Oleg V. Chlevňuk: Stalin - Nový životopis

Kirov byl zavražděn 1. prosince 1934 v paláci Smolnyj, v sídle vede­ní leningradských bolševiků; byla to neoklasicistní budova, v níž dří­ve sídlila první ruská výchovná instituce pro dívky. V průběhu sedmi dekád mezi útokem na Leninův život v roce 1918 a koncem sovětského režimu to byl jediný úspěšný vražedný útok na vysokého sovětského představitele.

Není to však tato okolnost, co vyvolalo zájem historiků. Výstřely vypálené ve Smolném totiž následovalo nové zesílení represí, jež se často interpretuje jako krok k Velkému teroru let 1937–1938 a jako definitivní upevnění stalinské diktatury.

Zřejmé politické výhody, jež Stalinovi přineslo Kirovovo zavraždění, vedly historiky k podezření, že byl do něj zapletený. To se dokonce stalo součástí oficiální propagandy během Chruščovových pokusů o destalinizaci a během Gorbačovovy perestrojky.

I když interpretace minulých událostí, jichž se dopouštějí politici, bývají jen málokdy konstruktivní, tento případ může být výjim­kou. Četné komise ustavené Chruščovem a Gorbačovem shromáždily a prostudovaly velké množství faktů týkajících se Kirovovy vraždy, kte­ré nám poskytují téměř úplný obraz toho, co se v Leningradě 1. prosin­ce 1934 i poté dělo.

Večer 1. prosince se v leningradském Tauridském paláci měla konat schůze stranického aktivu, kde měl Kirov přednést zprávu o závěru pléna ústředního výboru, které zasedalo v Moskvě předchozího dne. Šlo pře­devším o nadcházející zrušení přídělového systému, tedy o otázku, která se týkala všeho obyvatelstva země.

Zpráva o zasedání vyšla v novinách a Kirov strávil celý den přípravou svého projevu. Zhruba ve čtyři hodi­ny odpoledne si objednal auto a zamířil do Smolného hlavní branou, vystoupil do třetího poschodí, kde byly kanceláře oblastního výboru i jeho vlastní pracovna. Kráčel hlavní chodbou ve třetím poschodí a odbočil vlevo do vedlejší chodby, vedoucí k jeho kanceláři.

Jeho tělesnou stráží při pohybu uvnitř Smolného byl pověřen Michail Vasiljevič Bo­risov. Šel za Kirovem s jistým odstupem. Když Kirov odbočil do men­ší chodby k své kanceláři, Borisov pokračoval hlavní chodbou, čímž Kirova na určitou dobu ztratil z dohledu.

Toho dne se chystal zastřelit Kirova v Tauridském paláci Leonid Vasil­jevič Nikolajev, člen strany a bývalý zaměstnanec leningradského oblast­ního výboru. Aby se dostal dovnitř, potřeboval pozvánku, pro niž se vypravil do Smolného za známými, kteří tam pracovali.

Protože měl stranickou legitimaci, bez potíží do budovy vstoupil. Cestou chodbami nečekaně Kirova zahlédl, jak kráčí proti němu. Nikolajev se odvrátil a nechal Kirova projít. Protože mezi ním a cílem nikdo nebyl, Nikolajev se rozhodl, že svůj plán realizuje okamžitě. Vykročil za Kirovem do chod­by vedoucí k jeho kanceláři, přiběhl k němu a střelil ho do zátylku. Poté se pokusil zastřelit také sebe ranou do spánku, ale v tom mu zabránil Borisov a další pracovníci ve Smolném, kteří přiběhli, jakmile zaslechli výstřel. Našli Kirova ležícího v krvi na zemi. Zemřel okamžitě.

Do Smolného byli sezváni lékaři a šéfové leningradského vedení NKVD. Stalinovi zatelefonovali do kremelské pracovny. Jakmile gene­rální tajemník dostal zprávu o Kirovově smrti, svolal řadu schůzí a hned poté, 2. prosince časně ráno, přijel zvláštním vlakem do Leningradu. Týž den s ostatními členy moskevského vedení vyslýchal Nikolajeva. Stalin si nemohl nepovšimnout, že Nikolajev nevypadá jako typický ideologic­ky motivovaný terorista.

V prosinci 1934 bylo Leonidu Vasiljeviči Nikolajevovi třicet let. Narodil se v dělnické rodině v Petrohradě a v raném věku ztratil otce. Jeho rodi­na žila v bídě a Leonid až do jedenácti let kvůli křivici nemohl chodit. Dochované materiály o povolání k vojenské službě popisují, jaké fyzic­ké problémy měl ve dvaceti letech: dlouhé ruce sahající až po kolena, krátké nohy, prodloužený trup a výšku asi 150 centimetrů.

