Španělský klavírista Javier Perianes na festival Pražské jaro v pondělí nepřiletěl v nejlepším rozpoložení. Po čtyřech dnech koncertů s Chicagským symfonickým orchestrem a s jetlagem navrch byl natolik vyčerpán, že v úterý v půl desáté ráno jen tak tak stihl zkoušku.
Ve středu se ale Perianes dal dohromady. A večerním recitálem v Dvořákově síni Rudolfina se postaral o znamenitý festivalový debut.
Nokturno začínalo až v půl desáté večer, což se naštěstí nikterak nepodepsalo na davu, jež zaplnil celé přízemí Rudolfina a značnou část balkonů.
Perianes, jenž v České republice vystoupil vůbec poprvé, přikráčel trochu jako Charlie Chaplin bez hole a bez klobouku – malý muž v černém zamířil rovnou k pódiu a okamžitě svěsil hlavu za klaviaturou.
Klavírista Perianes se zbavil jetlagu, během nokturna na Pražském jaru musel dvakrát přidávat
Pražské jaro si přálo, aby Perianes uvedl nějakou španělskou skladbu, zbytek programu ale nechalo v jeho režii. A hudebník už před příletem do Prahy avizoval, že by byl nerad redukován na interpreta výhradně španělského repertoáru.
Raději si proto vybral takovou muziku, která reflektuje jeho zájmy a hráčskou všestrannost – dvě krátké skladby od Schuberta, vlastně spíš skeče než plnohodnotné kompozice; první knihu Preludií Clauda Debussyho, jež představují klíčovou spojnici mezi francouzskou a španělskou hudbu, a nakonec kompozici Fantasia bética od Manuela de Fally, strhujícím způsobem spojující technickou virtuozitu a španělské rytmy.
Od prvních taktů Schubertova Allegretta c moll, jímž koncert začínal, se Perianes představil jako osobitý a podmanivý hráč. Ve většině skladeb bylo patrné jeho svérázné frázování, jinak hrál ale bez zbytečné invence a držel se toho, jak byly skladby napsány.
Oproti jiným klavíristům Perianese odlišuje jen lehce postřehnutelná andaluská citlivost, kterou hudbě vtiskává, aniž by do ní přitom zasahoval. Perianes hrál elegantně, přitom emotivně, a publikum udržel ve střehu po celou hodinu.
Schubertovy Allegretto c moll a Drei Klavierstücke již klavírista natočil roku 2008 na CD, v živém podání zněly něžněji, až hořkosladce. Stylisticky klavírista vyzkoušel vše – ostrá staccata střídalo jemné pohrávání si s klávesami, během nějž ze skladeb tryskalo nejvíc emocí. Jiskry a střelhbitý pohyb po klaviatuře si Perianes nechal na závěrečné Allegro.
Claude Debussy se s De Fallou přátelil, což klavírista opakovaně připomíná, když jejich skladby natáčí a společně je uvádí na koncertech.
V případě Debussyho Preludií skladatel vycházel z jiných inspirací – z umění, literatury a starých legend či tradic –, přesto Perianes i tuto skladbu interpretoval ve velmi španělském duchu. Působila, jako by ji svým podáním trochu zpevnil.
Dívku s vlasy jako len zahrál vysloveně jemně, Přerušenou serenádu hravě a barvitě. V Potopené katedrále většinu energie investoval do hry ve spodním rejstříku klaviatury, až skladba v kontextu zbylých Preludií působila možná zbytečně temně a dramaticky. Zato závěreční Minstrelové naplno vystihli hravost a veselost pouliční hudby, která tuto Debussyho skladbu inspirovala.
A Minstrelové představovali též ideální odrazový můstek ke skladbě Fantasía bética od De Fally, v níž klavírista naplno využil celý rejstřík barev a frázování. Zejména úvodní část kompozice, která má evokovat flamenco a připomenout i kytary či perkusivní nástroje kastaněty, v Perianesových legatových frázích vysloveně ožila.
Fantasía bética je relativně krátká, trvá jen něco málo přes dvanáct minut, ale Perianes z ní udělal plnohodnotnou část večera. Diváci mu napjatě naslouchali a to, co slyšeli, se jim líbilo natolik, že Perianese vytleskali ještě na dva přídavky – dobrou noc jim popřál teprve De Fallův Tanec ohně z baletu Čarodějná láska.
Javier Perianes zřejmě nikdy nebude pokládán za technicky špičkového pianistu. Umí ale do hry promítnout dost ze svého temperamentu i intelektu a během nokturna na Pražském jaru zanechal silný dojem. V Praze hrál Perianes sice poprvé, ale jistě ne naposled.
Klavírista Perianes se zbavil jetlagu, během nokturna na Pražském jaru musel dvakrát přidávat
