Zdena Mašínová

(* 7. listopadu 1933)

Zdena Mašínová se ze svých oken v Olomouci dívá přímo na věznici, jejíž mříže poznala zevnitř. V zimě roku 1954 ji tam po několik měsíců ponižujícím způsobem vyslýchali estébáci, ačkoliv ona se teprve tam dozvěděla, že její bratři Ctirad a Josef vedli v Poděbradech aktivní odbojovou skupinu, že během svých akcí zabili dva policisty a jednoho ozbrojeného účetního a že další policisty zastřelili ve Východním Německu během svého dramatického útěku do Západního Berlína. Tam také pochopila, jak se její bratři snažili naplnit odkaz jejich otce, generála Josefa Mašína, jednoho z největších hrdinů protinacistického odboje.

Ten výhled z okna si Zdena Mašínová nevybrala. Bydlí v činžáku, který před válkou postavili její prarodiče a který vybojovala zpátky v restituci. Se stejnou vervou, s níž později dohnala spor o rodinný statek v Lošanech až k Ústavnímu soudu, jsem se setkala, kdykoliv se rozhovořila o politických poměrech v české společnosti. Rozohnila se tak, že se okamžitě rozbušilo srdce i mně. Stačilo však zavtipkovat, a tahle stará dáma se zase rozpustile rozchichotala.

Kniha

Alice Horáčková

7x ve vedlejší úloze

2016, Argo, 280 stran, 298 korun

Za Zdenou Mašínovou jsem byla čtyřikrát a její byt mi pokaždé připadal o něco víc strohý než minule. Mizely z něj skříňky, stojany i koberce a já hloubala o tom, co se to asi v životě paní Mašínové děje – že by na ni dolehla nějaká finanční tíseň a ona ty věci prodávala? Anebo že by se jich zbavovala jako člověk, který se chystá odejít ze života? Nakonec se ukázalo, že za proměnou bytu byl nový kyčelní kloub. Paní Mašínovou upoutala endoprotéza na invalidní vozík, a ten se zadrhával na kobercích a porážel stojany.

Paní Mašínová strávila tři měsíce v nemocnici, kde při náročné operaci téměř vykrvácela, ale suchým popisem své jízdy sanitkou mě rozesmála: „Ti saniťáci na mě byli tak hodní, že mi asi chtěli dopřát okružní výlet Olomoucí. Věděla jsem o každé dlažební kostce, jak mi bolavá noha nadskakovala!“ Jindy ji při rehabilitacích nechal personál hodinu sedět ve vaně s vlažnou vodou: „To víte, že jsem se ozvala! Mě si tam budou asi dlouho pamatovat. Ale řeknu vám, že kdyby mi doktor tenkrát řekl, co všechno to obnáší, tak do sebe radši cpu léky a stanu se narkomankou.“

Z rozhovorů nás často vytrhával telefon a mně připadalo, že si stará dáma dojednává samé návštěvy. Když jsem se jí na to zeptala, tak mávla rukou: „Sem pořád někdo chodí! A hlavně mužský. Nikdy bych si nepomyslela, že nejvíc mužských budu mít na konci života!“

A skutečně, na odchodu jsem se ve dveřích minula s pohledným mladým mužem. „To je jeden emigrant. Moc hezky si povídáme,“ spiklenecky na mě mrkla paní Mašínová. Na sobě měla černý propínací svetr, na rtech růžovou rtěnku.

Když jsem s vámi mluvila poprvé, tak jste se našemu rozhovoru bránila — říkala jste, že nevíte, zda máte co vyprávět. Přitom ale takový osud jako vy prožil málokdo.

Ale já o tom svém osudu mluvím s přemáháním, abych vám pravdu řekla. Nemám a taky jsem neměla žádnou chuť o tom mluvit, vůbec s nikým.


Proč?

