Kniha novinářky Nordbergové popisuje ženy, které se v muslimské společnosti vydávají za muže

Náš brácha je ve skutečnosti holka, řekla malá dcera afghánské poslankyně Azity Rafaatové švédské novinářce Jenny Nordbergové. A tímto stěží uvěřitelným prohlášením odhalila Západu jednu z neznámých praktik provozovaných v Afghánistánu i mnoha dalších zemích celá staletí. Jde o dívky, které se oblékají a chovají jako chlapci, a přesto je společnost kontrolovaná muži přijímá či alespoň toleruje.

"V Afghánistánu zná snad každý ve své rozšířené rodině nebo mezi známými případ takového hocha," píše Nordbergová v knize Tajný život afghánských dívek, která nedávno vyšla v češtině. Existují deseti- či statisíce dívek vystupujících na veřejnosti jako chlapci či muži.

Západní experti, kteří se do Afghánistánu ve velkém nahrnuli po roce 2001, si jich až do první studie Nordbergové, zveřejněné zhruba před šesti lety, téměř nevšimli. I když Západ platil ročně stovky projektů majících zlepšit postavení žen v afghánské společnosti, jejímu pochopení se věnoval jen omezeně.

Praktika převlečených žen, zvaná bača poš, tedy persky "oblečená jako chlapec", není přitom omezena jen na Afghánistán či kulturně podobnou část sousedního Pákistánu, upozorňuje Nordbergová. S dívkami vystupujícími jako muži se lze setkat v Indii, Egyptě či Íránu.

V Malajsii vydali muslimští náboženští činitelé v roce 2008 výnos, jenž odsuzuje dívky s příliš krátkými vlasy, které se oblékají a chovají jako muži. V Albánii existují neprovdané ženy, které jsou čestnými muži. Paralelu k bača poš najdeme i v zemích Perského zálivu, kde si dívky označované jako bojah odmítají zahalovat hlavu, nosí kalhoty a účes jako kluci, odmítají se i vdát.

"Segregace (pohlaví) volá po kreativitě," vysvětluje Nancy Dupreeová, Američanka, která se věnuje studiu afghánské historie a kultury přímo na místě od šedesátých let minulého století a získala čestnou přezdívku "babička Afghánistánu". Dívky převlečené za muže jsou ve společnosti, která striktně odděluje osoby rozdílného pohlaví a dává přednost mužům, řešením mnoha osobních, rodinných i ekonomických problémů.

Nordbergová ve své knize popisuje několik případů bača poš. Začíná příběhem již zmíněné rodiny poslankyně Rafaatové, která se rozhodla vydávat jednu ze svých dcer za muže kvůli tomu, aby se posílila autorita rodiny bez mužského potomka. Nemít syna je považováno za neštěstí, které si rodiče zčásti zavinili sami. "Vymyšlený syn je lepší než žádný," vysvětlila jí doktorka v porodnici v afghánské provincii Vardak.

V některých rodinách jde ale zároveň o to, dát dívce možnost vzdělání, ke kterému by se jinak obtížně dostávala, možnost provozovat sporty, které jsou vyhrazené jen mužům, nebo o jedinou volbu, jak rodině bez mužského živitele zajistit příjem. Dívky v Afghánistánu totiž nesmějí pracovat mimo dům, zatímco chlapci, i převlečení, mohou. S nastupující pubertou se bača poš obvykle opět změní v ženy. Nebo v okamžiku, kdy se rodině narodí opravdový chlapec. Věří se totiž, že převlečená dívka přivolá narození skutečného syna.

Existují ale i případy, kdy ženy žijí jako muži i po pubertě, někdy až do konce života. Mohou tak například řídit auto, což je sice ženám v Afghánistánu oficiálně povoleno, ale není to tolerováno, nebo pracovat u policie či armády, a vyhnout se tak domluvenému sňatku. Existuje pro ně dokonce speciální označení mardán cheslat, tedy "jako chlap". Jde o výraz pohrdání i obdivu pro ženy, které třeba dokázaly bojovat v občanské válce nebo se dostat do vesnických rad starších.

Většina bača poš, které se vrátily k ženské roli, prý bere svoji mužskou životní etapu jako cennou zkušenost. Některé ale Nordbergové přiznaly, že mají problém začlenit se do ženské společnosti. Ženy totiž v Afghánistánu mluví jinak než muži, jinak se chovají, sedí, a dokonce i jinak chodí. Část bývalých bača poš měla přání, aby je rodiče nikdy neproměnili v chlapce. Jenže v afghánské společnosti neexistuje něco jako koncept dětských práv. Děti jsou zkrátka tím, co si přejí rodiče. Pohlaví nevyjímaje.