Za „velké morfinové delirium“ označuje švýcarský spisovatel Ralph Dutli knihu, kterou napsal o malíři Chaimu Soutinovi.

Aby přesvědčivě popsal osud muže, jenž v návalech nezvladatelné zlosti zničil část svých obrazů a který roku 1943 tragicky zemřel v nacisty okupované Paříži, spisovatel se zaměřil na posledních čtyřiadvacet hodin Soutinova života.

V jeho knize je umírající malíř s prasklým žaludečním vředem převážen v kodrcajícím se pohřebním vozu na operaci do Paříže. Pod morfinem, jenž má ztišit bolest, vzpomíná na celý svůj život.

„V představách se dostává do bílého ráje, kde nejsou žádné barvy, a tam se setkává s doktorem Bogem, jakousi morfinovou verzí boha. Začíná s ním konverzovat a doktor ho sice prohlašuje za uzdraveného, ale zároveň mu zakazuje dál malovat,“ vysvětlil Dutli.

O své knize spisovatel hovořil v pátek na pražském veletrhu Svět knihy. Debata se odehrála v rámci sekce Das Buch věnované německojazyčné literatuře.

Přestože posledních 24 hodin Soutinova života napsal Dutli jako čistou fikci, jinak si důkladně nastudoval dostupné informace o životě francouzského malíře běloruského původu, jenž se roku 1893 narodil v židovském štetlu ještě za carského Ruska a jako malíř byl současníkem Amedea Modiglianiho nebo Pabla Picassa.

V jedné z ukázek, kterou přečetl v Praze, například Dutli využil znalosti malířovy slabosti pro mléko. „Mléko uklidňovalo jeho žaludeční bolesti, celé roky ho pil, aby si tím snižoval kyselost žaludku,“ vysvětlil.

V románu toho využil ve scéně, kdy se malíř dostává do "bílého ráje" a všude vidí bílou barvu, která mu připomíná právě mléko.

„V bílém ráji je vyléčen a necítí žádnou bolest, ale chybí mu barvy. Bílá možná představuje smrt a bílý ráj je možná říší smrti, ale bílou barvu mělo také mléko, potravina, jež ho celé roky uklidňovala,“ vysvětlil Dutli scénu, v níž malíř přemýšlí nad barvami. Ty v jeho obrazech hrály podstatnou roli.

Překladatelka knihy Magdalena Štulcová během pražské debaty řekla, že Chaim Soutine je v Česku širší veřejnosti takřka neznámý. „Znají ho malíři a kunsthistorici, ale nikdy tu nevyšla žádná jeho monografie,“ uvedla Štulcová.

Připomněla také, že Soutine v „návalech nezvladatelné zlosti“ mnoho svých obrazů zcela zničil nebo rozpáral nožem. Když se roku 2012 v Paříži konala jeho velká retrospektivní výstava, ze soukromých sbírek v USA na ni bylo zapůjčeno jen dvaadvacet pláten.

„Dutli píše tak, jak Soutine maloval. Nanáší vrstvy barvy a v rytmu drkotajícího pohřebního vozu rozkymácí obrazy ze Soutinova života, podobně jako byly rozkymácené Soutinovy portréty a malby,“ uvedla překladatelka a upozornila, že v knize Soutine za skutečné považuje své halucinace, zatímco reálný svět mu kvůli účinkům morfinu připadá jako smyšlený.

Kniha má také filozofickou rovinu – Soutine jako věřící Žid od „doktora Boga“ dostává zákaz malovat. Jde o narážku na druhé přikázání Desatera, které zakazuje zpodobovat zvířata či lidi.

„Soutine proti tomuto zákazu ale zhřeší. V bílém ráji si jako malíř nemůže pomoci, a když ve sklepě nachází malířské náčiní, navzdory zákazu začíná malovat,“ uvedl spisovatel.

Než napsal tento svůj debutový román, za nějž byl později nominován na ceny ve Švýcarsku i Německu, letos dvaašedesátiletý švýcarský rodák Ralph Dutli publikoval okolo třiceti knih. Mezi nimi byly básnické sbírky i kulturně-esejistické tituly na pomezí beletrie a dokumentu, například knihy věnované olivovníkům nebo medu.

Coby někdejší student rusistiky na univerzitách v Curychu a na pařížské Sorbonně také Dutli překládal zakázané ruské básníky z 20. století Marinu Cvětajevovou, Josifa Brodského a Osipa Mandelštama. „Zejména Mandelštam se stal jeho celoživotní láskou, ve vlastním překladu Dutli připravil desetisvazkové komentované vydání celého jeho díla,“ upozornila Magdalena Štulcová.

V jejím překladu letos román Poslední cesta Chaima Soutina vydalo nakladatelství Archa. To chce nyní do češtiny převést i Dutliho knihu o olivovnících.

Související