Prožili jsme tu dost tragicky a bolestně dvě totality, od nacismu přes léta padesátá až do začátku devadesátých let. A jedině rozčarování ze současného vývoje mě nutí se k tomu ještě vracet.

Jaké to tehdy bylo, být Mašínová?

Jsem šťastná, že jsem Mašínová, a proto jsem si také nechala svoje jméno, i když bych se po provdání klidně mohla skrývat za jméno svého manžela. Takhle jsem mohla aspoň jako poslední člen rodiny, který tady zůstal, s tím jménem žít dál.


Myslíte, že jde o určitý druh povahy? Že máte bojovnost v genech?

Nevím, jestli je to charakter. Dnes jsem přesvědčená, že velký podíl na tom má výchova. A ta u nás byla skutečně důsledná. Když pozoruju dnešní společnost, tak si připadám, jako bych tu přistála z jiné planety.

Takže podle vás je ve výchově potřeba určitá tvrdost?

Já tomu říkám: zásadovost. Co se u nás řeklo, to platilo a mělo to řád. A začínalo to u otce, který se vrátil z Ruska jako legionář. Ale asi nejvíc mě ovlivnila babička z matčiny strany Emma, která byla k sobě nesmírně tvrdá a požadovala to i po svém okolí. Někdy se zdálo, že to až přehání. Ale já mám dojem, že mě právě ta její výchova zachránila. Kdybych bývala zůstala jenom v péči naší milované maminky, tak nevím nevím, jak by to se mnou dopadlo.

Jak to myslíte?

Měla jsem od dětství zdravotní hendikep a moje mamička, nekonfliktní a úžasně jemný typ, mi ve všem ustupovala. Říkala: „Ta naše Nenuška, to je chudáček, nechte ji.“ Byla jsem prostě zhýčkaný smrad a těžila z toho na bratrech... Jenže babička Emma tomu odporovala: „Kdepak chudáček!“ A já na ni dodneška vzpomínám, i když to nebylo jednoduchý: s její konfliktností a mojí povahou.

Váš otec tak přísný nebyl?

Ale byl, i když na něj bohužel nemám moc vzpomínek. Proto si také s Emmou rozuměli a jeden druhého velice ctili, což málokdy bývá u tchyně se zetěm. My jsme tehdy vždycky zasedali k jídlu ve velké jídelně jako celá rodina a já byla strašně neduživá. U jídla jsem dělala komedie a nechtěla jsem nic jíst, jenom syrový nudlový těsto. Jednou toho měl otec dost a bez velkých řečí mě popadnul a vytáhnul z dětský židličky jako králíka za límec. Dodneška vidím svoji matku, jak volá: „Nech to dítě!“ No a pak mě přehnul přes koleno, dal mi pár na zadek, posadil mě zpátky do židličky a já všechno snědla. Ale on byl takhle tvrdej i k bratrům.


Nezlobte se, že se tak zeptám, ale jaký jste měla hendikep?

Narodila jsem se s vadou horních i dolních končetin. Hlavně těch dolních. Pro mé rodiče to byla dost velká tragédie. Náš otec toužil mít sedm kluků a vtipkoval, že si z nich udělá dělostřeleckou posádku ke kanónu. Tak se mu to dvakrát podařilo a potřetí to holt nevyšlo.

Když jsem hledala data vašich narození, zarazilo mě, jak malý věkový rozdíl mezi vámi třemi je...

No všichni jsme od sebe zhruba rok, rok a půl. Ctirad byl nejstarší a vždycky působil dospěle, pak se narodil Josef a nakonec já. A s tím souvisí taky moje poslední a nehynoucí vzpomínka na otce.

Z které doby?

