Každoroční oscarovou legraci, během níž se celý svět dohaduje, co je to dobrý film, letos zastínila otázka, zda Leonardo DiCaprio konečně dostane toho Oscara.
Sarkastické poznámky, že za škrábnutí medvědem, sténání a vypoulené oči se Oscary nedávají, přebilo zřejmě ocenění DiCapriovy dlouholeté kariéry, a tak i když šlo o cenu za jednu roli, byla to vlastně cena za celoživotní dílo.
No řekněte sami: nebylo by s tímhle filmovým byznysem něco v nepořádku, kdyby jeden z nejpopulárnějších a nejlepších hollywoodských herců zůstal bez ocenění, které má přímo ikonickou hodnotu?
To, že s byznysem, s tou naší báječnou filmařinou je všechno v pořádku, naznačují i další letošní ceny. Šest Oscarů má film Šílený Max, tedy esence technologické výkonnosti a rychlosti současné kinematografie.
Zápletka chabá, děj a myšlenka nulové, ukoukat se to nedá – ale když touhle bodavou sprchou technologického adrenalinu projdete, budete na chvíli jako v jiném světě. Přesně tady se rýsuje budoucnost filmu, jakkoliv se my, kritici, a mnozí lidé z branže tváříme, že skutečné bijáky současnosti běží jinde a právě takovým pak dáváme ty hlavní ceny: scénář, režie, herecké výkony.
O DiCapriově ceně za zásluhy už byla řeč, ale co Alejandro Iñárritu, který sice nemá Oscara za nejlepší film, ale podruhé za sebou si odnáší cenu za nejlepší režii? Čím tento Mexičan okouzlil Ameriku a svět, že před ním sedí na zadku a dává mu cenu za cenou: Amores Perros (nominace na Oscara za nejlepší cizojazyčný film), Babel (spousta nominací na Oscara, Zlatý Glóbus, cena z Cannes), Birdman (oscarová žeň, včetně režie a filmu)?
V čem tkví tajemství Iñárrituova režisérského umění, které se zvláštním způsobem trefilo do naladění lidí na začátku 21. století?
Alejandro Iñárritu je pokračováním Stevena Spielberga jihoamerickými prostředky. Magický realismus na hollywoodský způsob, i díky „magii“ kamery Emmanuela Lubezkeho. Jeho filmy jsou velmi promyšlené, často skoro "vypočítané", ale vždy jsou plné emocí, které hýbou filmem i divákem.
Máme pocit, že nás Iñárritu někam unáší, snadno se mu podléhá, a přitom můžeme pořád do detailu rozumět tomu, jak a proč to dělá. Podléháme emocionalitě a zároveň víme, že má skoro racionální strukturu, jakkoliv si uvědomujeme i to, že se emocionalita řídit nedá. Zdá se, že právě tohle je amalgám člověka nového tisíciletí: koupat se v emocích, očistných i temných, ovšem s pocitem, že tuhle nádhernou bouři dokážeme řídit, a když ne řídit, tak bezpečně opustit.
Iñárritův Revenant je čirá emoce, která se stává čirým ratiem. Emocionalita prožitá, aniž by nám čímkoliv podstatným hrozila. Birdman ještě řezal do živého, i když síla emoce byla vlastně radostí z poznání její logiky. Revenant je už slast z cigarety bez dehtu, piva bez alkoholu, sexu bez nebezpečí nákazy.
Iñárritu dnes vládne Hollywoodu, protože pochopil podstatu jeho současné iluzornosti.
V jistém smyslu to platí i pro Spotlight, nejlepší film, který zvítězil kvůli filmově dokonale naplněné iluzi potřebnosti angažovanosti v současném světě, ale i pro snímek Saulův syn, který vyhrál Oscara za neanglicky mluvený film.
Zní to rouhačsky, protože Saulův syn maďarského režiséra Lászla Nemese (39 let) je silný film o holoukaustu, přesněji pokus o zpřítomnění holokaustu moderní kamerovou technikou. Dotýkáme se této hrůzy díky slídivé kameře, která jako voyeur neustále sedí na rameni hlavního hrdiny. Fascinovaně zíráme na něco, co překračuje všechny míry.
Díváme se a zároveň se stydíme za to, že se díváme. V každém záběru se ten stud umocňuje, až naštěstí přijde závěrečné uvolnění, pravda trochu lyricky naivní, ani to ale nemůže celý film zničit.
Tohle všechno je pravda. Pravdou ale je i to, že na americkou filmovou akademii dobře zabírají evropské filmy o holokaustu a vyrovnávání se s ním. Loni polská Ida, subtilní drama o starých polských vinách v antisemitském šílenství, letos podobně intimně laděný Saulův syn. Hollywood zkrátka ani tady nepřekračuje své dlouhé stíny. Naopak: dělá vše proto, aby v nich zůstával. Tak, aby "továrna na sny" dál naplno šlapala a zahlcovala naše mysli a podvědomí obrazy, které jen obtížně přepereme něčím jiným.
Filmem se nemá myslet, vědí obyvatelé planety Hollywood. Filmem se prožívá, unáší, film se žije! A kdo z nás si dnes ještě opravdu troufne naplno říct, že skutečný život je jinde…
