Papričkami proti státoprávním paprikům
Johanna Sinisalová: Jádro Slunce
2015, Odeon, přeložila Linda Dejdarová, 344 stran, 299 korun
Když se severští literáti nezdokonalují v umění vraždy, zabývají se třeba tím, jak nám sráží hřbet stát, který v převleku za dobrodince prahne po tom, aby měl stádečko jaksepatří jednotné. První dáma finské sci-fi Johanna Sinisalová si svou vlast představila v kulisách dystopie, v níž má hlavní slovo eugenické blábolení o čistotě krve. V této alternativní realitě se připomenou kanadská kolegyně Margaret Atwoodová s důrazem na plodnost podřízených žen i klasik žánru H. G. Wells v jejich třídění na "eloje" a "morloky". Zbytek pojistí propaganda, že tyto otrokyně obývají krásný nový svět jako u Aldouse Huxleyho. Jen se nesmí dostat k chilli papričkám, neboť droga v nich obsažená hatí úsilí Velkého bratra únikem k šamanským formám vědomí. I román sám je příjemně únikový, když zparchantělý režim líčí pomocí směsice reklam, šílených učebnic a pohádek.
Zdražíme, abychom zúřadovali existenci
Jonas Karlsson: Faktura
2015, Kniha Zlín, přeložila Martina Kašparová, 136 stran, 189 korun
Požadavek uhradit 5 700 000 švédských korun − přes 70 % částky spjaté s Nobelovou cenou − coby pohledávku za náhle zpoplatněné veřejné statky a další zdarma prokazované dobro je pro antihrdinu novely Švéda Jonase Karlssona likvidační. Dosud si ten chlápek jen tak dřepěl jako rosol a nikdy se nezahloubal nad nízkými nároky na vlastní přežívání. Autor jde rovnou k věci a absurditu případu sesekává do stylu, který nemíní bloudit v souvětích a tvrzení Velkého bratra považuje za nezvratná. Tím se námět podobný románu Mág Brita Johna Fowlese zhutnil do ještě názornější verze, než jakou stvořil hollywoodský film Hra s Michaelem Douglasem v hlavní roli. Ale pozor! Z vršku frašky čouhá hlava úředního šimla, neboť skandinávský sociální systém je vystresovaný tím, že i on musí dokladovat důvod existence.
Báječně dysfunkční léta pro spráskané psy
Jón Gnarr: Indián
2015, Pragma, přeložila Lenka Zimmermannová, 236 stran, 180 korun
Island nemá jen přívětivou tvář pro turisty. Když byl ještě populární starosta Reykjavíku Jón Gnarr dítě školou povinné, zažíval coby zrzoun, brejloun a poděs krocený postaršími rodiči peklo mezi gejzíry místní zastydlosti. První svazek jeho autobiografie předvádí nejen sbírku neuróz na hranici poruchy autistického spektra, ale také další variaci na pubertální "báječná léta pod psa", jež mu zpříjemňují klučičí bitvy v indiánském stylu, džíny příšerného vzhledu a ještě hroznější magneťák. Dnes, kdy se všechny výchovné nezdary vysvětlí tou či onou diagnózou, je snadné rozumovat nad tupostí islandských rodičů, učitelů a sousedů, jejichž dysfunkce se na ostrově se třemi sty tisíci obyvatel lehce geneticky násobí. A přece kniha vypoví o severské letoře hodně nelichotivého: ačkoliv se tu nevraždí jako v kdejaké skandinávské detektivce, jsou Gnarrovi bližní na zabití.
