Neobyčejně úspěšný rok má za sebou sopranistka Martina Janková. Lednovým debutem v opeře La Scala si připomněla začátky profesionální dráhy, kterou před pětadvaceti lety zahájila právě v Itálii.
Recitál, který bude mít 20. května na Pražském jaru, půjde ještě hlouběji do minulosti − až do doby, kdy Janková jako čtyřletá zpívala s cimbálovkou. Tehdy tento zážitek odstartoval její pěveckou dráhu, kdežto dnes ji nutí zamýšlet se nad tím, co znamená být Češka. Vlastně v případě Jankové Moravanka.
"Všichni se v duchu ptáme, jaká je naše totožnost," říká Janková. "Pokud nezapomeneme, z čeho jsme vzešli, můžeme se dál vyvíjet. Člověk ztrácí perspektivu tehdy, když zapomene na své kořeny."
Což není případ Jankové. Ta vstřebala důležitou tradici, když se ve Frýdlantu nad Ostravicí jako čtyřletá učila lašské písně od Kotkových − potomků rodiny, která vždy sbírala lidové písně a s níž se o sedm desetiletí dříve seznámil i Leoš Janáček.
Raný zážitek se Jankové vepsal pod kůži a zůstal v ní i poté, co se na konzervatoři začala věnovat klasickému zpěvu. Roku 1990 dostala příležitost účinkovat v Rossiniho jednoaktovkách, které v koprodukci zinscenovalo Národní divadlo v Praze a Teatro Lauro Rossi v italském městě Macerata. "Nedokázala jsem si představit, že by mě přijali," vzpomíná Janková, jak do Prahy přijela na předzpívání. "Chtěla jsem jen zažít, jaké to je, postavit se na jeviště, kde zpívala Ema Destinnová. O to víc jsem byla šokovaná, když mě angažovali."
Rolí Sophie v Rossiniho opeře Il signor Bruschino udělala dojem na dirigenta Gustava Kuhna a skrze něj pak získala kontakt na Kurta Widmera, profesora akademie ve švýcarské Basileji, kde dostala stipendium. Ještě jako studentka hostovala v Curyšské opeře a odsud už zamířila na nejslavnější evropská pódia. Mezi ně letos přibyla milánská La Scala, kde Janková zpívala náročnou roli Krásy v Händelově oratoriu Triumf času a pravdy.
"Když jsem před La Scalou před čtvrtstoletím poprvé stanula, nikdy by mě nenapadlo, že tu jednou budu zpívat," ohlíží se dnes.
Naplněním osobního snu je pro Jankovou album nazvané Janáček: Moravská lidová poezie v písních, které vloni vydal Supraphon. S klavíristou Ivo Kahánkem a barytonistou Tomášem Králem sopranistka nahrála Janáčkovy cykly Moravské a Ukvalské lidové poezie, které se učila v dětství. A tentokrát u toho přemýšlela nad rolí lidové hudby.
"Je to, jako když člověk na procházce narazí na horský pramen − lidová hudba je pro mě také ta nejčistší, nejčerstvější," přirovnává Janková.
Na Pražském jaru s klavíristou Gérardem Wyssem kromě moravských písní uvede lidovou hudbu z Itálie, Německa, Francie, Španělska a Švýcarska. Nejde jen o připomínku hudebního dětství Jankové, ale o pokus ukázat, že lidová hudba je základem totožnosti každého z národů.
"Češi měli ve 20. století mezi rozpadem rakouské monarchie, hitlerovským protektorátem a obdobím 'ruského bratrství' málo času, aby našli svoji identitu," míní Janková. "Tu tvoří především naše kultura. Když slyším hudbu Janáčka, Dvořáka nebo Smetany, bezpečně vím, že je to hudba mé rodné země."
Martina Janková je přesvědčená, že česká a moravská totožnost pramení z její kultury a že sama hudba čerpá z pramene původního, tedy hudby lidové. "Chceme lidi pozvat, aby se s námi mohli vrátit ke kořenům a možná znovu objevili, s jakou krásou vyrostli," dodává.
