30. března 1944
Poslední let
Naseby

 

Došel až k živému plotu, který ohraničoval letiště. Obcházel svůj rajón. Mládenci tomu říkali „zdravotní procházka“ a znervózněli, když ji vynechal. Byli pověrčiví. Všichni tu byli pověrčiví. Za plotem se táhla holá pole, na podzim přeoraná. Nečekal, že by ještě spatřil alchymii jara, že by viděl, jak se nudná hnědá hlína mění v jasnou zeleň a pak ve světlé zlato.

Člověk může svůj život měřit podle sklizní. On jich zažil dost. Všude kolem byla rovina, většinou pole. Samotný statek stál nalevo, kus stranou, hranatý, nehybný. Na střeše v noci svítilo červené světlo, aby do něj vracející se letci nenarazili. Když ho spatřili pod sebou, věděli, že letiště minuli a mají problém.

Zahlédl na dvoře sedlákovu dceru, jak krmí husy. Nebyla o něčem takovém dětská říkanka? Ne, to nebyla sedlákova dcera, ale žena, co ušmikla myškám ocásky, přivázala je provázky. Hrozná představa. Chudinky myši, myslíval si jako chlapec. A myslel si to ještě dnes, jako muž. Ty staré dětské říkačky bývají brutální.

Nikdy se se sedlákovou dcerou nesetkal, neznal ani její jméno, ale měl ji velice rád. Vždycky jim mávala na rozloučenou. Občas se k ní připojil její otec, jednou či dvakrát i matka. Ale dívka před žádným vzletem na dvoře nechyběla.

Teď ho zahlédla a zamávala. Místo aby jí to oplatil, zasalutoval. Připadalo mu, že by se jí to mohlo líbit. Samozřejmě, z téhle dálky byl pouhá uniforma. Neměla tušení, kdo Teddy je. Byl jen jedním z mnoha.

Zahvízdal na psa.

 

1925
Alouette

„Koukej!“ řekl. „Támhle, skřivan. Skřivánek.“ Podíval se na ni a zjistil, že kouká na úplně špatné místo. „Ne, támhle,“ ukázal. Bylo to s ní vážně beznadějné.

„Aha,“ řekla konečně. „Už ho vidím! To je zvláštní – co tam dělá?“

„Vznáší se, a pak nejspíš začne zase stoupat.“ Skřivánek stoupal na nadpozemském vlákénku písně. Třepotavý let ptáka a krása jeho zpěvu v něm vyvolaly nečekaně hluboké emoce. „Slyšíš ho?“

Teta si teatrálně přiložila dlaň k uchu. Vypadala tu asi tak nenápadně jako páv – na hlavě měla divný klobouk, červený jako požárnické auto, a na něm dvě veliká bažantí péra, která se při sebemenším pohybu hlavy zahoupala. Nepřekvapilo by ho, kdyby po ní někdo střelil. Kéž by, pomyslel si. Teddy měl povolené – povoloval si – barbarské myšlenky, pokud si je nechával pro sebe. („Dobré mravy,“ radila mu matka, „jsou jako brnění, které si člověk musí každé ráno znova obléknout.“)

„Co jestli slyším?“ zeptala se nakonec teta.

„No, jak zpívá,“ odpověděl s veškerou trpělivostí, jíž byl schopen. „Jak ten skřivánek zpívá. Už přestal,“ dodal, když teta pořád okázale poslouchala.

„Třeba zase začne.“

„Ne, nezačne. Ani nemůže, už uletěl. Je pryč.“ Zamával pažemi, aby to ilustroval. I když měla na klobouku pera, o ptácích zjevně nevěděla nic. A vlastně o žádných zvířatech. Neměla dokonce ani kočku. A chovala se úplně lhostejně k Trixie, jejich lovecké fence, která momentálně nadšeně čenichala v suché strouze u cesty. Trixie byla jeho nejvytrvalejší společnice a nehnula se od něj od chvíle, kdy ještě jako malinké štěňátko dokázala prostrčit hlavu do dveří sestřina domku pro panenky.

