Abyste přežili, musíte vyprávět příběhy, napsal Umberto Eco v románu Ostrov včerejšího dne, v této nádherné knize, oživující utopický renesanční sen o jednom společném světě.

Během svého čtyřiaosmdesátiletého života, který skončil v pátek v noci, vyprávěl příběhů na tisíce, takže místo v paměti lidstva má nepochybně zajištěno. Ale jaké místo to bude? Co se bude vyprávět o Umbertu Ecovi, připustíme-­li, že paměť je něčím jako tradovaným vyprávěním? A neměli bychom už teď, na začátku našeho budoucího pamatování Eca, důrazně připomenout i to, co se už před jeho smrtí často a velmi snadno zapomínalo?

Umberto Eco zůstává v hlavách většiny jako spisovatel. Romanopisec. Autor slavného románu Jméno růže, který otevřel novou cestu literatuře a vytvořil žánr filozofické či intelektuální detektivky, jejž posléze obsadili lidé jako Dan Brown, kteří ale nikdy nedosáhli Ecovy filozofické a kombinační erudice.

Vždycky se, pravda, zdůrazňovala i Ecova vědecká dráha, ale pokaždé jako něco přidaného, neboť to, co vnímala světová veřejnost především, byly ty úžasně zamotané, chytré, překvapující, moudré příběhy. Ideální důkaz toho, že vysoké a nízké se může spojovat a pozitivně ovlivňovat, tak jak to Eco popisoval v esejích o mediální realitě.

Eco byl především myslitel. Člověk, který spoluzakládal obor, jemuž se říká sémiologie. Tedy věda o značení, o získávání smyslu neboli o sémióze. A právě sémióza − proces, během něhož všechny znaky, které jsme schopni ze sebe vydat i do sebe přijmout, získávají na významu a smyslu − se stala Ecovým osudem.

K psaní románu, jak vypráví dnes už hodně otřelá historka, se Eco dostal kvůli "ješitné touze po publiku", neboť v románech si jeho popularizované vědecké objevy přečetlo více lidí.

Romanopisectví bylo pro Eca ve skutečnosti něčím jako "praktickou sémiologií", prostorem, v němž se hravým způsobem osvědčovalo vše, co objevoval jako vědec. Hra byla pro Eca víc než pouhé hraní.

"Opravdová hra se hraje důkladněji," píše Eco například o Huizingově slavném díle Homo ludens (Člověk hravý). "Podmínkou je zajisté jistá závrať. Riziko, že se člověk ztratí v kontemplaci hry." Není asi přesnější charakteristiky působení Ecových románů na čtenáře než slovo závrať… Ecovy knihy jsou závratné a často se po nich točí hlava.

Závratné byly i Ecovy objevy v sémiologii. Třeba už poznání, že znaky samy neznačí, dokud nejsou součástí sémiologické, tedy smysl poskytující rozpravy. "Vraťme slovům jejich pravý význam," slyšíme dnes znovu s velkou naléhavostí, Eco by se ale zeptal: "Jaký význam myslíte?"

Nic jako "pravý význam" totiž neexistuje, protože význam a smysl se ustavují a vytvářejí až v procesu komunikace a neustále v něm kloužou a posouvají se.

Musíme si zvyknout, že smysl (i význam) řečeného, zobrazeného, zahraného, viděného vzniká až v průběhu procesu souhry a boje různých situačních a jiných souvislostí. Stručně a jasně to Eco shrnuje v eseji Znaky, ryby a knoflíky: "Znak není to, co zastupuje něco jiného (slovo jablko jablko na stromě, jablko namalované na obraze, jablko ,jako takové'), ale je především − a zásadně − to, co zastupuje své možné výklady. Znak je to, co může být vyloženo."

Dávat světu smysl v rozpravě hledáním možností výkladů znaků se stalo životní posedlostí Umberta Eca. Činil tak v každém druhu rozpravy, ať už šlo o vědu, kde však skoro vždy sledoval i popularizační záměr, o politické eseje, publikované v novinách, nebo o romány, jež se pro Eca stávaly relaxačním odbočením do poklidného zálivu, v němž se mohl uvolnit a nechat hrát zápletky a hry smyslu a interpretace, aniž by musel vnímat vědeckou oponenturu.

Ta čtenářská byla až nekriticky obdivná, ale i kritická a recenzní obec si Eca velmi cenila, zejména pro ono oživení hry kontextů a rozprav, kterou kromě Eca ovládá lépe snad už jen Salman Rushdie, jenž k této "hře románu" přidává hutnou špetku mystiky, jež u Eca ustupuje do pozadí.

Ecovo hledání smyslu proniklo i do obecné teorie kultury, která si už neláme hlavu s tím, co je krásné a co naopak upadlé a ošklivé, nýbrž s tím, jak a proč takové soudy vytváříme, k čemu nám slouží, co jimi vykládáme.

V této ecovské otevřenosti mohou mít primitivní pop-music nebo vysmívaná soap opera stejnou důležitost jako špičková klasická hudba či artový film, záleží jen na tom, co z nich dokážeme vyložit.

Nebo přesněji: jaké možné výklady se v nich v konfrontaci se světem skrývají, jen je zahlédnout. Jde pouze o to, upozorňuje Eco, abychom se v neomezeném množství kulturních a jiných informací, obrazů a znaků počítači propojeného světa neztratili. Ale to už je úkol kultury: "Kdyby kultura nefiltrovala svět, bylo by to bláznivé a pošetilé − bláznivé a pošetilé jako internet, který nemá žádnou formu ani hranice. A kdybychom byli všichni posedlí neomezeným věděním webu, byli by z nás idioti!"

Pátrání po výkladech a významech světa není totéž co jeho úplné vytěžování a neomezená nutkavá konzumace, naznačuje jasně celé dílo Umberta Eca, nýbrž zaujaté a intenzivní prosívání světa, při němž se zbavujeme strachu z nadbytku a z fixovaných ideologických výkladů: strachu z druhých i sebe sama.

S Ecovým dílem je to podobné jako se smíchem ve Jménu růže. Jak v závěru románu (i filmu) vysvětluje starý a slepý knihovník Jorge, chránící před světem tajemství zapomenutého druhého dílu Aristotelovy Poetiky, věnované společenské moci komedie: "Smích zbavuje strachu, strachu z ďábla, a bez strachu z ďábla není důvod, aby existovalo náboženství."

Tváří v tvář bláznovství dnešní planetární civilizace, tak snadno oživujícímu svůdné síly starých ideologií, nám odcházející Umberto Eco zřejmě nemohl zanechat potřebnější vzkaz.

Související