1953

 

Pondělí

Já.

Úterý

Já.

Středa

Já.

Čtvrtek

Já.

Pátek

Józefa Radzymińská mi velkomyslně přinesla větší množství čísel Wiadomoścí a Życia a současně se mi dostalo do rukou něco tisku z Polska. Čtu ty polské noviny jako vyprávění o někom, koho dobře a důvěrně znám a kdo najednou odjel, například do Austrálie, a tam prožívá podivuhodná dobrodružství... která jsou už natolik neskutečná, že se týkají někoho jiného a nového, kdo jen vzdáleně připomíná nám známou osobnost. Přítomnost času je na těchto stránkách tak silná, že se v nás ozývá touha po bezprostřednosti, chuť žít a realizovat se, byť nedokonale. Ale život je jaksi za sklem – vzdálený – všechno jako by už nebylo naše, jako bychom to viděli z vlaku.

Kéž by se v tom království pomíjející fikce ozval skutečný hlas! Ale ne – jsou to buď ozvěny z doby před patnácti lety, nebo naučené písničky. Polský tisk, který zpívá na povinnou notu, mlčí jako hrob, jako propast, jako tajemství, kdežto emigrační tisk je – dobromyslný. Nějak nám ten náš duch v emigraci příliš zfajnověl. Emigrační tisk připomíná nemocnici, kde rekonvalescenti dostávají jen lehce stravitelné polévky. Nač drásat rány? Nač ještě zvyšovat tvrdost, kterou nás pomazal život? Ostatně, což už bychom neměli být hodní, když jsme dostali naplácáno?... A tak tu teď vládnou všechny křesťanské ctnosti, laskavost, lidskost, úcta k člověku, umírněnost, skromnost, slušnost, rozvaha, rozumnost, a všechno, co se píše, je především dobromyslné. Tolik ctností! Nebyli bychom tak ctnostní, kdybychom pevněji stáli na nohou. Nedůvěřuji ctnosti těch, kteří neuspěli, ctnosti zrozené z nouze, a celá ta morálka mi připomíná Nietzschova slova: „Zjemnění našich zvyklostí je důsledkem našeho oslabení.“

Kniha

Witold Gombrowicz

Deník

2016, Torst, přeložila Helena Stachová, 716 stran, 599 korun

Na rozdíl od hlasu emigrace zní hlas Vlasti ostře a kategoricky, až se člověku nechce uvěřit, že to není hlas pravdy a života. Tam se aspoň ví, oč jde – bílé a černé, dobré a špatné – tam zní morálka jako hrom a bije jako pendrek. Ten zpěv by byl nádherný, kdyby jím zpěváci nebyli zděšeni a kdyby v jejich hlase nebylo cítit tremolo, které vzbuzuje soucit... V gigantickém mlčení vzniká naše nevyznaná, němá, zaroubíkovaná skutečnost.

 

Čtvrtek

„Krakov. Sochy a paláce, které jim připadají nádherné – ale které pro nás Italy nemají valnou cenu.“
Galeazzo Ciano: Deník

Ve Wiadomoścích Lechońův článek Polská literatura a literatura v Polsku.

Do jaké míry to může být upřímné? Jeho úvahy mají znovu (už po tolikáté!) dokázat, že se vyrovnáme nejlepším světovým literaturám – jenže nás nikdo neuznává a nedoceňuje! Píše (vlastně spíše říká, protože to byla přednáška pro polskou menšinu v New Yorku):

„Naši znalci písemnictví se většinou zabývali jen literaturou polskou, a proto jí nemohli vymezit patřičné místo mezi ostatními, nalézt světovou úroveň pro naše veledíla... Jedině veliký básník, mistr své mateřštiny... by mohl svým krajanům poskytnout představu o úrovni našich básníků, kteří se vyrovnají těm největším na světě, přesvědčit je, že ta poezie je ze stejného kovu a že má zrovna tak vysoký punc jako Dante, Racine a Shakespeare.“

A tak dále. Ze stejného kovu? To se tedy Lechońovi moc nepovedlo. Právě látka, z níž je naše literatura, je jiná. Srovnávat Mickiewicze s Dantem nebo Shakespearem, to je jako srovnávat ovoce s džemem, přírodní produkt s ovocem zpracovaným, louku, pole a vesnici s katedrálou nebo městem, selskou duši s duší městskou, tkvící v lidech, ne v přírodě, nahuštěnou poznatky o světě lidského rodu. Byl snad Mickiewicz menší než Dante? A když už máme takhle srovnávat, řekněme si, že Mickiewicz shlížel na svět z polských kopečků, zatímco Dante byl vynesen na vrchol velehory (skládající se z lidí), odkud se otvírají jiné perspektivy. Dante možná nebyl „větší“, ale stál výš: proto převyšuje.