Napadlo ho, jestli snad má za úkol tetu vzdělat. Je to ten důvod, proč jsou tu? „Skřivani jsou známí tím, jak zpívají,“ poučil ji. „Je to krásné.“ Krása se ovšem nikomu vysvětlit nedá. Ta prostě je. Buď člověka dojme, nebo ne. Jeho sestry Pamelu a Ursulu ano. Staršího bratra Maurice ne. Bratr Jimmy je na krásu ještě moc malý a otec možná moc starý. Jeho otec Hugh měl gramofonovou desku nazvanou „Vzlet skřivana“ a tu občas za deštivých nedělních odpolední poslouchali. Hudba byla krásná, ale ne tak krásná jako skřivan sám. „Účelem Umění,“ říkávala – ne, poučovala – jeho matka Sylvie, „je vyjadřovat pravdu věcí, nikoli se pravdou stát.“ Její vlastní otec, Teddyho dědeček, byl slavný malíř, a i když byl dávno mrtvý, spřízněnost s ním činila z matky autoritu v uměleckých otázkách. A také v otázkách krásy. Všechny tyhle věci – Umění, Pravda, Krása – měly na začátku zřetelné velké písmeno, pokud o nich mluvila matka.

„Když skřivánek vyletí hodně vysoko,“ vysvětloval dál Izzie, i když už s nevelkou nadějí, „tak to znamená hezké počasí.“

„No, aby člověk poznal, jestli je hezky, nebo ne, nepotřebuje ptáka, stačí se rozhlídnout,“ podotkla Izzie. „A to dnešní odpoledne je nádherné. Zbožňuju slunce,“ dodala, zavřela oči a vystavila nalíčenou tvář paprskům.

No a kdo ne? pomyslel si Teddy. Snad jen babička, která v Hampsteadu tráví své pochmurné dny v potemnělém salonu za zataženými těžkými závěsy, aby slunce nemohlo dovnitř. Nebo možná aby tma neunikla.

V knize Skauting pro chlapce, k níž se obracel ve chvílích nejistoty dokonce i teď, v době svého dobrovolného exilu z tohoto hnutí, objevil „Rytířský kodex“ a naučil se ho nazpaměť. Mimo jiné v něm stálo, že „rytířské ctnosti si žádají, aby mladí byli cvičeni k vykonávání těch nejnamáhavějších a nejskromnějších úkolů s pokorou a dobrou myslí.“ Usoudil, že bavit Izzie takovým úkolem je. Namáhavé to rozhodně bylo.

Zakryl si oči dlaní proti slunci a zapátral na nebi po skřivánkovi. Už se ale neobjevil, a tak se Teddy musel spokojit se vzdušnými manévry vlaštovek. Vzpomněl si na Ikara a uvažoval o tom, jak ten by asi vypadal ze země. Asi by byl dost velký. Jenže Ikarus je jen mýtus, ne? Teddy se po letních prázdninách chystal nastoupit do internátní školy a bude si muset začít dávat pozor na jazyk. „Budeš muset být stoik, kamaráde,“ radil mu otec. „Snadné to nebude, ale o to v podstatě jde, řekl bych. Nejlepší je moc nevyčuhovat,“ dodal. „Ani se netopit, ani moc nevyplavat, jenom šlapat vodu pěkně uprostřed.“

„Všichni muži z rodiny“ do té školy chodili, prohlásila babička z Hampsteadu (jediná jeho babička, protože Sylviina matka už dávno zemřela), jako by to byl zákon, ustanovený v dávných časech. Teddy předpokládal, že i jeho vlastní syn tam půjde, ačkoli ten chlapec zatím existoval jen v budoucnosti, kterou si Teddy neuměl ani představit. Ale vlastně ani nemusel, protože v té budoucnosti nakonec žádné syny neměl, jen dceru Violu, což ho dost mrzelo, ačkoli o tom nikdy nemluvil, a už vůbec ne s Violou, které by se to dotklo a dala by to velmi výmluvně najevo.

Dost ho překvapilo, když Izzie zničehonic začala prozpěvovat a – to byl ještě další šok – dokonce tancovat. „Alouette, gentille alouette.“ Jeho francouzština zatím nestála za řeč, a tak si „gentille“ neurčitě spojil s „chanter“, zpívat, a to mu připadalo hezké. „Znáš tu písničku? zeptala se.

„Ne.“

„Ta je z války. Zpívali ji francouzští vojáci.“ Po tváři jí přeletěl záchvěv citu – snad smutku –, ale pak se její nálada stejně náhle změnila podruhé a ona dychtivě dodala: „Text je ale opravdu hrozný. Chudáka ptáka v něm oškubávají. Oči a křídla a nohy a vůbec.“

V té nepředstavitelné, ale nevyhnutelné válce, která měla ještě přijít – Teddyho válce – bylo Alouette jméno 425. perutě, tvořené Frankokanaďany. V únoru roku 1944, nedlouho před svým posledním letem, Teddy nouzově přistál na jejich základně v Tholthorpe se dvěma motory v plamenech – dostal zásah při přeletu La Manche. Quebečané nabídli jeho posádce brandy, dost drsné pití, za které jim ale přesto byli vděční. Na nášivkách měli obrázek skřivana a heslo Je te plumerai a Teddymu to připomnělo ten den s Izzie. Vzpomínka jako by patřila někomu jinému.