Nikolajev často churavěl, měl pokřivený charakter a sklon k hašteřivosti, třebaže se jeho počáteční kariéra vyvíjela docela úspěšně. Díky „správnému“ sociálnímu původu získal práci v Komsomolu a vstoupil do strany, což mu otevřelo cestu k možnostem slušného výdělku, včetně práce pro le­ningradský oblastní výbor strany v téže budově, kde později zastřelil Kirova.

Kvůli své konfliktní povaze si však práci nedovedl udržet dlouhodobě. Během posledních měsíců před vraždou byl nezaměstnaný, trá­vil čas psaním stížností různým institucím a kul plány na pomstu. Četné deníkové záznamy, dopisy a další písemnosti, které byly zabaveny po jeho zatčení, svědčí o pachatelově psychické labilitě. Ve svých dopisech si stěžoval na nespravedlnost, žádal o práci, o poukaz do lázní, vyhrožo­val, tvářil se jako bojovník, jehož jméno vejde do dějin spolu s velkými revolucionáři minulosti.

Určitou roli v nárůstu Nikolajevových záchvatů zoufalství sehrál vztah s jeho pozdější manželkou Mildou Draulovou, s níž se seznámil, když oba pracovali v Komsomolu. Draulová, v roce 1934 třiatřicetiletá, byla zřejmě atraktivní žena, jejíž kariéra se na rozdíl od Nikolajevovy vyvíjela úspěšně.

V roce 1930 získala díky starým známostem místo sekretářky v kanceláři oblastního výboru strany. Před Kirovovou smrtí se tam roz­šířila zvěst, že má s Kirovem milostný poměr, a této verze se historici drží dodnes. Kirov byl ve svém bezdětném manželství sotva šťastný. Jeho o čtyři roky starší manželka byla často nemocná, a proto trávila ce­lé měsíce mimo domov v sanatoriích a rekreačních zařízeních. Třebaže o intimním vztahu Kirova a Draulové neexistují věrohodné důkazy, prav­děpodobný je. Ale ani kdyby Nikolajev pověstem nevěřil, jeho vztah ke Kirovovi mohly přece jen ovlivnit.

Takový byl muž, jehož přivedli 2. prosince ke Stalinovi. Toho prav­děpodobně předem informovali o nepříliš úspěšné Nikolajevově práci i o členství ve straně, není tedy vyloučeno, že měl rovněž diskrétní infor­maci, co se šeptá o Draulové. Nikolajevův zjev podporoval verzi teroris­tického činu rozhořčeného a psychicky ne zcela vyrovnaného samotáře.

Před komisí v Moskvě stanul krátce po silném hysterickém záchvatu, který dostal po zavraždění Kirova a nezdařeném pokusu o sebevraždu. Molotov, jenž byl v té chvíli u Stalina, si Nikolajeva zapamatoval takto: „Ošuntělý [...] Menší postavy a vyzáblý [...] Říkal jsem si, že ho něco muselo naštvat [...] a urazit.“

Toho, co si zapamatoval Molotov, si musel povšimnout rovněž Stalin, jenže verze Nikolajeva jako psychicky labilního introverta nevyhovovala jeho záměrům. Ještě před Stalinovým odjezdem do Leningradu bylo oficiální vysvětlení Kirovovy vraždy schváleno v Kremlu. Následující den přinesly sovětské deníky zprávu, že Kirov zahynul „zrádcovskou rukou nepřítele dělnické třídy“.

Tato interpretace se dala předvídat. Čí rukou by mohl zahynout člen stalinského politbyra? Rukou uraženého a psy­chicky narušeného člena strany? Rukou podvedeného manžela? Něco takového mohla spáchat pouze ruka zákeřného nepřítele lidu. Jakákoli jiná interpretace by diskreditovala nejen Kirova, nýbrž celý režim, který není schopen ochránit své vedoucí činitele před náhodným výstřelem vyšinuté osoby. Tyto obecné úvahy se ve Stalinovi mísily s jeho krajní podezíravostí a obavami o osobní moc.

Před návratem do Moskvy večer 3. prosince Stalin nařídil připravit materiál o tom, že Nikolajev patřil k organizaci bývalých opozičníků, stoupenců Zinovjeva, který ve dvacátých letech vládl v Leningradu jako předseda městské správy. Tento úkol byl zadán moskevským vyšetřova­telům NKVD a Stalinovým politickým komisařům Nikolaji Ivanoviči Ježovovi a Alexandru Vasiljeviči Kosarevovi, kteří v Leningradě zůsta­li.