Ale to není důležité. Jde mi spíš o tu starosvětskou metodu a ten donekonečna se opakující povzbudivý styl. Když se Lechoń s pýchou zmiňuje o tom, že Lautréamont „se odvolával na Mickiewicze“, vyhrabávám ze své unavené paměti spoustu podobných hrdých prohlášení. Kolikrát ten či onen, možná Grzymała nebo i Dębicki, vyhlašovali urbi et orbi, že nejsme přece tak špatní, když „Thomas Mann považoval Nebožskou komedii za veledílo“ nebo když „Quo vadis bylo přeloženo do všech jazyků“. Tímhletím cukrátkem se osvěžujeme odedávna. Ale rád bych se dožil chvíle, až kůň národa chytí Lechoně za sladkou ruku.

Chápu Lechoně i jeho předsevzetí. Je to především vlastenecká povinnost, vycházející z historického momentu v nuceném vyhnanství. Je to úloha polského spisovatele. A za druhé, on asi do jisté míry věří tomu, co píše – říkám „do jisté míry“, protože jsou to takové pravdy, které vyžadují mnoho dobré vůle. A pokud jde o „konstruktivnost“, pak je to samozřejmě vystoupení naprosto konstruktivní a stoprocentně pozitivní.

Dobře, jenže já mám na ty věci jiný názor. Jednou jsem se náhodou zúčastnil jedné z těch schůzí věnovaných povzbuzování a posilňování se Poláků navzájem... Tam se nejdřív odzpívala Rota a odtancoval krakovjak a potom museli všichni poslouchat řečníka, který vynášel národ do nebes, protože jsme „porodili Chopina“, protože „máme Curie-Skłodowskou“ a Wawel a taky Słowackého a Mickiewicze a navíc jsme byli předhradbou křesťanství, a rovněž Ústava 3. května byla úžasně pokroková... Řečník přesvědčoval sebe i shromážděné, že jsme velký národ, což možná už nebudilo nadšení posluchačů (ten rituál znali – zúčastnili se té sešlosti jako bohoslužby, při níž nikdo nečeká žádné překvapení), nicméně přijímali s jakýmsi uspokojením, že bylo vlastenecké povinnosti učiněno zadost. Ale já měl při tom obřadu dost pekelné pocity, ta národní mše pro mě byla ďábelsky sarkastická a jízlivě groteskní. Protože tím, že povyšovali Mickiewicze, ponižovali sebe – a tím, že vychvalovali Chopina, dokazovali právě to, že mu nesahají po paty – a tím, že se kochali vlastní kulturou, obnažovali vlastní primitivnost.

Géniové! Do háje s těmi génii! Měl jsem chuť jim všem říci: „Co je mi po Mickiewiczovi? Vy jste pro mě důležitější než Mickiewicz! Ani já, ani nikdo jiný nebude polský národ posuzovat podle Mickiewicze nebo Chopina, ale podle toho, co se tady v tomhletom sále děje a říká. I kdybyste byli národem na velikány tak chudým, že by byl vaším největším umělcem Tetmajer nebo Konopnická, ale kdybyste o nich uměli mluvit naprosto přirozeně jako lidé duchovně svobodní, přiměřeně a střízlivě jako lidé dospělí, kdyby vaše slova zahrnovala obzor celého světa, a ne jen zemanské usedlosti... pak by vám Tetmajer sloužil k chvále. Ale jak se věci mají, vám Chopin s Mickiewiczem slouží jedině k zvýraznění vaší malosti – protože naivně jako malé děti máváte znuděné cizině před nosem těmi polonézami jen proto, abyste posilnili oslabený pocit vlastní ceny a dodali si na významu. Jste jako chudý člověk, který se chlubí, že jeho babička měla statek a jezdila do Paříže. Jste chudí příbuzní světa, kteří se snaží imponovat sami sobě a druhým.“