Izzie udělala piruetu. „Veselí jako skřivánci, Pipe!“ prohlásila a zasmála se. Teddyho napadlo, zda otec měl na mysli tohle, když říkal, že Izzie je „absurdně nevyrovnaná“?

„Prosím?“

„Veselí jako skřivánci,“ opakovala Izzie. „Nadějné vyhlídky. Nečetl jsi to?“ Překvapivě v té chvíli mluvila jako jeho matka. „Ale to byl samozřejmě vtip. Protože už tu žádný není. Myslím skřivánek. Je fuč. Vodlítnul,“ dodala směšným cockneyským přízvukem. „Jedla jsem skřivana,“ dodala jakoby nic. „V Itálii. Považují je tam za pochoutku. Moc toho na něm k jídlu není, pochopitelně. Nejvýš jedno dvě soustečka.“

Teddy se otřásl. Představa, že toho úžasného ptáčka chytí, strhnou z nebe, přervou jeho píseň v půli, mu připadala strašná. O mnoho let později, počátkem sedmdesátých let, objevila Viola na přednáškách o americké kultuře Emily Dickinsonovou. Neúhledným škrabopisem si opsala první verše básně, o níž se domnívala, že by se líbila jejímu otci (na to, aby opsala celou krátkou báseň, byla příliš líná): „Skřivana rozpoltěte – najdete hudbu v něm, cibulku po cibulce stříbrem obalenou.“ Překvapilo ho, že si na něj vzpomněla. Stávalo se to málokdy. Usoudil, že literatura je jedna z mála věcí, které mají společné, i když o ní mluvili málokdy, pokud vůbec. Uvažoval o tom, že jí pošle něco na oplátku – báseň nebo aspoň úryvek – jako způsob komunikace. „Zdar ti, čacký duchu! Nejsi ptákem, když z plna srdce ruchu...“ nebo „Hle, jak ti ptáci veselí svá hnízda opěvají, jak lásku chválí ve svých koledách,“ nebo „Díváš se, vzlétající zpěváku, zvysoka na tu zem a strasti její?“ (Existuje vůbec nějaký básník, který nepsal o skřivanech?) Předpokládal ale, že by to dcera vzala jako poučování. Nerada se od něj cokoli učila, nebo možná vůbec od kohokoli, a tak nakonec jen prostě odepsal: „Díky, to bylo od tebe hezké.“

Než se stačil zarazit – ani brnění dobrých mravů už nepomohlo –, vyhrkl: „Fuj, to je hnusný, jíst skřivany.“

„Proč? Kuřata a podobně přece jíš, ne? Tak v čem je vlastně rozdíl?“ Izzie jezdila za Velké války se sanitkou. Mrtvá drůbež ji z míry vyvést nedokázala.

No to tedy je rozdíl, myslel si Teddy, ale proti své vůli přemýšlel o tom, jak by takový skřivan asi chutnal. Naštěstí ho z podobných myšlenek vyrušila Trixie, která se na něco bláznivě rozštěkala. Sehnul se, aby zjistil, co našla. „No ne, slepýš,“ řekl si spokojeně a na skřivana na chvíli zapomněl. Sebral ho opatrně oběma rukama a ukázal ho Izzie.

„Had?“ ušklíbla se. Hadi jí zřejmě nijak přitažliví nepřipadali.

„Ne, slepýš,“ opravil ji Teddy. „To není had. Ve skutečnosti je to ještěrka.“ Zlatavě bronzové šupiny se na slunce leskly. I tohle je krása. Je vůbec v přírodě něco, co krásné není? Dokonce i takový slimák si zaslouží jisté ocenění, i když nikoli od Teddyho matky.

„Ty jsi ale legrační chlapeček,“ podotkla Izzie.

Teddy se nepovažoval za „chlapečka“. Jeho teta – otcova nejmladší sestra – věděla patrně o dětech ještě míň než o zvířatech. Neměl ponětí, proč ho vlastně unesla. Byla sobota po obědě; lelkoval na zahradě a skládal s Jimmym papírové vlaštovky, když se na něj Izzie vrhla a zlákala ho, aby se s ní šel projít „do přírody“. Myslela tím zřejmě silnici mezi Liščím zátiším a nádražím, což rozhodně nebyla žádná kamenitá divočina. „Malé dobrodružství. Popovídáme si. To bude zábava, ne?“ Teď si připadal spíš jako rukojmí. Loudala se a přitom mu kladla zvláštní otázky: „Snědl jsi někdy žížalu? Hraješ si na kovboje a indiány? Čím chceš být, až budeš velký?“ (Ne. Ano. Strojvedoucím.)