Po dvou letech, na únorovém a březnovém plénu roku 1937 Ježov o svém úkolu vypověděl toto: „Soudruh Stalin [...] mne a Kosareva za­volal a řekl: ,Hledejte vraha mezi zinovjevci.‘“ Tento úkol samozřejmě vyžadoval fantazii. Nikolajev nejenže nikdy nebyl v žádné opoziční sku­pině, ale nebyl uveden ani v žádných materiálech NKVD kvůli sympa­tiím k opozici. Jedinou možností, jak spojit Nikolajeva se Zinovjevem, bylo něco vymyslet. A to čekisté pod Stalinových dohledem samozřejmě udělali. Během vyšetřování dostal Stalin zhruba 260 protokolů z výsle­chů zatčených a spoustu hlášení. Nejenže se osobně setkal s vedoucími funkcionáři NKVD, prokuratury a armádního kolegia Nejvyššího soudu a jednal s nimi o průběhu vyšetřování i o procesu, ale kromě toho napsal scénář pro zasedání soudu a sestavil skupiny obžalovaných v Kirovově případu, jak vyplývá z dokumentů.

Na základě Stalinových rozkazů se koncem roku 1934 a počátkem roku 1935 konala série soudních procesů. Několik desítek bývalých Zi­novjevových stoupenců, k nimž přiřadili Nikolajeva, bylo odsouzeno k trestu smrti nebo vězení. Politickou a morální odpovědnost za Ki­rovovu vraždu připsali bývalým vůdcům opozice Zinovjevovi a Kame­něvovi, kteří byli rovněž souzeni.

Důkazy, na jejichž základě je obvinili, byly očividně padělány. Stalin své staré politické rivaly obvinil ze zloči­nů, jichž se nedopustili, a tak se s nimi vypořádal.

Stalinovo cynické zneužití této vraždy pro jeho zájmy vždy vyvoláva­lo velké podezření. Mnozí Stalina obviňovali, že vraždu zorganizoval sám. K prvním vážným pokusům prověřit tato obvinění došlo v období „oblevy“ za Chruščova a toto snažení s malými přestávkami pokračovalo až do počátku devadesátých let. Během vyšetřování vyšla najevo některá podezřelá fakta. Rozhodující důkazy o Stalinově podílu na Kirovově smrti však dosud neexistují a je nepravděpodobné, že se najdou.

Až do počátku devadesátých let převládaly v literatuře verze o stalin­ském spiknutí proti Kirovovi. Podle ní Stalin, jemuž se nelíbila Kirovova rostoucí popularita, se údajně rozhodl využít vraždu jako záminku k ma­sové represi. S tímto cílem dal generální tajemník buď přímý, nebo nepří­mý rozkaz veliteli NKVD Genrichu Grigorjeviči Jagodovi, aby se této záležitosti ujal. Ten pak vyslal do Leningradu svého chráněnce Ivana Zaporožce na místo zástupce velitele leningradské pobočky NKVD, kte­rý tam pro „teroristický čin“ připravil podklady.

Nikolajev byl vybrán jako vykonavatel. Ozbrojili ho a drželi pod dohledem. Když Nikolajeva, který se pokusil o vraždu ještě před 1. prosincem, agenti NKVD zatkli, Zaporožec zařídil jeho propuštění.

Po Kirovově zavraždění spiklenci zabili Kirovova osobního strážce Michaila Borisova, protože toho věděl příliš mnoho. Dne 2. prosince ho vezli nákladním autem k výslechu u Stalina, inscenovali však havárii, při níž Borisov zahynul. Ve skuteč­nosti ho zabili silným úderem do hlavy. Tak vypadá verze těch, kteří předpokládají Stalinovu spoluvinu na Kirovově smrti.

Tento příběh však při důkladném šetření neobstojí. Především není jasné, proč by se Stalin odhodlal k tak riskantnímu spiknutí, zvláště když Kirov byl spíše jeho oddaným nohsledem než rivalem. Přesvědčivé nejsou ani konkrétní důkazy.

Především je lživý argument, že by si Ni­kolajev bez pomoci nemohl obstarat revolver. Počátkem třicátých let ještě neexistovala omezení pro vlastnictví zbraně, ta byla zavedena až později (částečně pod vlivem Kirovovy vraždy). Nikolajev získal revol­ver v roce 1918, kdy zemi zbraně doslova zaplavily, a legálně jej tedy vlastnil celých šestnáct let. Rozhodně nešlo o žádnou výjimku, zvláště u členů strany.

