Nové album Jamese Blakea nemá vrchol, posluchač se musí správně naladit

Do světa blízkého tomu, jaký si vybudovali producent Moby nebo zpěvačka Björk, se na své nové desce pouští britský muzikant James Blake.

Jeho album The Colour in Anything je projevem písničkáře, který se doprovází na klavír bohatě doplňovaný počítačem generovanými zvuky.

Sedmadvacetiletý Blake pochází z hudební rodiny. Jeho otce Jamese Litherlanda znají fanoušci jazzrockové fúze ze skupiny Colosseum.

Blakeovi bylo jednadvacet, když ve svém pokoji nahrál první singl, který zaujal britského dýdžeje Gillese Petersona, pod jehož patronací pak Blake několikrát vystoupil. V té době už studoval populární hudbu na londýnské univerzitě Goldsmith.

Než se dostal ke své první velké desce, Blake pracoval s různými trendy v elektronické hudbě − zkoušel trip hop či dubstep. Zároveň ho však lákala oblast současného R&B, které spojuje uhlazené vokály se samplovaným doprovodem, a klasické písničkaření za doprovodu klavíru.

V rozhovorech to sice nezmiňuje, ale ze způsobu jeho hry lze dovodit, nakolik ho v tomto směru inspirovala jazzová zpěvačka a klavíristka Nina Simone.

Mimo specializovaný okruh příznivců elektronické hudby Blake pronikl druhým albem Overgrown z roku 2013. Na jeho vzniku se podílely významné osobnosti včetně rapera Kanyeho Westa či tvůrce elektronické hudby Briana Ena. Blake za desku nasbíral několik cen včetně britské Mercury Prize, a dokonce byl nominován na Grammy.

Na svém nynějším albu The Colour in Anything pracoval skoro dva roky. Během této doby několikrát změnil koncepci nahrávky, což se projevilo na její délce − málokterá řadová deska má dnes skoro 77 minut.

V průběhu komponování a natáčení z alba zmizel dopředu slibovaný Blakeův oblíbenec Kanye West. Do celkového pojetí pomalé, snivé desky by jeho robustní projev nezapadl.

Blake na albu bourá hranice mezi elektronickými styly. Většinu skladeb napsal jako kompozice pro hlas, klavír a dokreslené prostředí elektronických smyček, dozvuků a samplů. V mnoha případech nelze rozeznat, zda nástroje Blake skutečně nahrál, nebo jestli jsou vydolované z jiných nahrávek. To platí o saxofonu v písni Love Me in Whatever Way nebo o fantastickém smyčcovém aranžmá v živějším I Hope My Life. Většinou však autor využívá abstraktní zvuky.

Album The Colour in Anything působí melancholickým, introspektivním dojmem, jako typická popůlnoční hudba. Písně, často používající soulového falzetu, někdy vypadají jako fragmenty delších kompozic.

Deska nemá vrchol − až na několik rychlejších momentů drží stejné tempo a atmosféru. Nelze se proto divit, že Blake z ní v krátké době vydal pět singlů. Pravděpodobně se nemohl rozhodnout, která skladba je pro album klíčová.

Blakeova třetí deska nechytne na první poslech a zpočátku působí až znervózňujícím dojmem. Není ale problém se časem naladit na stejnou vlnu jako autor. Pak posluchač objeví hudbu až neuvěřitelné krásy.