Když koncem 90. let vznikal belgický ansámbl Graindelavoix, specializovaný na starou hudbu, umělecký ředitel Björn Schmelzer do jeho názvu vtělil pojem "zrno hlasu". Pod ním si filozof a sémiotik Roland Barthes představoval například tělesný výraz pěvce nebo témbr jeho hlasu, zkrátka vše, jen ne zpívaná slova.

Od té doby Schmelzer to, jak Barthesův pojem chápe, prohloubil. Dnes o něm hovoří nikoliv v souvislosti s projevem jednoho pěvce, nýbrž jej vnímá jako společný výraz všech zpěváků, kteří v minulých staletích pocítili tělesnou touhu zpívat a svůj zpěv také tělesně prožívat.

Je dobré to mít na paměti před prvním tuzemským vystoupením Graindelavoix, které 19. května proběhne v emauzském opatství v rámci Pražského jara. "Jsme umělecký kolektiv, nikoliv vokální ansámbl," říká Schmelzer.

HN: Jak lze nejlépe popsat Graindelavoix?

Sám se spíš než za sbormistra nebo uměleckého vedoucího považuji za někoho, kdo probouzí podvědomý potenciál a instinkt pěvců. Přičemž si raději vybírám ty, kteří se nespecializují na starou hudbu. Nemám rád klišé o tom, jak se má stará hudba hrát, aby byla dobově co nejautentičtější. Víc se mi líbí pěvci, kteří jsou flexibilní a ochotní zkoušet nové postupy. Měl bych také zdůraznit, že mezi sebou takřka nikdy nehovoříme o tom, za jaký konec hudbu uchopit. Začínáme s konkrétním repertoárem, zkoušíme různé přístupy a z toho se postupně rodí způsob, jakým budeme skladbu interpretovat.

HN: Nejsou improvizace nebo práce s tělesností pěvců moderní postupy, nemohou u posluchačů staré hudby působit až kacířsky?

Vůbec mi nepřijdou moderní, naopak. Starou hudbu vnímám jako příležitost k alternativnímu uvažování, k oživování zapomenutých alternativních přístupů k hudbě. Konzervativci mají pevně stanovená pravidla týkající se ladění nebo používání hlasu, potlačují veškerou jinou muzikalitu, kterou hudba v pěvci vyvolává, podávají text skoro až infantilním způsobem. A to pro mě hudbu zbavuje její historické hodnoty, její spontaneity a vlastně i důvodu, proč existovala. Kdežto Graindelavoix se věnuje historické interpretaci jen tehdy, když k ní může přidat něco nového nebo výjimečného, něco, čím ji oživí.

HN: Jak na to zpravidla reaguje publikum?

Někdo náš přístup považuje za provokativní, což se mi líbí. Alespoň to trochu občerství uměleckou formu, kterou jinak svazují sklerotické představy. S odporem se setkáváme hlavně u hudebních kritiků, kteří jsou z nějakého důvodu přesvědčeni, že o staré hudbě vědí víc a že mohou určovat, co je vkusné. Návštěvníci našich koncertů naopak většinou odcházejí šťastní, vděční, nadšení. A neustále jich přibývá, stejně jako hudebníků mimo svět klasické hudby, které jsme zaujali.

HN: Na Pražském jaru uvedete kyperská moteta pocházející z Turínského rukopisu. Proč právě je?

Polyfonie z Turínského rukopisu představují velmi pozdní ars subtilior, tedy styl kdysi označovaný za manýrismus. Moteta patrně složil Jean Hanelle, zcela neznámý komponista ze severofrancouzského Cambrai, a zřejmě tak udělal v době, kdy už byla v módě klasická polyfonie skladatelů Guillauma Dufaye nebo Gillese Binchoise. Kyperská moteta tudíž ve své době musela působit jako přežitek ze starých časů. V zásadě jde o adventní látku a texty, které mystickým způsobem uvažují o vzkříšení. Kdybychom hledali nějaké dobové srovnání, nabízí se třeba fresky fra Angelica ve florentském klášteře sv. Marka.

HN: Jak bude vaše pražské vystoupení vypadat?

Rádi si s pěvci stoupáme do kruhu a publikum máme kolem sebe. Nezpíváme tedy přímo k němu, pouze se s ním dělíme o to, co vytváříme. Takhle nám to vyhovuje. Máme mezi sebou mnohem intenzivnější kontakt.

HN: A těší vás pozvání na Pražské jaro?

Jsme z něj nadšeni, v Praze budeme vystupovat poprvé. Přitom vím, že ansámbl typu Graindelavoix do města, jako je Praha, patří. Náš ansámbl se stejně jako Praha vypořádává se složitou historií i mnoha vrstvami času, které nás ovlivňují.

Související