To bylo za války, bylo mi tak šest sedm. A otec se tajně objevil u nás v Poděbradech. Bylo to v noci a velice tím riskoval, protože po něm velice intenzivně pátralo gestapo. Takže se vlastně přišel rozloučit. Mluvil jenom s matkou, my děti jsme už spaly. Tehdy byly takový dětský postýlky s pletivem, to už asi neznáte. A to pletivo se takhle zatahovalo, aby děťátko nemohlo vypadnout. No a otec se zrovna skláněl nad mojí postýlkou, když jsem se probudila. Já byla vždycky špatnej spáč, dodneška jsem. A když to otec viděl, tak od tý postýlky rychle odskočil. Pochopitelně měli s matkou strach, abych to pak náhodou neřekla dětem ve škole.

Ráno jste na to zapomněla?

Právě že ne. Sotva jsem se probudila, už jsem křičela: „Tatíček tady byl!“ My jsme takhle rodiče oslovovali: tatíček a mamička. No a všichni mi to hrozně rozmlouvali, že se mi to jenom zdálo, ať o tom vůbec nemluvím. Tehdy jsme měli ložnici oddělenou od obývacího pokoje takovými skleněnými zašupovacími dveřmi, který byly otevřený, a tam na stolku stály dva hrníčky na kávu. Což bylo divný, protože tyhle hrníčky se podávaly jenom hostům.

Tak jsem se otočila a říkám: „A byl tady! Jsou tady ty hrníčky!“ Nedávno jsem se v tom domě byla podívat. Pustili mě i dovnitř, do té místnosti, kde se nade mnou skláněl otec...


Během té návštěvy vaši bratři spali?

To jsem právě chtěla říct. On se hned po mně probudil i můj bratr Ctirad, ale to jsem nevěděla, on mi to řekl až mnohem později. Otec s ním dlouho mluvil a nabádal ho, že musí jako nejstarší pomáhat mamince a starat se o mě. A on to vzal velice vážně. Až protivně vážně. Začal hrát otcova zástupce a intelektuálně mě vzdělával. Když třeba zahlíd, že si čtu nějakou červenou knihovnu, tak mi ji hned rval z ruky: „Tohle číst nebudeš! To je škvár!“ A dal mi místo toho Bídníky od Viktora Huga.

A přečetla jste si je?

Přečetla, s tím mým vzděláváním měl asi úspěch, protože si ty Bídníky pamatuju dodneška. Víte, on byl vždycky ta autorita nad námi, kdežto my dva s Pepou jsme dlouho zůstali takový dětský. Bratři pak taky začali mít dost konflikty v pubertě, protože si Josef nechtěl to Radkovo dozorování nechat líbit. Prostě jak to mezi sourozenci bývá. Máte sourozence?


Mám. Mladší sestru Martinu.

Takže víte, jak ty vzájemný vztahy vypadají.

No v každé rodině asi trochu jinak. Byla řevnivost i mezi vámi a bratry?

Vůbec ne. Jedině, že mě Josef občas šidil.

Jak vás šidil?

No hlavně na Vánoce. Za války byly ty Vánoce dost ubohý, takže byla velká vzácnost, když jsme dostali dva pomeranče a kousek čokolády. A Josef za mnou vždycky přišel, podíval se na svoje dárky, potom na moje a začal: „Nendo, koukej. Co říkáš, že bych ti dal tohle, a ty bys mi za to dala tohle?“

A vyměnila jste to?

Já byla nejdřív striktně proti, jenomže to vždycky dopadlo tak, že Josef měl na hromádce to svoje i to moje, já neměla nic a hrozně jsem ječela. A museli to řešit dospělí. Jak říkám, můj bratr byl kšeftsman odjakživa.


Mluvila jste o konfliktech bratrů v pubertě. Myslíte, že spolu v podstatě pořád soutěžili?

No byli vždycky hrozně citliví, aby maminka nedávala jednomu přednost před druhým. Poněvadž jak byl ten Ctirad takovej odtažitej, tak Josef to se ženami uměl od dětství. On si ráno třeba vlezl k mamince do postele a začal se mazlit. Kdežto Ctirad ne, ten se na to opovržlivě díval.

Nepřipadala jste si v takových chvílích trochu odstrčená?