Opatrně vrátil slepýše do trávy, a aby Izzie vynahradil neúspěch se skřivánkem, nabídl jí prohlídku lesních zvonků. „Ale to je v lese a tam se musí přes louku,“ dodal pochybovačně při pohledu na její boty. Vypadaly jako z krokodýlí kůže a měly dost ostře zelenou barvu, jakou by na sebe žádný slušný krokodýl nevzal. Byly úplně nové a na chození po polích rozhodně nebyly stavěné. Odpoledne se už nachýlilo a stádo dojnic, kterým pastvina obvykle patřila, tu naštěstí nebylo. Krávy, velicí, neforemní tvorové s obrovskýma zvědavýma očima, by nevěděly, co si o Izzie myslet.

Když přelézali plot, natrhla si rukáv, a jednou krokodýlí botou dupla do kravince, kterého by si nikdo krom ní nedokázal nevšimnout. V Teddyho očích si trochu vylepšila reputaci, když si ani z jedné z těch nehod nic nedělala. („Řekla bych,“ komentovala to později Teddyho matka, „že obě ty věci prostě vyhodí.“)

Zklamalo ho ale, že zvonky na ni žádný dojem neudělaly. V Liščím zátiší tuhle každoroční podívanou vítali se stejnou posvátnou úctou, s jakou druzí přistupovali k dílům slavných mistrů. Všechny návštěvníky hrdě vodili do lesa obdivovat zdánlivě nekonečné moře modrých květů. „Wordsworth měl své narcisy,“ říkávala Sylvie, „my máme své zvonky.“ Samozřejmě že to nebyly jejich zvonky, vůbec ne, ale matka měla majetnické sklony.

Když se vraceli po silnici zpátky, Teddymu se náhle v hrudi něco zachvělo – snad by se to dalo nazvat povznesením srdce. Vzpomínka na skřivaní píseň a ostře zelená vůně velké kytice zvonků, kterou natrhal matce, ho na okamžik opojily a vyvolaly v něm pocit euforie, jako by se před ním měla odhalit všechna mystéria světa. („Existuje svět celý ze světla,“ říkávala jeho sestra Ursula. „Jenomže ho pro tmu nevidíme.“ „Naše malá manichejka,“ podotkl k tomu láskyplně Hugh.)

Škola mu samozřejmě nebyla úplně neznámá. Teddyho bratr Maurice byl teď na Oxfordu, ale když ještě do školy chodil, Teddy doprovázíval matku („dělá mi garde“) na udílení cen a výročí založení školy a občas také na akci zvanou „návštěvní den“ – v každém trimestru byl určen jeden den, kdy rodiče směli své děti navštívit, i když je k tomu škola nijak zvlášť nepovzbuzovala. „To je spíš vězení než škola,“ zlobila se vždycky matka. Sylvie nebyla takovou obhájkyní vzdělání, jak by od ní člověk čekal.

Pozoruhodné bylo, že ačkoli otec projevoval své někdejší škole neochvějnou věrnost, nápadně se jakýmkoli návštěvám vyhýbal. Pokaždé se vymluvil na moc práce v bance, důležité schůzky, znepokojené akcionáře. „A tak dál, a tak dál,“ vrčela Sylvie. „Vracet se je obvykle bolestivější než jít vpřed,“ dodala, když varhany v kapli kvílivě spustily předehru k „Náš Pane, Otče přemilý“.

To bylo před dvěma lety, na předávání cen za Mauricův poslední trimestr. Maurice byl zástupcem předsedy studentské rady, a to slovo zástupce ho přivádělo k zuřivosti. „Pobočník,“ vztekal se, když ho na začátku školního roku jmenovali. „Já jsem ale vůdce, ne něčí poskok!“ Maurice sám sebe viděl jako hrdinu, jako toho, kdo má vést muže do bitvy, ovšem když přišla válka, proseděl ji na důležité židli ve Whitehallu, kde pro něj počty mrtvých představovaly jen nepříjemná čísla. Ve školní kapli onoho horkého červencového dne roku 1923 by však byl nikdo neuvěřil, že tak krátce po Velké válce může následovat další. Zlatá jména na dubových pamětních plaketách připomínajících na stěnách kaple padlé absolventy školy se ještě leskla. Říkalo se tomu „pocta mrtvým“ a Sylvie podrážděně zašeptala Teddymu do ucha: „No, to jim ta pocta bude hodně platná, když jsou mrtví.“ Po Velké válce se ze Sylvie stala pacifistka, i když dost bojovná.

