Připomínkou teze palestinského básníka Mahmúda Darwíše, že osud jeho národa je natolik tragický, až se může ztotožnit s jakoukoliv tragédií od dob antického Řecka po současnost, vyvrcholil čtvrteční večer v pražské Knihovně Václava Havla.

V arabštině, češtině, angličtině, francouzštině i v nizozemštině se zde četly básně Darwíše, jenž by v neděli oslavil pětasedmdesáté narozeniny. Básník zemřel v srpnu 2008 ve Spojených státech.

Na začátku večera se slova ujal současný palestinský velvyslanec v Česku Chálid al-Atraš, jenž oslavu Darwíšova díla posunul do politického kontextu. „Tak, jak skončila nacistická okupace Prahy, jednou provždy skončí izraelská okupace naší vlasti Palestiny,“ řekl al-Atraš.

Hlavním hostem večera, během nějž Darwíšovy básně četli zpěvačka Monika Načeva či herec Karel Dobrý, byl syrský literární kritik Subhí Hadídí. Ten žije v Paříži a specializuje se na současnou arabskou poezii.

Ve svém projevu opakovaně zdůrazňoval, že arabští čtenáři od Darwíše čekali poezii vyjadřující se k politické situaci, Darwíšovi ale v první řadě šlo o to, aby posouval hranice arabské poezie.

„Říkalo se mu palestinský národní básník, přestože tento titul sám nikdy nepřijal. Nebyl na něj vyvíjen tlak, ale Darwíš si uvědomoval, že lidé na jeho autorských večerech očekávají jiné básně, než jaké píše. Přesto jim neustále četl modernější a náročnější tvorbu, než na jakou byli zvyklí, a dělalo mu radost, když ji lidé přijali a přišli opět na další čtení,“ řekl Hadídí, který se s básníkem osobně znal.

„Z našich rozhovorů mi bylo zřejmé, jak je pro něj důležité, aby se autorsky posouval dál a přitom u čtenářů nevyvolával dojem, že je opouští,“ dodal. 

Darwíš podle literárního kritika říkal, že je-li takzvaným básníkem odboje a má-li dostát titulu palestinského národního básníka, měl by především psát výjimečnou poezii. „To bude můj způsob odboje a utvrzování mé palestinské totožnosti,“ tvrdil prý Darwíš.

Hadídí během své přednášky rozdělil Darwíšovu tvorbu na několik fází: tu ranou z dob, kdy byl Darwíš dokonce vězněn a kdy hovořil o revoluci a odboji proti Izraeli, následnou exilovou etapu, kdy žil v egyptské Káhiře, libanonském Bejrútu a později v Paříži, či na dobu po roce 1993, kdy na protest proti Mírové dohodě z Osla uzavřené mezi Izraelem a Palestinci básník opustil Organizaci pro osvobození Palestiny.

V pozdějších letech si Darwíš, jenž kdysi patřil k první generaci moderních arabských básníků píšících volným veršem, vyzkoušel například formu sonetů.

Arabista František Ondráš z pražské Filozofické fakulty básníka přirovnal k „Odysseovi, nikoliv však Bludnému Holanďanovi, jemuž bylo dáno, aby se celý život pohyboval mezi západním světem, Palestinou a dalšími oblastmi arabské kultury“, jak řekl.

Ondráš v rychlosti zrekapituloval, jak se Darwíš od rané popisné poezie posunul k metaforám a obrazům. Svého času výrazně pracoval například s metaforou zrcadla. „Posloužilo mu zeptat se sám sebe, kdo je Mahmúd, kdo jsou Palestinci, kdo palestinská rodina, kde a jak žije jeho matka, co cítí jeho milenka. Já a ti druzí – zrcadlo a stín,“ vyjmenoval Ondráš některé z prvků Darwíšovy poezie, které básník použil i do názvů svých sbírek.

„Na konci se oprostil od konkrétních témat i metaforických obrazů stromů na palestinském venkově. Jeho poslední sbírka, kterou před smrtí nestihl odevzdat do nakladatelství, byla důkazem, kam a v jakých úvahách a s jakým básnickým talentem se na své cestě potýkal,“ dodal Ondráš. 

Darwíšovy básně, které ve čtvrtek recitovali Sara Arnstein, Hélène Genet, Jiří Šímek, Herbert van Lynden či Daniel Brown, hrou na arabskou loutnu doprovodil syrský rodák Marwan Alsolaiman. Ten v osmdesátých letech studoval v Československu, později se sem ze Sýrie vrátil a vloni v Praze převzal cenu Prix Irene.

Povídky a eseje Mahmúda Darwíše do češtiny již koncem 80. let přeložil Luboš Kropáček, vyšly pod názvem Deník všedního smutku. Roku 2007 nakladatelství Babylon vydalo výbor básní nazvaný Přicházím do stínu tvých očí v překladu Burhana Kalaka.

Související