Ale to ještě nebylo to nejhorší a nejcitelnější, nejbolestnější a nejvíce ponižující. Nejhorší bylo, že se život a současný rozum obětoval nebožtíkům. Ten večer by se byl dal nazvat vzájemným otupováním se Poláků ve jménu Mickiewicze... a nikdo z přítomných nebyl tak nerozumný jako ta sešlost, kterou představovali a která ze sebe chrlila špatné, nevkusné a falešné fráze. Ta sešlost ostatně věděla, že je nerozumná – nerozumná proto, že se dotýká věcí, které nezvládla ani myšlenkově, ani citově – odtud ta úcta, ta kvapná pokora před frází, ten obdiv pro Umění, ten konvenční a naučený jazyk, ten nedostatek poctivosti a upřímnosti. Tady se jen recitovalo. Ale celá ta sešlost byla rozpačitá, nucená a falešná možná i proto, že se jí účastnilo Polsko, a vůči Polsku se Poláci nedovedou správně chovat, Polsko je přivádí do rozpaků, a tak se k němu chovají nepřirozeně – činí je nesmělými do té míry, že jim pak nic „nevyjde“, jak by mělo, a dostanou se do křečí – příliš Mu chtějí pomoci, příliš se Je snaží povýšit. Povšimněte si, že vůči Bohu (v kostele) se Poláci chovají normálně a správně – kdežto vůči Polsku ztrácejí svou identitu, je to něco, nač si ještě nezvykli.

Vzpomínám si na čaj o páté v jedné argentinské domácnosti, kde jeden můj známý, Polák, začal mluvit o Polsku – a samozřejmě se zase vytasil s Mickiewiczem, Kościuszkem, králem Sobieským a bitvou u Vídně. Cizinci zdvořile poslouchali jeho plamenné úvahy a vzali na vědomí, že „Nietzsche a Dostojevskij byli polského původu“ a že „jsme za literaturu dostali dvě Nobelovy ceny“. Napadlo mě, že kdyby tímto způsobem vychvaloval někdo sebe nebo své příbuzné, bylo by to maximálně nevkusné. Napadlo mě, že tahleta licitace s jinými národy, jejímž předmětem jsou géniové a hrdinové, zásluhy a kulturní úspěchy, je vlastně z hlediska propagační taktiky hrozně neobratná – neboť my s naším zpola francouzským Chopinem a nezcela polským Kopernikem nemůžeme uspět v konkurenci s Italy, Francouzi, Němci, Angličany ani Rusy; a tak nás právě toto hledisko odsuzuje k podřadnosti. Ale cizinci nepřestali trpělivě poslouchat, tak jako posloucháme ty, kdo nemohou vystát aristokracii, každou chvíli však připomínají, že pradědeček byl kastelánem v Liwi. A poslouchali tím otráveněji, že je to ani trochu nezajímalo, protože oni sami jako národ mladý a naštěstí géniů prostý byli mimo soutěž. Ale poslouchali shovívavě a dokonce se sympatií, protože se chtěli vcítit do psychologické situace del pobre polaco; a ten se vžil do své role a jel dál.

Jenže moje situace polského spisovatele se stávala stále drastičtější. Vůbec se neženu do toho, abych reprezentoval cokoli jiného než svou vlastní osobu, ale funkci reprezentanta nám svět vnucuje i proti naší vůli a já nemohu za to, že jsem byl pro ty Argentince představitelem soudobé polské literatury. Musel jsem si tedy vybrat: buď ratifikovat onen styl, styl chudého příbuzného, nebo ho zničit – jenže tomu zničení by musely padnout za oběť všechny více nebo méně kladné a lichotivé informace o nás, jaké byly oznámeny, a to by určitě našemu polskému zájmu neprospělo. Nic jiného než právě národní hrdost mi žádné kalkulace nedovolila – neboť jsem člověk s velmi výrazným smyslem pro osobní důstojnost, a takový člověk, ani kdyby nebyl spjat s národem pouty docela obyčejného vlastenectví, bude vždycky dbát na důstojnost svého národa už proto, že se od národa nemůže odtrhnout a před světem je Polák – tudíž jakékoli ponižování národa ponižuje před lidmi i jeho osobně. Tyto pocity, nám jaksi přidělené a na nás nezávislé, jsou stokrát silnější než všechny naučené a otřepané sentimentality.