Ve školní kapli bylo dusno, ředitel mluvil a mluvil a lavice zahalovala ospalost jako vrstva prachu. Slunce, které sem dopadalo vitrážovými okny, se měnilo v kosočtverce v barvách drahokamů, ale i když to působilo umělecky, za skutečné slunce venku to byla jen slabá náhražka. A to už teď brzo čeká i Teddyho. Nudná zkouška vytrvalosti.

Když ale došlo na věc, nebyl školní život tak hrozný, jak se obával. Měl kamarády a byl sportovec, což vždycky vedlo k jistému stupni popularity. A krom toho to byl laskavý chlapec, který se dokázal postavit šikaně, a to mu také dodávalo na oblíbenosti. Přesto odcházel na Oxford přesvědčený, že tahle škola je brutální a necivilizovaná instituce a on že tu bezcitnou tradici v případě svých vlastních synů dodržovat nebude. Předpokládal, že jich bude mít mnoho – veselých, loajálních a silných; a místo toho dostal destilovanou (nebo snad redukovanou) formu svých nadějí v podobě Violy.

„Pověz mi něco o sobě,“ vyzvala ho Izzie a vyrvala ze živého plotu stonek kerblíku. Celou tu krásnou chvíli mu zkazila.

„Co o sobě?“ nechápal. Euforie byla ta tam, mystéria se znova zahalila závojem. Později, ve škole, se naucil báseń „Hlas“ od Ruperta Brookea – „Zlomeno kouzlo, klíč mi z ruky vzat“ – která velmi výstižně popisuje podobný okamžik. Jenže protože pocity jsou ze samé své podstaty pomíjivé, do té doby už na ně dávno zapomněl.

„Cokoliv,“ pokrčila Izzie rameny.
„No, je mi jedenáct.“
„To přece vím, hlupáčku. (Teddy o tom ovšem pochyboval.) „Jaký doopravdy jsi? Co tě baví? Jaké máš kamarády? Máš takovou tu věc, no, jak se to jmenuje, David a Goliáš, na střílení?“

„Myslíš prak?“
„Ano! Aby ses mohl trefovat do lidí a zabíjet zvířata a tak.“ „Zabíjet zvířata? Ne! To bych nikdy neudělal.“ (Jeho bratr Maurice ano.) „Ani nevím, kde teď je. Dřív jsem s ním sestřeloval ze stromu kaštany.“

Vypadalo to, že je z jeho pacifismu zklamaná, ale odradit se nenechala. „A co průšvihy? Těch asi míváš dost, co? Jako všichni chlapci.“ „Průšvihy?“ S mírnou hrůzou si vzpomněl na příhodu se zelenou barvou.

„Chodíš ke skautům?“ zeptala se, postavila se do pozoru a zasalutovala. „Vsadím se, že chodíš. Buď připraven a tak, ne?“

„Byl jsem,“ kývl. „Byl jsem vlče.“ Tohle téma s ní zrovna neměl chuť rozebírat, jenže prostě nedokázal lhát, jako by ho někdo hned po narození začaroval. Obě jeho sestry, a dokonce i Nancy dokázaly lhát výborně, když bylo potřeba, a Maurice a pravda (nebo Pravda) moc blízcí přátelé nebyli, ale Teddy byl poctivý, až mu to škodilo. „Oni tě od skautů vyhodili?“ vyptávala se dychtivě Izzie. „Vyloučili? Nějaký hrozný skandál?“

„Samozřejmě že ne.“

„Tak povídej. Co se stalo?“

Společenstvo Kibbo Kift se stalo, pomyslel si Teddy. Jenže kdyby se o tom jen zmínil, nejspíš by to Izzie musel vysvětlovat celé hodiny. „Kibbo Kift?“ řekla. „To zní jako jméno pro klauna.“

„Co sladkosti? Máš je hodně rád? A jestli máš, tak jaký druh?“ V rukou se jí objevil notýsek, což Teddyho znepokojilo. „Ale toho si nevšímej,“ mávla rukou. „Dneska si každý dělá poznámky. Tak... co ty bonbony?“

„Bonbony?“

„Bonbony,“ zopakovala, pak povzdechla a řekla: „Víš, milý Teddy, já totiž neznám žádné jiné malé chlapce, jen tebe. Často jsem si říkala, co vlastně v takových klucích je, samozrejmě krom těch žihadel a hadích ocásků, jak se říká. A chlapec,“ pokračovala „je budoucí muž. Chlapec v muži, muž v chlapci a tak dál.“ To poslední řekla dost roztržitě, s pohledem upřeným na kerblík. „Třeba by mě zajímalo, jestli budeš jako tvůj otec, až budeš velký.“

