dokázal přilákat slavné učence.

Jenže vždycky se to odehrávalo takto: hned po konferenci následovala rozprava, kterou si monopolizovali vyučující, a vzápětí se všichni rozprchli, protože řečník byl pozván do restaurace La Tartaruga, zařízené ve stylu poloviny devatenáctého století, nejlepší široko daleko, kde číšníci ještě obsluhovali ve fraku. Z orlího hnízda se do restaurace šlo po hlavní třídě vroubené podloubím, dál přes historické náměstí, pak se na nároží monumentálního paláce odbočilo a nakonec se muselo přejít druhé náměstíčko. V podloubí řečníka těsně obklopovali řádní profesoři, o metr dál kráčeli docenti, o další dva metry dál odborní asistenti a za nimi v rozumné vzdálenosti nejodvážnější studenti. Na historickém náměstí se oddělovali studenti, na nároží monumentálního paláce se loučili asistenti, docenti ještě přecházeli náměstíčko, ale na prahu restaurace i oni uctivě pozdravili a dovnitř již vcházeli jen host a řádní profesoři.

Profesor Ferio se tak o mé existenci nikdy nedozvěděl. Mezitím se mi to prostředí znechutilo a přestal jsem na katedru chodit. Překládal jsem jako automat, ale člověk musí vzít zavděk tím, co mu dají, a já převáděl do sladké italštiny třísvazkové dílo o tom, jakou úlohu sehrál ekonom Friedrich List v utváření Zollverein, německé celní unie. Každý jistě pochopí, proč jsem z němčiny přestal překládat, ale na návrat na univerzitu už bylo pozdě.

Malér byl v tom, že jsem se s tím odmítal smířit a dál jsem žil v přesvědčení, že jednoho dne dodělám všechny zkoušky a obhájím diplomku. A kdo v sobě hýčká neuskutečnitelné naděje, stává se ztroskotancem. Když si toho po čase všimne, je holt už pozdě honit bycha.

Zpočátku jsem si našel práci v Engadinu jako vychovatel německého chlapce, příliš hloupého na to, aby mohl chodit do školy. Skvělé podnebí, přijatelná samota, vydržel jsem to rok, protože dobře platili. Ale jednoho dne mě na chodbě zaskočila chlapcova matka, přitiskla se ke mně a naznačila mi, že by jí nebylo proti mysli se (se mnou) zahodit. Měla předkus a knír a já jí zdvořile naznačil, že jsem jiného názoru. Za tři dny jsem dostal vyhazov, poněvadž chlapec prý nedělá žádné pokroky.

Tak jsem se začal protloukat jako pisálek. Chtěl jsem psát do novin, ale dostal jsem nabídky jen v několika místních plátcích, abych pro ně psal články typu recenze na představení v oblastních divadlech nebo na divadelní turné. Za pár šupů jsem se stal kabaretním kritikem a stačil uveřejnit několik recenzí, šmíroval jsem ze zákulisí tanečnice v námořnickém oblečku, fascinovaně zkoumal jejich celulitidu a pak jsem je doprovázel do mléčného baru, kde si dávaly k večeři kávu s mlékem – případně, pokud nebyly úplně švorc, volské oko na másle. Tam jsem získal své první milostné ostruhy se zpěvačkou, o níž jsem se shovívavě vyjádřil v jednom článečku – otištěném sice v regionálním plátku v Saluzzu, ale jí to stačilo.

Neměl jsem žádné zázemí, žil jsem v různých městech (do Milána jsem přišel, až když mě povolal Simei), dělal jsem korektury nejméně pro tři nakladatelství (univerzitní, ale patřila pod velké nakladatelské domy), pro jiné nakladatelství jsem zredigoval encyklopedii (bylo zapotřebí kontrolovat data, názvy a tak dále), všechno to byla práce, díky níž jsem získal přehled, který Paolo Villaggio nazval obludnou kulturou. Ztroskotanci mívají stejně jako samoukové mnohem větší znalosti než vítězové – pokud chceš prorazit, musíš dobře umět jen jednu věc a nesmíš ztrácet čas snahou umět všechno, radost z erudice je vyhrazena ztroskotancům. Čím víc toho člověk ví, tím méně se mu daří.