Naopak. Mně se rodiče opravdu hodně věnovali. Vemte si, že jsem většinu dětství prožila na ortopedické klinice na Karlově náměstí. Protože doktoři hned po mém narození řekli rodičům, aby se smířili s tím, že budu do smrti na vozíku. Ale pak jim někdo poradil, že v Praze existuje dětská ortopedie a operuje tam vyhlášený doktor Springer. Ten Springer byl Němec, což byl pro mé rodiče – obrovské vlastence – dost velký zádrhel. Ale nakonec za ním šli, Springer se na mě podíval a řekl: „Přijďte, až jí budou dva roky. A já vám zaručuju, že bude do osmnácti tancovat.“ A skutečně mě poprvé operoval, když mi byly dva roky. No a protože se to dobře hojilo, tak mě stejný rok operoval ještě jednou, a příští rok zase...

Kolik jste těch operací měla?

Do osmi let mě operovali šestnáctkrát. Teď ta výměna kloubu byla moje devatenáctá operace. A víte, že když mi tam doktor dával ten předchozí, tak říkal: „Paní Mašínová, máte ho tam na doživotí!“ No a uběhlo dvacet let, kloub přestal fungovat a doktor byl po smrti. Asi nepočítal, že tady budu strašit tak dlouho.


Říkáte to s takovým klidem. Dá se proti těm zákrokům nějak obrnit?

Asi jo. Protože jediný, co mně vadilo, byly éterový narkózy. Oni mi vždycky dali takovou dýchací masku přes celý obličej, a já se strašně bránila... než jsem se teda nadýchala a usnula. Pak jsem ještě dlouho nosila sádru a všelijaký bandáže, do první třídy jsem nastoupila až v osmi letech. Ale zase jinak nemám žádný jiný zdravotní obtíže. Já jsem snad v životě neměla chřipku.

Jak moc ten Springer přeháněl, když říkal, že budete v osmnácti tancovat?

Moc ne, on mě opravdu postavil na nohy. To jemu vděčím za to, že jsem mohla žít víceméně normální život. Protože on mě na tom Karláku držel dokonce na černo.


Jak na černo?

On mi pomáhal, i když věděl, že můj otec je v odboji. Za války se ta klinika proměnila ve vojenský lazaret a Springer tam dával dohromady vojáky z fronty. Což ho nejspíš zachránilo před koncentrákem. On měl židovský kořeny a celá jeho rodina skončila v plynu. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nemohla poděkovat osobně.

Víte, co se s ním stalo?

Po válce ho jako Němce vystěhovali. Hrozil mu i soud, ale před ním ho zachránilo dobrozdání naší matky. On potom odešel na univerzitu do Vídně, kam jsem se za ním chtěla v padesátých letech vypravit. Jenomže mě nepustili.

Jak často za vámi tehdy chodila rodina do nemocnice?

Každý den. Naši u mě seděli vždycky půl dne, četli mi pohádky, něco mi vyprávěli nebo jsme spolu hráli nějakou hru... V té nemocnici byly takové dvoukřídlé dveře, za nimi pokoj, a v tom pokoji deset dětí, které řádily jak černá ruka. Já byla vždycky radostí bez sebe, když se ty dveře náhodou otevřely, a pořád jsem se vykláněla z lůžka, abych tam dobře viděla. Taky jsem strašně prosila naše, aby mě k těm dětem převezli. A oni mi vysvětlovali, že to nejde.


Své bratry jste znala jenom z těch návštěv?

V podstatě jo, já jsem domů jezdila jenom na krátké návštěvy, aby tam se mnou rodiče cvičili, masírovali mě a koupali. A vždycky jsem hrozně litovala, že jsem s bratry nemohla být víc.

Myslíte, že vnímali vaše postižení? Nebo to pro ně bylo samozřejmé?