„To doufám.“

„Ale ty se nesmíš spokojit s obyčejností. Já to rozhodně nikdy neudělám. Z tebe musí vyrůst rebel!“ Začala škubat kerblík na kousky. „Muži tvrdí, že ženy jsou záhadní tvorové, ale já myslím, že to je jen léčka, jak odvést naši pozornost od toho, že oni sami jsou absolutně nepochopitelní.“ Ta poslední dvě slova řekla hodně nahlas a dost podrážděně, jako kdyby měla na mysli někoho konkrétního. („Ona má vždycky v záloze nějakého toho mužského,“ zaslechl říkat matku.) „A co holčičky?“ ptala se Izzie.

„Co s nimi?“ nechápal.

„No, máš nějakou ‚nejlepší kamarádku‘ – víš, nějakou holčičku, co máš obzvlášť rád?“ Trapně se ušklíbla – měla to asi být poťouchlá grimasa naznačující zamilovanost nebo jiný podobný nesmysl.

Zarděl se.

„Malý ptáček mi vyštěbetal,“ pokračovala Izzie nemilosrdně, „že jsi trošku zakoukaný do jednoho ze sousedovic děvčat.“

Kdopak byl ten ptáček? uvažoval Teddy. Nancy a její smecka sester – Winnie, Gertie, Millie a Bea – bydlely vedle Liščího zátiší v domě zvaném U Kavek. Těchhle ptáků hnízdila v lesích spousta a rády přilétaly na trávník k Shawcrossovým, zvlášť proto, že jim paní Shawcrossová drobila každé ráno vystydlé topinky.

Teddy rozhodně nehodlal Izzie prozradit nic o Nancy, za žádných okolností, dokonce ani na mučidlech – ostatně tohle nic jiného ani nebylo. Nevysloví její jméno, aby ho Izzie pošpinila a zesměšnila. Nancy je jeho kamarádka, jeho parťák, ne nějaká pitomá trapná láska nebo co, jak naznačuje teta. Samozřejmě že si Nancy jednou vezme a bude ji milovat, ale bude to čistá láska rytíře. Ne že by vlastně znal a chápal nějakou jinou. Viděl býka s kravami a Maurice říkal, že lidé to dělají taky, včetně jejich rodičů, a poťouchle se pochechtával. Teddy si byl ale skoro jistý, že lže. Hugh a Sylvie byli na takové akrobatické kousky příliš důstojní.

„No ne, ty se červenáš!“ krákorala Izzie. „Tak se mi zdá, že jsem na něco přišla!“

„Hruškový drops,“ prohlásil Teddy ve snaze ukončit ten výslech.

„Co je s ním?“ zeptala se Izzie. (Její pozornost nestála za mnoho.) Rozškubaný kerblík odhodila na zem. Příroda jí nic neříkala. Ve své bezohlednosti by klidně dusala po loukách, rozkopávala hnízda čejek, děsila polní myši. Izzie patřila do města, do světa strojů.

„To jsou moje nejoblíbenější bonbony,“ vysvětlil.

Když zahnuli za roh, potkali stádo krav, které se strkaly a šťouchaly do sebe cestou z dojení. To už musí být pozdě, myslel si Teddy. Doufal, že nepřišel o čaj.

„No ne, zvonky, ty jsou krásné,“ zvolala matka, když vstoupili. Na sobě měla večerní šaty a také o ní by se dalo říct, že je krásná. V té škole, kam se teď Teddy chystal, měla matka hodně obdivovatelů – Maurice to říkal. Teddy byl docela pyšný, že jeho matka je uznávaná kráska. „Co jste propána kde takovou dobu dělali?“ zeptala se Sylvie. Položila tu otázku Teddymu, ve skutečnosti byla ale určená Izzie.

Sylvie, zahalená do kožešin, zkoumala svůj obraz v zrcadle v ložnici. Nadzvedla límec krátké večerní pláštěnky, aby jí orámovala tvář. Kritická obhlídka. Zrcadlo bývalo jejím přítelem, teď však měla dojem, že si ji měří lhostejně.