Když se nás zmocní takový pocit, který je silnější než my, jednáme jaksi naslepo, a takové chvíle bývají pro umělce důležité, protože v nich vznikají výchozí základy formy a určuje se vztah vůči palčivému problému. Co jsem tedy řekl? Byl jsem si vědom, že jedině radikální změna tónu může přinést vysvobození. Vynasnažil jsem se tedy, aby v mém hlase zazněl přezíravý tón, a začal jsem mluvit jako někdo, kdo nepřipisuje velkou důležitost všemu tomu, čeho jeho národ dosud dosáhl, čí minulost má menší cenu než budoucnost – jako někdo, pro koho je největším zákonem zákon přítomnosti, zákon maximální duchovní svobody v dané chvíli. Zdůraznil jsem cizí prvky v krvi Chopinů, Mickiewiczů a Koperniků (aby si nemysleli, že mám co skrývat a že cokoli může omezovat mou svobodu pohybu) a řekl jsem, že přece nesmíme brát příliš vážně metafory, jako kdybychom my Poláci tyto osobnosti „porodili“ – to oni se přece narodili mezi námi. Co má s Chopinem společného paní Kowalská? Copak jen proto, že Chopin napsal balady, vzrůstá byť jen o maličko specifická váha pana Powalského? Copak bitva u Vídně může jen nepatrně přidat na slávě panu Ziębickému z Radomi? Ne, nejsme (řekl jsem) přímými dědici ani dávné velikosti či malosti – ani rozumnosti či hlouposti – ani ctnosti či hříchu – a každý zodpovídá jedině za sebe, každý je sám sebou.

Ale v tu chvíli jsem měl pocit, že nemluvím dostatečně fundovaně a že (má-li být to, co říkám, účinné) bych to měl vzít ze širšího hlediska. Přiznal jsem tedy, že do jisté míry se ve velkých vymoženostech národa a v dílech jeho tvůrců objevují specifické ctnosti vlastní danému společenství, a také ta napětí, ty energie, ta kouzla, která vznikají v davu a jsou jeho výrazem – čímž jsem rozezněl strunu principu národní sebechvály. Řekl jsem, že má-li skutečně zralý národ posuzovat vlastní zásluhy s mírou, pak se je národ skutečně životný musí naučit brát na lehkou váhu, nezbytně musí být přezíravý k tomu všemu, co pro něho není aktuální, dnešní a co ho neutváří právě teď...

„Destrukce“, nebo „konstrukce“? Je jisté, že tato slova byla destruktivní jen potud, že podkopávala pracně budovanou propagandu a mohla pohoršit cizince. Ale byla to rozkoš – nemluvit pro někoho, ale pro sebe! Když tě každé slovo víc a víc utvrzuje v tobě, dává ti vnitřní sílu, osvobozuje tě od tisíců ustrašených kalkulací, kdy nemluvíš jako otrok efektu, nýbrž jako svobodný člověk!

Et quasi cursores, vitae lampada tradunt.

Ale až teprve na konci své filipiky jsem přišel na myšlenku, která mi připadala – v ovzduší té zmatené improvizace – nejsmysluplnější. Totiž na to, že člověku nemůže imponovat nic vlastního. A pokud nám imponuje naše velikost nebo naše minulost, znamená to, že je nemáme v krvi.

 

Pátek

Ze všeho nejcharakterističtější jsou ve Wiadomoścích dopisy čtenářů.

„Redaktorovi Wiadomoścí. V posledním čísle je Zbyszewski jako obvykle nepromyšlený, Mackiewiczovi chybí perspektiva, zato Naglerová byla skvělá. Feliks Z.“

„Redaktorovi Wiadomoścí... Škoda, že jsou naši spisovatelé takoví lajdáci, je to dobrý materiál, ale nevybroušený, jedině Hemar je skutečně evropský. Musíte pracovat! Józef B.“

„Redaktorovi Wiadomoścí... V minulém dopisu jsem napsal, že pan Roman je lepší než pan Żeromski, ale teď chci říci, že je nejlepší vůbec! Pane Romane, ten váš poslední článek byla bomba, jste kanón!!! Jen tak dál! Pusinky vašim dětem! Konstanty F.“

Roztomilý koutek! Koutek, kde se může vyjádřit třeba i pan Rudla, pan Vincenc může dát najevo své pobouření, paní Františka se může pochlubit, co všechno neví. Co je na tom špatného? Nic, samozřejmě že nic. Takhle se přece popularizuje literatura a tím i roste osvěta.

A přece mě mrzí tohleto pokoutní vyžívání se lidí, kteří si nevydobyli právo figurovat na jiném místě, méně roztomilém... ano, říkám, že mě ta roztomilost mrzí. Neboť Literatura je dáma přísných mravů a nesluší se ji v přítmí štípat. Vlastností literatury je ostrost. I ta literatura, která se na čtenáře dobrácky usmívá, je výsledkem ostrého, urputného vývoje jejího tvůrce. Literatura musí směřovat k vyostření duchovního života, a ne k takovéhle pokoutní toleranci.