Oni byli velice temperamentní děti, ale výchovou rytíři. Dá se říct, že se mi snažili vynahradit ten můj abnormální život. Když třeba Josef viděl, že nemůžu mezi další děti, tak se ke mně posadil a začal mi něco vyprávět, aby mi to nebylo tak líto. A hrozně si přitom vymejšlel. Ctirad mě zase každý den vozil v kočárku do školy a pak mě vynesl až do třídy.


Vynesl? Vždyť nebyl o moc starší.

No on byl fyzicky zdatnej a vždycky si mě hodil na záda. Bratři se mnou taky hráli dost divoký hry. V zimě mě zabalili do kožešinovýho fusaku, naložili do sáněk, zapřáhli se do nich a lítali se mnou strašným tryskem po polích. Až se ty saně převrátily, já vylítla a spadla rovnou na nos do sněhu.


A ozvala jste se?

Já si netroufala ani muknout! Já byla šťastná, že se mi takhle věnují. Říkala jsem vám už tu historku s Adélkou?


Neříkala.

To jsme ještě žili v Praze. Bydleli jsme v domě, který patřil armádě, a když jel otec každý ráno do kasáren na koni, tak jsem mu mávala z okna. No a večer se vždycky vracel. Ale jednou za ním přiběhla hospodyně, že venku čeká nějaký muž s děvčetem a chtěl by mluvit s panem plukovníkem. Já jsem si s bratry zrovna hrála v dětském pokoji, takže jsem z haly slyšela jenom vzrušené hlasy. A pak najednou otec po vojensku zavolal: „Josefe! Ctirade! Sem!“ Protože ten pán byl místní holič a to děvčátko jeho dcera, kterou bratři ten den zfackovali. Takže na ně táta uhodil: „Proč jste zbili Adélku? Děvče?“ A bratři jednohlasně řekli: „Ona nadávala naší Nendě, že je kulhavá.“ Načež ten holič Adélku beze slova popadnul a dal jí přede všema pár na zadek. Rovnou v tý hale.

Něco podobného se už nikdy neopakovalo?

Ne, mě měly děti rády. Asi se jim líbily ty moje srandičky, já si pořád vymejšlela nějaký blbosti. Ale teď jste mi připomněla, že jednou šli kolem nás lidi s malým dítětem, a to dítě mě napodobovalo, ten můj kulhavej styl chůze. A na to bratři taky hned zareagovali. Oni to moje postižení velice citlivě nesli, i když to nechtěli dát najevo.

Připadalo vám někdy nespravedlivé, že vaši bratři jsou zdraví, a vy ne?

A víte, že ne? Já jsem spíš pociťovala tu nemohoucnost, že se nemůžu hýbat s ostatníma. Protože já jsem byla hrozně ráda v dětský společnosti.


Znáte vůbec sebelítost?

Snažila jsem se si ji nepřipouštět. Nejhorší byla puberta a vrstevníci, zvlášť pro děvče. Na druhou stranu jsem už v sedmnácti letech věděla, co asi tak můžu chtít od života.


A co jste chtěla od života?

No byla jsem odhodlaná zůstat sama. Protože babička Emma mě držela při zemi a pořád mi říkala: „Ty si stejně kvůli své vadě pořádný vztah nikdy dovolit nemůžeš!“ Bylo to tvrdý, ale vůči mně velice záslužný. Takže jsem nikdy netrpěla bolestínstvím – a přes to přese všechno jsem nakonec měla mnoho přátel. I mužů.


Za války nacisté uvěznili oba vaše rodiče. Kdo vás tehdy vychovával?

Emma. Vidíte, já říkám pořád Emma, protože pro mě to babička nikdy moc nebyla.


Ona vás vychovávala v tak pokročilém věku?

Vždyť jí bylo teprv přes šedesát!

A to je málo?