Dotkla se vlasů, které dřív byly její „korunou krásy“. Hnízdo plné hřebenů a vlásenek. Dnes to byl staromódní účes, účes matróny, která nejde s dobou. Měla by si je nechat ostříhat? Hugh by byl nešťastný. Náhle si na něco vzpomněla – portrét uhlem, který naskicoval její otec nedlouho před smrtí. Nazval ho Sylvie pózuje jako anděl. Bylo jí šestnáct, na sobě měla cudné dlouhé bílé šaty – ve skutečnosti to byla noční košile, a dost tenká – a napůl se od otce odvrací, aby byl vidět nádherný vodopád vlasů. „Tvař se truchlivě,“ žádal ji tehdy otec. „Mysli na vyhnání z ráje.“ Pro Sylvii, která před sebou měla celý nádherný neznámý život, bylo dost obtížné si s něčím takovým příliš lámat hlavu, přesto se ale půvabně našpulila a zahleděla se na protější stěnu otcova obřího ateliéru.

Byla to obtížná póza a ona si dodnes pamatovala, jak ji bolela žebra, jak trpěla pro otcovo umění. Velký Llewellyn Beresford, portrétista bohatých a slavných, muž, který po sobě nezanechal nic než dluhy. Sylvie dodnes pociťovala tu ztrátu – ne ztrátu otce, ale ztrátu života, který postavil na základech, jež se bohužel ukázaly vratké.

„Co zaseješ, to sklidíš,“ kvílela tehdy její matka. „Jenže on sel a my nesklidíme nic.“

Následoval ponižující bankrot a dražba. Sylviina matka trvala na tom, aby se jí zúčastnily, jako by potřebovaly vidět, jak mizí všechno, co ztratily. Seděly nepoznány (aspoň doufaly) v zadní řadě a sledovaly, jak se jejich světský majetek všem vystavuje. Ke konci tohoto zahanbujícího procesu přišla na řadu kresba Sylvie. „Položka 182. Portrét umělcovy dcery, kresba uhlem.“ O tom, že měla Sylvie být andělem, nepadlo v oznámení ani slovo. Otec ji patrně měl nakreslit se svatozáří a s křídly, pak by bylo jasné, jak to myslel. Takhle to vypadalo jen jako hezká nevrlá dívka v noční košili.

Tlustý muž poněkud zpustlého vzezření zvedal doutník při každém kole licitace a Sylvie mu nakonec připadla za tři libry, deset šilinků a šest pencí. „To dostal lacino,“ zavrčela její matka. Teď by nejspíš byla ještě levnější, pomyslela si Sylvie. Otcovy obrazy vyšly po válce úplně z módy. Kdepak asi teď je? Ráda by ho měla zpátky. Ta myšlenka ji podráždila, a tak se do zrcadla zamračila. Když se aukce konečně dovlekla ke konci („soubor předmětů – dva mosazní psi ke krbu, stříbrná servírovací mísa, zašlá, velký měděný džbán“), vycházely z místnosti spolu s ostatními a náhodou zaslechly toho nechutného chlapa, jak hlasitě říká svému společníkovi: „Tu zralou broskvičku si užiju.“ Sylviina matka vyjekla – diskrétně, nebyla zvyklá dělat scény – a odvlekla svého nevinného anděla z doslechu.

Všechno je pošpiněné, myslela si Sylvie. Od samého začátku, od vyhnání z ráje. Upravila si límec pláštěnky. Bylo na ni příliš horko, ona ale byla přesvědčená, že v kožešinách vypadá nejlépe. Pláštěnka byla z polární lišky, což bylo celkem smutné, protože Sylvie měla docela ráda lišky, které navštěvovaly jejich zahradu – pojmenovala po nich i dům. Napadlo ji, kolik asi lišek je potřeba na takovou pláštěnku. No, určitě méně než na kabát. V šatníku měla i norka – byl to dárek k desátému výročí svatby od Hugha. Bude ho muset poslat ke kožešníkovi, potřeboval přešít na něco modernějšího. „A já taky,“ sdělila zrcadlu.

Izzie měla nový kožich, střižený jako zámotek. Ze sobola. Kde Izzie bere ty své kožešiny, když nemá peníze? „Dárek,“ řekla. Od muže, pochopitelně, ale žádný muž vám nedá takovýhle kožich, aniž by za to očekával něco na oplátku. Samozřejmě pokud to není vlastní manžel, který čeká jen skromný vděk.

Sylvie div neomdlela z toho, kolik parfému na sobě měla – rozlila ho roztřesenou rukou, a to obvykle nebývala nervózní. Večer měla namířeno do Londýna. Ve vlaku bude horko a dusno, ve městě to bude ještě horší, a tak bude muset svou kožešinu obětovat. Stejně jako lišky byly obětovány pro ni. Skoro by se to dalo brát jako vtip, jenže takové dělal Teddy, ne Sylvie. Sylvie neměla smysl pro humor. To byl její charakterový nedostatek.