Tenhle detail, zdánlivě bezvýznamný, je však charakteristický, protože ukazuje na invazi měkkosti v oboru, který měl být tvrdý. Literatuře, neustále změkčované různými hodnými tetičkami, které smolí romány nebo fejetony, dodavateli podprůměrné prózy a poezie, zelenáči obdařenými snadným vyjadřováním – literatuře hrozí to nebezpečí, že se stane vejcem naměkko, místo aby byla – což je její poslání – vejcem natvrdo.

 

Sobota

Z článku p. B. T. ve Wiadomoścích: „Dovolím si však vyjádřit podezření, že – navzdory zdání – pramení polský optimismus prostě z lenosti myslet... Kdykoli jsme v těžké situaci, uchylujeme se k tradici ‚povznášení na duchu‘...“

A vedle na téže straně v článku p. W. Gr.: „Začali jsme zapomínat, že velikost literatury je založena na její nezávislosti... Umění neslouží nikomu...“

Vedro. Mé únavě se nechce číst dál... nicméně ta slova budí můj neklid. Mohl bych se pod ně podepsat, obsah je mi blízký. A právě proto, že jsou mi blízká obsahem, stávají se znepokojivě nepřátelskými. Neboť obsah pochází od někoho jiného, je výsledkem jiných světů, jiného stylistického, duchovního zázemí. Stačí, abych si přečetl některou z dalších vět p. W. Gr.:

„Hejsek na záletech je ryzí literatura... soběstačný skvost, tak jako je soběstačným skvostem zdravý člověk na veselém slunci nebo v provzdušněném stínu...“

...už ta kombinace skvost – zdraví v souvislosti s tím, co vím o autorovi z jiných jeho prací, mě od něho vzdaluje a působí, že se jeho výpověď stává nesympatickou. Jak mnoho záleží na tom, čí ústa vysloví názor, který je i naším a který podporujeme. A já si myslím, že v Polsku vždycky trpěly ideje nedostatkem lidí... Chci říci, že lidé nedokázali idejím zajistit nejen dostatečnou sílu, ale ani tu magnetickou atraktivitu, jíž disponuje duše dobře „narozená“. Je to tím podivnější, že jsme měli neobyčejné množství šlechetných a dokonce ušlechtilých spisovatelů. A přece ani osobnost Żeromského, Pruse nebo Norwida, ba ani Mickiewicze nedokázala probudit (aspoň ve mně) tu důvěru, jakou nás bezmezně naplňuje Montaigne. Vypadá to, jako by ti naši spisovatelé v sobě na cestách svého vývoje něco zatajili a v důsledku toho nebyli schopni všestranné upřímnosti, jako by jejich ctnost nedokázala pohlédnout do očí všem druhům hříchu.

Citované věty mi však vadí i z jiného důvodu. To autodidaktické „my“... My Poláci jsme takoví a takoví... Nám Polákům se stává to a to... Vadou nás Poláků je, že... Takový styl je únavný, protože je poučný, kdo z nás dneska takhle nepoučuje národ? Je to jedna z těch stylistických pastí, jež číhají na píšícího a jimž se tak hrozně těžko vyhýbáme – jak soudím podle sebe.

A jako vždycky, je takový stylistický smyk projevem vážné choroby. V čem tkví choroba tohoto vyjadřování, vystihuje aforismus: medice, cura te ipsum. Ano, to „my“ je zdvořilostní – neboť autor hovoří jako vychovatel, jako ten, kdo nás konfrontuje s Evropou a nikoli bez lítosti zjišťuje, že jsme zůstali pozadu. Za takovou zdánlivě skromnou poznámkou se skrývá značná nafoukanost, nemluvě o tom, že dost těžkopádná didaktika takových formulací patří k těm, které se vyslovují příliš lacino, příliš snadno... a které si může dovolit každý, kdo se zatváří jako „Evropan“. Ale hlavní a základní pramen této chyby dosahuje tak hluboko k našemu dnu, že bychom museli podstoupit těžkou operaci, abychom mu mohli dát navždy sbohem.

Jak to vyjádřit? Je to otázka energie a životnosti. Je to otázka našeho vztahu k životu. Ach ano, Toníček ve škole pořád přemýšlel o tom, jaké má chyby, jak by se jich zbavil, chtěl být zbožný jako Zdeněk, praktický jako Joska, rozumný jako Jindra, vtipný jako Vašek... a učitelé ho za to velice chválili. Jenomže spolužáci ho neměli rádi a vždycky mu nabančili.

Související