Když uvážíte, že se dožila věku skoro sto let a jaká byla... Jedna z prvních emancipantek devatenáctého století: byla nejstarší ze čtrnácti dětí, naučila se řeči, žila ve Vídni a v Paříži a chtěla s kamarádkou odjet do Ameriky. A já jsem si pak často říkala: „Škoda, že do tý Ameriky neodjela. Aspoň jsem tu nemusela bejt.“

Počkejte...

Vždycky si nesmírně zakládala na vzdělání a chtěla se dostat do lepší společnosti, což se jí teda podařilo, asi díky tý neuvěřitelný vůli. Provdala se za nedostudovanýho inženýra, ale když zjistila, že mu do konce studia chyběly jenom čtyři semestry, tak mu řekla: „Hele, Poldo, na tu školu se půjdeš zase zapsat. Hned teď, akorát začíná zimní semestr!“ A Polda obrátil oči v sloup a šel. Protože Emma byla pěkná a on se rád šmajchloval. Babička toho šikovně využívala i později: „No a ten zápočet z techniky máš? Jo nemáš? Tak přijď, až ho budeš mít!“ Taky milej Polda letěl z každý zkoušky domů celej natěšenej, a jakmile byl pod okny, mával na Emmu indexem. Jako že můžou... No a někdy v té době se jim narodil syn Borek. Jenže po večerech hodně brečel a Polda se nemoh doma učit. Takže Emma vzala malýho Borka a zavřela se s ním na záchod. Jenomže ten záchod nebyl v bytě, ale na pavlači, oni tehdy bydleli v takovým činžáku. Později na to vzpomínala: „No já jsem na tom záchodě kolikrát proseděla celou noc, jak ten kluk brečel.“

A Borek byl ten Ctibor Novák, kterého později popravili v procesu se skupinou bratří Mašínů?

Ten. Ale tu historku jsem vám říkala jenom jako příklad. Protože kdo by tohle dokázal? Taky dědeček Polda děkoval naší Emmě ještě na smrtelný posteli. Protože on to díky ní dotáh až na starostu.

Takže vaše babička ovlivnila spoustu životů.

A zvláštní roli sehrála v mém osudu. Krátce potom, co za války zatkli naši matku, přišel z gestapa příkaz, že my děti půjdem na převýchovu do rajchu. No mě by jako mrzáka určitě poslali rovnou do plynu... V té době se o nás starala jenom naše hospodyně, sudetská Němka, a představte si, že byla tak duchapřítomná, že Němcům řekla: „Ale já jsem tady jenom zaměstnaná. Děti můžu vydat jedině za přítomnosti někoho z rodiny.“ Hned zatelegrafovala babičce do Olomouce, aby přijela, a Emma udělala na Němce dojem: svojí nejlepší němčinou jim odvyprávěla, jak prožila mládí ve Vídni a jak se zaručuje, že nás vychová v germánském duchu. A gestapáci jí to uvěřili. Sice nás pak jednou za čtvrt roku kontrolovali, ale byli jsme zachráněni.


Jak to dopadlo s tou hospodyní?

No musela odejít. Němci rozhodli, že v jedné domácnosti nemůžou pracovat dvě ženy.


Věděla jste, co se v té době děje s vaší matkou?

Měla jsem trochu představu, protože mě Emma několikrát vzala s sebou do Prahy na Pankrác. Tehdy tam ještě mohli členové rodiny vozit vězňům čisté prádlo, to za komunismu nešlo.

Jak vlastně Emma zvládala tři vnoučata?

Dobře, i když měla spoustu práce. Každý den si s námi opakovala ruská a anglická slovíčka, což si vždycky přál náš otec, a se mnou musela pořád cvičit. Ale ona byla nesmírně fyzicky i psychicky odolná. Když viděla, že bratři postrádají mužskou ruku, tak s nimi začala boxovat. U nás nad schody visel boxovací pytel, pak bratři dostali od někoho k Vánocům boxerský rukavice, a Emma si je navlíkla a po večerech s klukama provozovala zápasy... No bylo to strašně srandovní a já se královsky bavila. Teď mě napadlo, že Emma nikdy příliš neinklinovala k ženám. Nade vše milovala svého zetě a svý vnuky.