Zrak jí padl na fotografii stojící na toaletním stolku – studiový portrét zhotovený po narození Jimmyho. Sylvie seděla. Miminko v křestních šatečkách – bylo to rozsáhlé roucho, v němž křtili každého Todda – jako by jí přetékalo z náručí a zbytek jejího hejna byl umně rozestavěn kolem, takže celek připomínal klanění Ježíškovi. Sylvie přejela prstem po stříbrném rámečku; mělo to být láskyplné gesto, objevila ale při něm prach. Bude si muset promluvit s Bridget. To děvče začíná být nedbalé. („Všichni sluhové se nakonec postaví proti svým pánům,“ poučovala ji tchyně po svatbě s Hughem.)

Zdola zaslechla nějaký hluk a to mohlo znamenat jedině Izziin návrat. Sylvie neochotně svlékla kožešinu a přehodila přes sebe lehký hedvábný kabát, pro nějž byli obětováni jen pracovití bourci. Nasadila si klobouček. Její nemoderní účes si nerozuměl s dnešními přiléhavými kloboučky a barety, a tak stále ještě nosila chapeau. Při nasazování se nechě bodla dlouhou stříbrnou jehlicí. (Bylo by možné jehlicí do klobouku někoho zabít? Nebo by ho jen zranila?) Vyrazila ze sebe takovou nadávku, že se na ni nevinné obličejíky jejích dětí z fotografie vyčítavě podívaly. A právem, pomyslela si. Brzo jí bude čtyřicet a ta vyhlídka způsobila, že byla sama se sebou nespokojená. („Ještě nespokojenější,“ opravoval Hugh.) Cítila za zády netrpělivost a před sebou lehkovážnost.

Naposled se po sobě podívala. Celkem to jde, usoudila, ale s takovým úsudkem spokojená nebyla. Už to byly dva roky, co ho naposled viděla. Bude ji pořád považovat za krásku? Říkával jí tak. Existuje vůbec na světě žena, která by odolala oslovení krásko? Sylvie ale odolala a zůstala cudná. „Jsem vdaná žena,“ opakovala tehdy upjatě. „Tak to by sis měla tuhle hru odpustit, miláčku,“ řekl. „Mohlo by to mít pro tebe – pro nás – strašné následky.“ Zasmál se, jako by se mu ta představa líbila. A byla to pravda – dlouho ho lákala a pak zjistila, že není kam jít.

Odjel do zahraničí, do kolonií, za důležitou prací pro Impérium, ale teď byl zpátky a Sylvii protékal život mezi prsty jako voda a neměla už chuť chovat se upjatě.

Přivítala ji veliká kytice zvonků. „No ne, zvonky, to je krása,“ pochválila Teddyho. Její chlapec. Měla ještě dva další, ale občas se jí zdálo, že na nich nezáleží. Dcery nebyly právě předmětem její lásky, spíš je brala jako problémy, které je třeba řešit. Jen jedno dítě ve své poněkud ušmudlané pěstičce svíralo její srdce. „Běž se před svačinou umýt, chlapče,“ vyzvala ho. „Co jste propána kde tak dlouho dělali?“

„Poznávali jsme se,“ odpověděla Izzie. „Moc milý chlapec. Ale tobě to nějak sluší, Sylvie. A cítit je tě na sto metrů. Úplná femme séduisante. Máš nějaké plány? Tak povídej.“

Sylvie se na ni zamračila, ale neodpověděla, protože v té chvíli si všimla zahnojených zelených aligátořích bot na drahém běhounu v předsíni. „Pryč,“ prohlásila a zaháněla gestem Izzie k hlavním dveřím. Pak zopakovala ještě jednou: „Pryč.“

„Prokletá skvrno,“ dodal Hugh, který se sem přiloudal ze své pracovny právě ve chvíli, kdy Izzie mašírovala ven. Pak se obrátil k Sylvii a podotkl: „Moc ti to sluší, miláčku.“

Poslouchali, jak naskočil motor Izziina sunbeamu, a pak se ozval nepříjemný zvuk prudce sešlápnutého plynu. Jezdila příšerně – mnohem častěji troubila, než brzdila. „Ta dřív nebo později někoho zabije,“ prohlásil Hugh, který sám jezdil pomalu a opatrně. „A myslel jsem, že je bez groše, tak kde vzala na nové auto?“

„No, nic slušného to nebude, tím si buď jist,“ ušklíbla se Sylvie.

Související