Pokud jde o několikeré zatčení Nikolajeva agenty NKVD před 1. pro­sincem a jeho „zázračné“ propuštění, dokumenty potvrzují jen jeden takový případ, ne několik, jak se tvrdí v literatuře. Dne 15. října 1934 byl Nikolajev zatčen agenty NKVD nedaleko Kirovova domu, avšak krátce po kontrole osobních dokladů byl opět propuštěn. Nikolajev po­dle vlastního svědectví ten den Kirova potkal náhodou a následoval ho k jeho domu, ale přiblížit se k němu a oslovit ho se neodhodlal.

„Tenkrát jsem nemyslel na to, že ho zavraždím,“ prohlásil Nikolajev během výsle­chu 2. prosince. Po vraždě byl tento incident zvlášť vyšetřován, jak stojí v materiálech NKVD. Agenti NKVD, kteří Nikolajeva propustili, měli jednoduché vysvětlení: Ukázal nám stranickou legitimaci a také sta­rý průkaz totožnosti, z něhož vyplývalo, že pracoval ve Smolném. Je­ho záměr jít ke Kirovovi a požádat o zaměstnání byl tedy „přirozený a nebudil podezření“.

Jedním z ústředních bodů teorií o spiknutí se záměrem Kirova zavraž­dit je přirozeně smrt osobního strážce Borisova. Během druhé polovi­ny roku 1933 se Kirovův tým osobních strážců rozšířil na patnáct lidí, z nichž každý měl vlastní funkci. K Borisovovým povinnostem patřila ochrana Kirova po vstupu do Smolného, doprovod k jeho kanceláři, čekání v recepci, dokud Kirov pracoval, a doprovod při jeho odchodu.

Jiný člen týmu – agent NKVD jako Borisov – byl N. M. Durejko, který měl dozor, jakmile se Kirov pohyboval po chodbách třetího poscho­dí ve Smolném. Když padl výstřel, Durejko šel právě ke Kirovovi do boční chodby vedoucí k jeho kanceláři.

Je namístě připomenout, že právě Durejko se provinil, když vraždě nezabránil, nikoli Borisov. Ti, kteří zastávali teorii spiknutí, se však o Durejka nikdy nezajímali. Po­kud by spiklenci cítili potřebu odstranit Borisova, proč nechali naživu Durejka?

Velký význam se přikládal faktu, že Borisov Kirova, který odbočil ke své kanceláři, nenásledoval, což Nikolajevovi umožnilo vraždu pro­vést, avšak Borisovovo chování není tak podezřelé, jak se teoretici spik­nutí snaží prezentovat.

Jestliže se vcítíme do kůže třiapadesátiletého osobního strážce, který chránil Kirova od jeho příchodu do Leningradu v roce 1926, bude nám jeho chování připadat zcela normální. Po všechna ta léta, den za dnem, se musel držet muže, jehož chránit nebylo z mno­ha důvodů snadné. Kirov nesnášel, když za ním strážci chodili příliš blízko, a někdy jim dokonce i prchal. Borisov si díky letitým zkušenos­tem šéfovy nálady uvědomoval a snažil se ho nedráždit. Dne 1. prosince ve Smolném se tedy držel v obvyklé vzdálenosti. A kromě toho, během chůze chodbou se Kirov několikrát s někým zastavil a prohodil pár slov. Diskrétnost vyžadovala, aby Borisov poodešel stranou. Nic jiného v tom nebylo.

Dne 2. prosince se moskevská komise rozhodla Borisova vyslechnout. Do Smolného ho eskortovali dva agenti NKVD. Protože nebyl k dispo­zici žádný osobní vůz (což při značném počtu funkcionářů, kteří při­jeli z Moskvy, není divu), Borisova vezli nákladním autem, které bylo v havarijním stavu. Řidič nezvládl řízení a naboural do jednoho domu. Borisov narazil hlavou do zdi budovy a poté zemřel v nemocnici, aniž nabyl vědomí. Tak je tato událost vylíčena po vyšetřování a expertizách provedených v různých dobách a není důvod tuto verzi zpochybňovat. Zastánci verze o spiknutí havárii vozu popírají a tvrdí, že byl Borisov zavražděn.

Verze, že za Kirovovou vraždou byl Stalin, má všechny rysy konspirač­ních teorií. Ty vycházejí z myšlenky, že má­-li nějaká zlá osoba z události prospěch, pak za tou událostí nutně musí stát. Popírají možnost náhod a ignorují skutečnost, že se takové věci dějí stále. Myšlenka, že Stalin tajně naplánoval Kirova zabít, získala příliš velkou pozornost. I kdyby organizátorem Kirovovy smrti dokonce byl, pravděpodobně by to sotva změnilo chápání jeho osobnosti i celé stalinské éry. V kontextu všech jeho zločinů by Kirovova smrt znamenala jen jedinou epizodu.