Dávala vám to nějak pocítit?

Nejenom mně, ale třeba i mé matce. Že by jí někdy řekla Zdeničko? Nebo mně? To neexistovalo. Když mě Emma vychovávala, tak byla vždycky na prvním místě zodpovědnost a povinnost. A to je štěstí i tragédie mého života.

Ale zase musela mít velkou odvahu, ne?

Ona byla statečná, to zase klobouk dolů. Vždyť ukrývala dva ruský zajatce, které jí na konci války přivedli domů moji bratři. Jen si to vemte, dva hladový krky navíc! Ten mladší Rus se pak dostal k partyzánům, kteří operovali v lesích u Poděbrad, a ten starší zůstal u nás. Bratři mu ve světlíku udělali tajný úkryt a on se tam schovával přes noc, když chodilo gestapo.

A kde se schovával přes den?

Přes den se u nás vyhříval u kamen. On byl takovej zádumčivej.

On u vás jen tak vysedával u kamen?

A když někdo přicházel, tak se zase honem spustil po provaze dolů do světlíku. Potom Poděbrady osvobodila Rudá armáda, a on padnul před naší matkou na kolena a prosil ji, aby si ho vzala, aspoň fiktivně. Ale ona do poslední chvíle věřila tomu, že otec nacistům unikl, že se dal k partyzánům, a ten Rus ji přemlouval, napsal jí dlouhej dopis... No a pak odešel a už jsme o něm nikdy neslyšeli. Vím jenom, že se mamička s babičkou dost divily, proč se nechtěl přidat k Rudé armádě.


Tušili jste, proč se Sovětům tak vyhýbal?

Možná moje matka. Můj otec jí ještě na poslední tajný schůzce v Praze řekl: „Mám nabídku odejít do Sovětského svazu. Ale tam už nikdy nepůjdu, to radši zemřu tady.“ On si tam jako legionář prožil svoje a tu nabídku odmítl, i když věděl, že to domácí fronta nemůže přežít.


Jak tehdy vycházela vaše matka s vaší babičkou?

No maminka se vrátila z Terezína hodně zesláblá a nejdřív jsme ji ošetřovali. Ale jakmile se dala dohromady, tak s Emmou nastal konflikt ohledně naší výchovy. Mamička říkala: „Já chci mít ze svých dětí kamarády.“ A Emma tvrdila: „Z dětí nikdy mít kamarády nemůžeš. Děti musíš vychovávat!“

Kdo vyhrál?

Nikdo, protože Emma nakonec řekla: „No tak si měj kamarády ze svých synů, ale Nenda potřebuje pevnou ruku. Tu si vezmu s sebou.“ Ale myslím, že to udělala hlavně proto, aby mamince ulehčila.

Takže jste jely do Olomouce?

Ne, do Jeseníku, který se tehdy jmenoval Frývaldov. On tam u posádky sloužil Emmin syn Ctibor, který se vrátil z německý věznice.

Vám nevadilo, že bratři zůstali s matkou a vás si odvezla Emma?

No musela jsem to nějak vydržet. Dost jsme se hádaly, mluvila mi do všeho, a já jsem jí nezůstala nic dlužná. Jednou jsem jí ve vzteku řekla, že je asociální. Byly to někdy situace... Měla jsem známost a Emma mi řekla: „A ať jsi v deset doma!“ No přišla jsem v deset deset, v tu ránu facka a už jsem byla venku na ulici. Nebo přistavěla ke dveřím skříň, já nemohla dovnitř... Takhle jsme spolu žily do mých čtyřiceti let a ze mě se stala královna lhářů, protože to jinak nešlo. Ale zase jsem se díky ní naučila dobře německy.

Využila jste pak ty jazyky nějak?

