V novém románu nejznámější současné ruské spisovatelky Ljudmily Ulické dcera zachrání rodinu, když si nové kozačky vycpe doma nalezeným průklepovým papírem. Netuší, že jde o samizdatový přepis Solženicynovy knihy Souostroví Gulag − a že jej tam vzápětí přijde marně hledat sovětská tajná policie KGB.

Dvaasedmdesátiletá Ulická, jejíž román nyní vyšel česky pod názvem Zelený stan, takové štěstí sama neměla. Roku 1970 byla propuštěna z výzkumného ústavu genetiky za to, že svůj psací stroj půjčila na ilegální opis prózy amerického židovského spisovatele Leona Urise. Stroj i s knihou skončily v rukách KGB.

"Ráno mě zatkli jako mé čtyři kolegy. Když jsme se večer setkali, ukázalo se, že při individuálních výsleších každý tvrdil, že kniha je jeho," popisuje HN Ulická, pro niž tím vznikla přátelství na celý život. "Změnilo to naše osudy. Já jsem se stala spisovatelkou, druhý můj kamarád knězem, třetí emigroval a toho čtvrtého jsem si vzala," dodává.

Román Zelený stan vypravuje podobné fiktivní osudy lidí, kteří se zapletli se samizdatem v době, kdy "nejvyšším uznáním pro básníka byly ty šustivé, na stroji nebo rukou přepsané kousky papíru s chybami, překlepy, písmem, které se dalo sotva přečíst", jak píše Ulická.

Do osudů některých postav románu zasahuje samizdat jen okrajově, třeba do příběhu generála, jenž propustí svoji sekretářku a milenku, a přispěje tak k popravě jejího bratra, židovského herce. Žena mizí v lágru, ale po čtyřech letech ji generál spatří na trhu, pozná její ruku a opět jí volá na staré předválečné číslo, znovu se po zadním schodišti plíží do bytu, zpod jehož dveří se line sladký parfém.

V románu ale vystupuje například také Ilja, kterého coby fotografa disidentů nutí KGB ke spolupráci. "KGB byla jako nemoc. Někdo ji prodělal a získal imunitu, jiní ne," míní Ulická, pro niž je kolaborace důležitým motivem knihy. "Důstojníci KGB byli školení, jak z člověka získat informaci. Nechávali ho hladovět, mrznout či nespat. Sama nevím, jak bych se tváří v tvář tomu zachovala," říká.

Přestože lidi spolupracující s režimem neodsuzuje, v korespondenci s Michailem Chodorkovským, kterou publikovala roku 2009, kdy byl miliardář ještě ve vězení, se Ulická vyslovila pro lustraci. "Po rozpadu Sovětského svazu se mělo stát totéž co v Německu, kde byli nacističtí prominenti potrestáni a kolaborující úředníci přišli o možnost podílet se na chodu státu," říká dnes Ulická, podle níž se Rusko právě kvůli absenci lustrací nevyrovnalo s minulostí a dnes na ni zapomíná.

Román Zelený stan napsala proto, aby peripetie těch, kdo literaturou vzdorovali režimu, přiblížila mladší generaci. Podle Ulické však komunistickou minulost nevytěsňují jen dnešní Rusové. Už generace jejích rodičů si "spojovala samizdat se strachem", a tak o něm mlčela.

Kniha

Ljudmila Ulická
Zelený stan
2016, Paseka, přeložila Alena Machoninová, 484 stran, 449 korun

Na podobné mlčení v románu naráží postava Olgy, která se teprve po matčině smrti dozvídá, že její předci byli vyhnaní pravoslavní kněží.

"Mlčení ze strachu ale nastolila až sovětská moc," míní Ulická a jako příklad uvádí povstání děkabristů, kteří v první polovině 19. století usilovali o svržení cara. "Přestože děkabristé skončili ve vyhnanství, jejich děti na ně byly pyšné a jejich manželky s nimi do vyhnanství hrdě odjížděly," říká Ulická, podle níž se to ve 20. století změnilo. "V sovětském Rusku už se manželky s muži, kteří byli odsouzeni, rozváděly."

Pro dnešní liberálně smýšlející Rusy je Ulická morální autoritou: roku 2007 se prodalo 2,5 milionu výtisků jejího románu nazvaného Daniel Stein, překladatel. Ulická vystupuje proti Putinovu režimu, například za nesouhlas s válkou na Ukrajině ji ruské státní deníky označily za vlastizrádkyni.

Sama Ulická budoucnost Ruska spojuje jen se "čtrnácti procenty obyvatel", což je podle průzkumů ta část Rusů, která nepodporuje Putinův režim. "Je to těch podobných čtrnáct procent, kteří za komunismu četli samizdat," míní.

A v románu Zelený stan to vysvětluje metaforou ze světa hmyzu. Většinu společnosti přirovnává k larvám, které se naučí reprodukovat, ještě než u nich dojde k metamorfóze − tedy než prasknou a vypustí motýla. "Jsou to lidé, kteří jako by nikdy nedospěli. Celý život jen konzumují, ale nic si nemyslí, nic nevytvářejí," míní Ulická, podle níž člověk prožívá jakýsi "rituál dospělosti" tím, když se v dospívání setká s literaturou či hudbou.

"Pouze to člověku otevře obzory, naučí ho to mít vlastní názor," dodává Ulická, přesvědčená, že těch 86 procent Putinových podporovatelů už zůstane uvězněných ve své "poušti chlapectví".

Související