Pár let jsem se věnoval posuzování rukopisů, které mi dávali nakladatelé (mnozí velmi významní), protože u nich se nikomu nechtělo číst, co jim přicházelo na stůl. Dostával jsem pět tisíc lir za rukopis, celý den jsem se válel v posteli a zuřivě četl a potom jsem sepsal dvoustránkový posudek, v němž jsem nebohého autora rozsekal svými nejlepšími sarkasmy, v nakladatelství se všem ulevilo a nic netušícímu chudákovi odepsali, že bohužel musí rukopis odmítnout a tak dále. I čtení rukopisů, které nikdy nevyjdou, se může stát řemeslem.

Mezitím se stala ta věc s Annou, která skončila tak, jak skončit musela. Od té doby se mi nepodařilo (nebo jsem to možná ani tak moc nechtěl) více se zajímat o nějakou ženu, protože jsem měl strach z dalšího nezdaru. Sex jsem bral jako čistě zdravotní záležitost, jen příležitostné zálety bez nebezpečí, že by se člověk zamiloval, jedna noc a pryč, měj se, bylo to fajn, k tomu jsem si sem tam dopřál placený styk, abych nepropadal nějakým obsedantním touhám (díky tanečnicím mi nijak nevadila celulitida).

A mezitím jsem jako všichni ztroskotanci snil, že jednoho dne napíšu knihu, kterou si získám slávu a bohatství. Abych se naučil, jak se stát velkým spisovatelem, nechal jsem se dokonce zaměstnat jako černoch (dnes se tomu v duchu politické korektnosti říká ghost writer) autorem detektivek, který svá díla podepisoval pro změnu americkým pseudonymem, aby se lépe prodávala, zřejmě po vzoru herců ze spaghetti westernů. Stejně ale bylo krásné pracovat ve skrytu za dvěma oponami (za tím Druhým a za pseudonymem Druhého).

Vyrábět cizí detektivky bylo snadné, stačilo napodobovat Chandlera nebo přinejhorším psát jako Spillane; jenže jakmile jsem se pokusil vyplodit něco vlastního, zjistil jsem, že při popisech někoho nebo něčeho vždy odkazuji na jiné literárně zpracované situace: nedokázal jsem napsat, že ten a ten se procházel v průzračném, jasném odpoledni, musel jsem napsat, že kráčel „pod nebem jako z Canaletta“. Pak jsem si uvědomil, že tak to dělal i D’Annunzio: když chtěl říct, že jistá Costanza Landbrook nebyla k zahození, napsal, že vypadala jako z obrazů Thomase Lawrence, o Eleně Muti psal, že její rysy měly cosi společného s profily, jaké maloval mladý Moreau, a Andrea Sperelli zase připomínal portrét neznámého šlechtice z Gallerie Borghese. Takže kdo si chtěl přečíst román, musel si u bukinistů sehnat pár svazků dějin výtvarného umění a pořádně je prostudovat.

Ale kvůli tomu, že D’Annunzio byl špatný spisovatel, se přece takovým nestanu i já. Abych se zbavil neřesti citátů, rozhodl jsem se, že se už nikdy nepokusím psát.

Zkrátka můj život nebyl nic moc. A pak jsem v padesáti letech dostal Simeiovu nabídku. Proč ne? Proč bych to nezkusil, vždyť to bylo jedno.

 

Co mám teď dělat? Jakmile vystrčím nos z domu, ocitnu se v nebezpečí. Bude lepší zůstat tady, nejspíš jsou venku a čekají, až vyjdu. A já ven nepůjdu. V kuchyni mám několik balíčků krekrů a pár masových konzerv. Od včerejšího večera mi zbyla i nedopitá, poloplná láhev whisky. S tím se dá přečkat den či dva. Kapku si naleju (a pak možná další, ale až v poledne, protože dopolední pití ohlupuje) a pokusím se najít začátek téhle ztřeštěnosti. Ani k tomu nepotřebuju otvírat disketu, protože si všechno jasně pamatuju, aspoň prozatím.

Související