Manželství s věčně nevěrným Johnem Kennedym nestálo za nic. Ale život po jeho zastřelení se stal pro Jacqueline Kennedyovou přímo noční můrou. Bez ohledu na to, že role mladé, lidem milované vdovy po prezidentovi a také slušné jmění jí skýtaly doživotní privilegia a velký politický vliv.

Nová objemná biografie od Barbary Leamingové popisuje s velkým nasazením osud svého času nejznámější Američanky na světě. Kniha s podtitulem Neznámý příběh je publicisticky reportážní, obsáhle faktografická, psychologizující, politická a k tomu ještě odkrývá nevybíravé mediální strategie, jimž Jacqueline Bouvierová Kennedyová Onassisová podléhala i před nimiž prchala.

Tragédií první dámy USA byla její přítomnost při dallaském atentátu 22. listopadu 1963. Později si neuměla vybavit chvíle známé z filmového záznamu, kterak lezla po kapotě jedoucího auta, aby sebrala úlomek manželovy rozstřelené hlavy. Jiné otřesné detaily se jí naopak vracely na mysl ještě roky poté.

Kniha

Barbara Leamingová
Jacqueline Bouvierová Kennedyová Onassisová
2015, Argo, přeložila Jiřina Leckie, 374 stran, 398 korun

Z veřejného života se nikdy nestáhla a například svému švagrovi senátorovi Bobbymu pomáhala sbírat politické body účastí na kdejaké oficialitě − jen prezidentskou kandidaturu mu prorocky vymlouvala, marně, pět let po svém bratru byl rovněž zastřelen.

Ještě i před druhou rodinnou tragédií bylo pro Kennedyovou každé veřejné vystoupení, byť neřekla do mikrofonu jediné slovo, vysilující. Namířená světla, kamery a nepřehledné davy lidí byly až příliš podobné posledním chvílím před atentátem na JFK. Kennedyová téměř každé své veřejné vystoupení odnesla menším nervovým zhroucením.

Autorka biografie je přesvědčena, že Kennedyová trpěla posttraumatickou stresovou poruchou, která byla lékařsky uznána teprve po amerických výzkumech změn psychiky veteránů války ve Vietnamu. Stejně jako vojáci, kteří se v civilu nebyli schopni ze svých traumat otřepat a místo toho propadali depresím a závislostem různého druhu, byla i Kennedyová melancholická, ustrašená a zdánlivě panovačná. Byla to její obrana před některou z mnoha podob "spouštěčů" jejích depresí.

Situace Kennedyové se stala o to horší, že její chování neustále sledovala média. S kýčovitou logikou hlasu ulice ji nejprve glorifikovala za to, jak důstojně vystupovala po atentátu. Potom si ji přivlastnila, dojata tragikou jejího údělu. Nakonec přišla zákeřná kritika: Jak to, že se Jackie stále nevzpamatovala? Vždyť kolik Američanek muselo oplakat muže a syny, kteří zahynuli ve Vietnamu, a ona bohatá, bez existenčních starostí se stále utápí v melancholii?

Kennedyová se svého děsu celkem zbavila jen na několik posledních let života. Nepomohl jí ale "princ" v podobě výrazně staršího řeckého miliardáře Aristotela Onassise, který vdově životem na soukromém ostrově sliboval lepší ochranu pro ni a její děti, než jakou jí poskytovaly americké tajné služby. Osvobození Kennedyové přinesla teprve práce knižní redaktorky, která ji dostatečně intelektuálně zaměstnala a v níž uplatnila vytříbený umělecký vkus, sečtělost a také nekonečný seznam kontaktů.

Leamingové kniha se ale netočí jen kolem atentátu. Život Kennedyové je také záminkou k zevrubnému prozkoumání sňatkových strategií dospívajících dětí z bohatých rodin, popisu leckdy absurdních požadavků na mediální podobu první dámy USA a vůbec pokrytectví, které si žádá přímá demokracie: politici se nechovají podle svého přesvědčení, ale podle odhadů poradců − jak se zalíbit a neznelíbit voličům.

Kniha by navíc mohla být dobrou ukázkou tradice severoamerické biografické literatury plné dlouhých vypointovaných souvětí a hutných odstavců. Autorka zkušeně mačká do několika vět reportážní popis scény (pihatá dívka na noblesním večírku poslušně naslouchá chvástavému monologu studenta prestižní univerzity), vzápětí nabídne zhuštěný politický výklad (student hovoří o maršálu Pétainovi, premiérovi kolaborantské francouzské vlády), aby celou věc uzavřela spikleneckým konstatováním, že šestnáctiletá Jackie o celé věci díky rodinnému zázemí věděla mnohem víc než student, ale protože v dané situaci šlo spíš o namlouvání než diskutování, nechala si to skromně pro sebe.

Barbara Leamingová patří mezi nejlepší současné autory americké literatury faktu. Její knihy o JFK, Marilyn Monroe, Romanu Polanském či Orsonu Wellesovi se staly bestsellery. Z toporného českého překladu a nepozorné redakční práce se však kus jejího umění ztrácí. Chybějící jmenný rejstřík v knize, v níž je na každé stránce více slavných jmen než cestujících newyorského metra, je další minus.

Související