Samuela Becketta, jehož hra Čekání na Godota se stala ikonou celé jedné doby, času existencialismu a studentských revolt 60. let, si bude historie pamatovat jako totem absurdního divadla.
Kdyby tomu tak bylo, podobali bychom se dnes, v den Beckettových narozenin (110 let) uctivým vzpomínajícím, kteří ctí historii a krásné fotografie intelektuálního obličeje slavného Irčana. Vždyť pocit absurdna, jisté nesmyslnosti existence, vyprchal, a svět se naopak zdá přeplněn možnostmi smyslu, jen po nich sáhnout… a nechat se unášet, mít.
Beckettovo dílo ale poskytuje moderní době mnohem víc. Jeho romány (Murphy, Molloy, Mallone umírá, Nepojmenovatelný atd.) jsou průzkumem lidského subjektu, hledání jádra či nosiče lidské existence. Beckett skrze jazyk postupně odebírá jednotlivé subjektivní vrstvy, až nezůstává nic, a přece po tomto průzkumu víme, že subjekt který jsme prozkoumali, tedy my, není nikdy úplně prázdný.
Absurdita lidské existence netkví v tom, že nemá smysl, nýbrž v tom, že tento smysl prostupuje námi, aniž bychom to často vůbec zaznamenali. Proto jsme také na konci života, když podstupujeme beckettovské „odbourávání, odkládání či svlékání Já“, tolik šokováni tím, že vlastně nemáme vůbec nic v ruce. Že nám život připadá nesmyslný.
Lidé postmoderní, tekuté doby, které už Beckett tolik nepoznal, neboť zemřel devět dní před koncem roku 1989, postupují opačně než irský spisovatel. Místo aby ze subjektu odebírali, aby se dostali k jeho jádru, snaží se na něj ještě více naložit. Tisíce nových zážitků, tisíce nových dobrodružství, ať už ve skutečném, či především ve virtuálním světě.
Subjekt chce překonat sám sebe tím, že se množí do mnoha jiných subjektů. Množíme sebe do mnoha identit, a přitom doufáme, že touto mnohonásobnou schizofrenií překonáme prázdnotu Já, na niž narazil Beckett a další autoři.
Je to pokus popřít absurditu, nesmyslnost existence tím, že ji přebijeme děním. Ani po tomto existenciálním řádění ale nedocházíme ke konci života k nějakému výraznějšímu uspokojení, snad jen k útěšnému zjištění, že „jsme si to užili“.
Je těžší nést onen beckettovský pocit absurdity, anebo pocit existence přeplněné k prasknutí? V den Beckettových narozenin má možná smysl tuhle otázku nejen pokládat, ale i provizorně zodpovědět návratem k absurditě, kterou musíme vydržet, aby se v této marnosti mohlo Něco zjevit.
Nakonec, kdo zná Beckettovo psaní, ví, že absurdní prázdnota, do níž se s ním postupně propadáme, je vlastně krásná. A že si ji i s rozmlženým Smyslem na konci tunelu můžeme nekonečně užít…
Čekání na Godota, foto: Národní divadlo
