Dirigent a klavírista Daniel Barenboim, jenž 15. května vystoupí na Pražském jaru, má vliv srovnatelný se státníky a světovými "opinion leadery". Jeho hnacím motorem ale není ideologie, nýbrž univerzální princip humanity.

Za svůj celoživotní zájem si izraelský občan Barenboim vytkl dosažení míru na Blízkém východě, kvůli čemuž čelil výhrůžkám a zákazům. Stejně tak ale probudil iniciativu, jaká ve světě klasické hudby nemá obdoby. A nepotřeboval k tomu víc než hudbu samotnou.

Barenboimova klavírní kariéra začala v rodném Buenos Aires, v patnácti už měl za sebou koncerty ve Vídni, Paříži či New Yorku. Jako komorní hráč byl součástí proslulého seskupení, které tvořili Itzhak Perlman, Pinchas Zukerman a violoncellistka Jacqueline du Pré, již si Barenboim roku 1967 vzal za manželku. Jejich nahrávky dodnes dokládají úžasné muzikantské souznění a jiskří spontaneitou.

Od roku 1966, kdy debutoval s taktovkou, Barenboim vede paralelní život pianisty a dirigenta. Působil na šéfovských postech v Paříži a Chicagu, dnes je hudebním ředitelem milánské La Scaly, berlínské Státní opery i Staatskapelle Berlin, se kterou nyní přijíždí na Pražské jaro. To prvně navštívil roku 1966, kdy zde dirigoval Anglický komorní orchestr − shodou okolností to bylo také 15. května, v den jeho letošního koncertu.

Barenboimovy interpretace, ať už jde o Beethovenovy symfonie či Bachovy klávesové skladby, jsou opakem trendu studovat dobová provedení na historické nástroje. U Barenboima naopak tempa či pedalizace vycházejí z vnitřní logiky hudby a osobnosti interpreta.

Významnou kapitolu tvoří Barenboimova operní angažmá, zejména na festivalu v Bayreuthu. Tam debutoval v roce 1981 a díla Richarda Wagnera, včetně kompletního Ringu, dále uváděl v La Scale nebo newyorské Metropolitní opeře.

Wagnerova hudba se stala bojištěm, na němž se střetly nesmiřitelné postoje vůči tomuto skladateli. Od roku 1938 jeho skladby čelí nepsanému bojkotu ze strany židovských umělců i publika − to kvůli Wagnerovým vlastním antisemitským spisům i proto, že byl oblíbeným skladatelem nacistického diktátora. Podle Barenboima už tento bojkot dnes nemá opodstatnění. Wagner byl "monstrózní a nechutnou osobností", zato hudbu psal vznešenou, transcendentální a velkorysou. Wagner nezpůsobil holokaust, zní dirigentův lakonický argument.

Při Barenboimových hostováních v Izraeli už byla Wagnerova díla několikrát vytištěna na programu, protesty ale dirigenta vždy donutily změnit dramaturgii. Teprve při koncertu se Staatskapelle Berlin roku 2001 jako druhý přídavek úspěšně zařadil Wagnerovu předehru k Tristanovi a Isoldě. A publiku, které s tím nesouhlasilo, dirigent umožnil odejít.

Vztah k Wagnerovi podle Barenboima ukazuje na hlubší neschopnost Izraele vnímat pocity druhé strany, tedy i Palestinců, za jejichž práva se dirigent bije. Pozitivní cestu ukázal svým projektem West-Eastern Divan Orchestra, v němž se mladí izraelští a palestinští hudebníci na každoročním soustředění setkávají s hráči z dalších arabských států.

Roku 2012 těleso v den zahájení letních olympijských her v Londýně symbolicky hrálo Beethovenovu Devátou.

Barenboim přivedl hudbu do Pásma Gazy, koncertoval v Ramalláhu, skrze svoji nadaci zakládá hudební školky, školy i konzervatoře, které na Blízkém východě tvoří stále hustší síť. Dodnes je dirigent jediným izraelským občanem, jemuž bylo uděleno čestné občanství Palestiny.

Na otázku týdeníku Spiegel, zda jeho orchestr není utopií, odpověděl: "Spíše ho vidím jako alternativní medicínu. Nepůsobí tak rychle, působí jinak."

Související