No představovala jsem si, že budu hodně cestovat a odjedu do Afriky pomáhat Albertu Schweitzerovi. Ale místo toho mě poslali do ostravských železáren, ani mě nenechali dodělat gymnázium. Naštěstí mi pomohli hodný lidi, a tak jsem skončila na zdravotnické škole v Olomouci. Jsem studovaná laborantka, ale tu jsem nakonec nemohla dělat taky. Bylo to se mnou svízelný.

Jak jste vnímala politickou situaci? Byla jste podobně nekompromisní vůči komunismu jako vaši bratři?

Byla a jsem nekompromisní, a je to odkaz našeho otce. Pro náš vývoj byly zásadní jeho motáky z vězení, které se po válce našly na Pankráci v cele číslo deset. Otec je tehdy psal na klozetový papír a vzkazoval nám, že se nikdy nesmíme poddat a stát se otroky. A pro nás to bylo... Těžko se o tom mluví a zřejmě to nejde předat, ale v této atmosféře jsme žili a vyrůstali.

Naznačili vám bratři, že se chystají přejít na Západ?

Vůbec. Já měla kusý zprávy už předtím, když bratry zatkli v Poděbradech a Radka poslali do Jáchymova na uran. Víte, já jsem s bratry v těch posledních letech nepřišla moc do styku. Domů jsem jezdila jenom na svátky anebo na prázdniny.


Opravdu jste nic netušila?

No o těch posledních prázdninách jsem měla divný pocit. Bratři byli v jednom kuse venku, pořád někde běhali, potkávali jsme se až večer. A byli velice konspirativní, to musím říct.


To bylo vaše poslední setkání?

Všech dohromady. Pak jsem se ještě viděla s Radkem v Olomouci, to už jsem bydlela tady v domě. Radek u mě jednou i přespal a měl s sebou takový tyče, co vypadaly jako vánoční františek. Byly to ty hořáky, s kterými potom zapálili stohy u Pivína.

Ptala jste se, co to je?

Ptala, a nejenom na to, co to je, ale taky kam s tím jede. A on říkal: „Ale nic to není, jedu tady za Vaškem k Prostějovu...“ Prostě to přešel.


Jak jste se dozvěděla, že vaši bratři utíkají na Západ?

Těsně předtím mi zavolala maminka. Říkala, že si dělá velké starosti a jestli za ní radši nechci přijet. Myslím, že to věděla. Všechno další jsem se dozvěděla z rádia, ze Svobodný Evropy. A říkala jsem si, že kdybych bývala byla fyzicky zdatnější, tak bych do toho určitě šla taky.

Do čeho?

No do toho útěku. I když si asi těžko můžeme představit, jak to bylo náročné. Proto jich šlo jen pět a tři to z posledních sil překonali.


To jste taky slyšela z rádia?

Nejdřív byly všechny informace dost zkreslený. Poprvé hlásili, že z Polska přechází asi šedesátičlenná skupina do Německa a že to probíhá dost divoce. Přestřelky a armáda v pohotovosti. Potom každej den přidávali detaily, až se tam najednou objevila první jména. Když naposledy hlásili, že se jim podařilo dostat až do Západního Berlína a Milan Paumer je zraněný, tak jsem myslela na našeho tatíčka. On nad bratry musel držet ochrannou ruku! Poněvadž tam bylo tolik obrovských náhod a štěstí...


O sebe jste strach neměla?

O mě ani tak nešlo. Nevím, jestli je vhodné o tom mluvit, ale já jsem strach vlastně neměla nikdy. Asi máme po otci malý pud sebezáchovy, což je nejspíš dané geneticky. Jistě, znám nepříjemné pocity, ale vyloženě strach nebo úzkosti, to celkem nevím, co je.

Přemýšlela jste aspoň o tom, že se pokusíte někam ukrýt?

Na velký přemýšlení nebyl čas. Přišla si pro mě Státní bezpečnost a odvedli mě naproti. Do věznice.